Psi nenosí kalhoty (Koirat eivät käytä housuja) – Recenze – 50%

Finsko-lotyšský mix psy­cho­lo­gic­ké­ho dra­ma­tu a čer­né roman­tic­ké kome­die vyprá­ví o chi­rur­go­vi Juhovi, jemuž se dlou­ho­do­bě neda­ří vyrov­nat se s tím, že mu před něko­li­ka lety uto­nu­la žena. Když pak jed­nou dopro­vá­zí svou dce­ru do teto­va­cí­ho salo­nu, tak vle­ze, kam nemá, načež je zadr­žen a tro­chu při­škr­cen domi­nou Monou. Dojde mu, že ve chví­lích duše­ní se mu jeho mrt­vá žena zje­vu­je v kra­tič­kých sno­vých vizích, pro­čež tomu­to zjiš­tě­ní zce­la pro­pad­ne, začne vyu­ží­vat Moniných BDSM slu­žeb pra­vi­del­ně a sta­ne se závis­lým na škr­ce­ní.

 

Zdroj fotek: pilot-film.cz

Na fil­mu Psi neno­sí kalho­ty (při­čemž úlo­hu ono­ho pej­ska zastá­vá hlav­ní hrdi­na, sub­mi­siv­ně plní­cí Moniny pří­ka­zy) je nej­za­jí­ma­věj­ší jeho námět, v němž BDSM prak­ti­ky před­sta­vu­jí jakousi alter­na­tiv­ní for­mu tera­pie. U námě­tu však bohu­žel i zůsta­lo, neb děj fil­mu není pří­liš roz­ví­jen a vět­ši­nu času trá­ví u repe­ti­tiv­ních výje­vů z tma­vé­ho sado-maso sute­ré­nu, v němž se do kože­né­ho postro­je oble­če­ný hlav­ní hrdi­na pod­vo­lu­je roz­ka­zům, aby mohl být za odmě­nu škr­cen a uzřel dal­ší vizi. Juhovi se kvů­li této nové záli­bě začne poma­lu roz­pa­dat jeho pra­cov­ní i osob­ní život, pak začne Monu sle­do­vat a pro­ná­sle­do­vat i v sou­kro­mí a násled­ně to skon­čí jakým­si své­ráz­ným happy-endem. To je celé.

Není při­tom ani moc jas­né, pro koho by měl být sní­mek určen. Zjevně jde o film, jenž má popu­la­ri­zo­vat BDSM prak­ti­ky pro nepří­liš zasvě­ce­né pub­li­kum, rea­lis­tic­ky je vyob­ra­zo­vat pro ty, kte­ří mají před­sta­vy v tom­to smě­ru zkres­le­né tře­ba z Padesáti odstí­nů šedi nebo z hard­co­re por­na, a více­mé­ně je stan­dar­di­zo­vat jako urči­tý způ­sob jed­ná­ní sou­vi­se­jí­cí s kon­krét­ní­mi náro­ky na uspo­ko­jo­vá­ní sexu­ál­ních tužeb, k němuž se mohou klid­ně uchy­lo­vat i lidé z vaše­ho oko­lí, s nimiž se běž­ně vídá­te v prá­ci nebo v sou­sed­ství, a za nějž by se nikdo neměl sty­dět (např. Mona v civi­lu pra­cu­je v reha­bi­li­tač­ním cen­t­ru).

Proti tomu­to zámě­ru nicmé­ně hra­je ta sku­teč­nost, že film Psi neno­sí kalho­ty je záro­veň nato­čen ve sty­lu poma­lých ponurých art-filmů, což není úpl­ně divác­ky vstříc­ná for­ma, a kro­mě toho obsa­hu­je dvě dost drs­né scé­ny s odlou­pá­vá­ním neh­tu a trhá­ním zubu, jež sní­mek v tu chví­li posou­va­jí spíš do kate­go­rie torture-hororu, a kte­ré jsou prav­dě­po­dob­ně za hra­ni­cí toho, co běž­ný divák oče­ká­va­jí­cí psy­cho­lo­gic­ké dra­ma (nebo netra­dič­ní arto­vou roman­ci) sne­se. Nejvíce má tak sní­mek šan­ci oslo­vit hlav­ně fes­ti­va­lo­vé pub­li­kum, vyhle­dá­va­jí­cí nej­růz­něj­ší div­né a neob­vyk­lé fil­my, což sice není vylo­že­ně špat­ně, ale roz­hod­ně se nedá mlu­vit o pří­liš širo­kém divác­kém zábě­ru.

Jinak je prav­da, že jed­nu z rolí ve fil­mu ztvár­ni­la Ester Geislerová, ale jít do kina jen kvů­li ní smy­sl spíš nemá. Hraje totiž onu Juhovu mrt­vou ženu, tak­že sice na začát­ku zazpí­vá čes­kou pís­nič­ku, ale jinak je na plát­ně pří­tom­na odha­dem méně než dvě minu­ty a za celou dobu jí ani jedin­krát není vidět do obli­če­je (což je zřej­mě záměr).

Díky zda­ři­lým herec­kým výko­nům a po tech­nic­ké strán­ce solid­ně rea­li­zo­va­né tvůr­čí vizi při­tom lze film Psi neno­sí kalho­ty oce­nit jako netra­dič­ní dra­ma o truch­le­ní a o opa­tr­ném sbli­žo­vá­ní dvou out­si­de­rů v aty­pic­kém pro­stře­dí. Nedostatek dal­ších témat a pří­liš­ná zdr­žen­li­vost v prá­ci s těmi stá­va­jí­cí­mi však sní­mek drží pří­liš na uzdě – hlav­ní hrdi­na nikdy nejde s prav­dou ven, pro­to­že se před oko­lím cítí zahanbe­ně a pro­vi­ni­le, Moně se nikdy nesvě­ří s pra­vým důvo­dem své obse­se, tak­že ta ho pova­žu­je prak­tic­ky za sebe­vra­ha nebo sexu­ál­ní­ho devi­an­ta, film kvů­li tomu drahnou dobu pře­šla­pu­je na mís­tě a veš­ke­ré to dová­dě­ní s oboj­ky a latexem stej­ně nako­nec zůsta­ne i nadá­le pou­ze bizar­ní libůst­kou urče­nou pro tem­né kob­ky a noč­ní klu­by pro zva­né. Bohužel.

---