Chappie [50%]

Už dlou­ho se mi nesta­lo, aby ve mě film zane­chal tak roz­po­ru­pl­né emo­ce. Nový talent Neil Blomkamp, kte­rý byl před lety spo­jo­ván s adap­ta­cí her­ní série Halo aniž by se před­ve­dl jakým­ko­liv celo­ve­čer­ním fil­mem, pak nedlou­ho nato vytřel zrak všem sním­kem District 9, kte­rý byl zpra­co­vá­ním jeho krát­ko­me­tráž­ní­ho fil­mu Alive in Joburg. Na svůj celo­ve­čer­ní debut však navá­zal rela­tiv­ně nedáv­no roz­pa­či­tým vel­ko­le­pým sci-fi Elysium, kte­ré po všech strán­kách vyho­ře­lo. Pro svůj tře­tí celo­ve­čer­ný film se tak roz­ho­dl tro­chu zvol­nit a pře­jít ke komor­něj­ší­mu pří­bě­hu o vyná­le­zu umě­lé inte­li­gen­ce, kte­rým zpra­cu­je do celo­ve­čer­ní podo­by dal­ší ze svých kraťa­sů, ten­to­krát Tetra Vaal. Chappie sli­bo­val už od prv­ních trai­le­rů jakousi moder­něj­ší ver­zi toho, co pro minu­lé gene­ra­ce, včet­ně té mojí, byl sní­mek Číslo 5 žije. A to také čás­teč­ně do čes­kých a slo­ven­ských kin při­ne­sl. Problém ovšem je, že neje­nom to.  

Deon (Dev Patel) pra­cu­je pro zbro­jař­skou fir­mu Tetravaal a je jejich před­ním tech­ni­kem v oblas­ti robo­ti­ky. Díky jeho vyná­le­zu, poli­cej­ní­mu robo­to­vi Pátrač se totiž objed­náv­ky do všech růz­ných měst jen hrnou. Pátrači byli totiž úspěš­ně nasa­ze­ni do ulic Johannesburgu, kde úspěš­ně pomá­ha­jí sní­žit kri­mi­na­li­tu na his­to­ric­ká mini­ma. Deon ovšem tam se svý­mi vyná­le­zem skon­čit nechce. Už tře­tí rok pra­cu­je na novém dru­hu inte­li­gen­ce, kte­rý umož­ní robo­tům cítit a cho­vat se jako lidé. Tento plán se ovšem nese­tká s pozi­tiv­ním ohla­sem u Deonovy šéf­ky Michelle Bradley (Sigourney Weaver), kte­rá mu podob­né expe­ri­men­ty zaká­že. Deon se tak roz­hod­ne jed­nat na vlast­ní pěst. To už mu však po sto­pách jde jeho pra­cov­ní kole­ga Vincent Moore (Hugh Jackman), kte­rý nejen, že mu nemů­že zapo­me­nout fakt, že jeho Pátrači měli vět­ší úspěch jak jeho obrov­ský robo­tic­ký vojen­sky vyba­ve­ný kolos s názvem Los, má také svůj plán jak Deona a jeho Pátrače poto­pit. 

A teď se dostá­vá­me k tomu, proč je těž­ké pro mě tenhle film odstře­lit, pří­pad­ně dopo­ru­čit. Rozumějte, na pro­jek­ci jsem šel s napros­to mini­mál­ní­mi oče­ká­vá­ní­mi, neboť mě trai­le­ro­vá kam­paň nedo­ká­za­la plně pře­svěd­čit k tomu, abych si na film zašel. A i přes­to jsem si ty dvě hodi­ny a něco v kině s fil­mem pro­žil.  Problém ale para­dox­ně není v hlav­ní posta­vě, neboť Chappie vám hod­ně rych­le při­ros­te k srd­ci a bude­te si ho pama­to­vat ješ­tě hod­ně dlou­ho. Jeho scé­ny totiž napros­to vlád­nou a momen­ty kdy se sám učí exis­to­vat, pří­pad­ně se sezna­mu­je s nový­mi věc­mi, jsou nesku­teč­ně emo­ci­o­nál­ní a pod­ma­ni­vé, jako před lety dnes již tro­chu komic­ké Číslo 5. Problém je ovšem to, na co se to sna­ží Blomkamp narou­bo­vat. Nebo spí­še na koho. 

Na urči­té úrov­ni doká­žu pocho­pit, proč for­ma­ce Die Antwoord zazna­me­na­la tako­vý úspěch, i když jsem čekal, že jejich spo­le­čen­ská význam­nost již tou­to dobou opad­ne. Co už ovšem je tak tro­chu mimo moje chá­pá­ní je důvod, proč se ten­to tvůr­ce roz­ho­dl film vysta­vět kolem této popu­lár­ní dvo­ji­ce, když kaž­dá minu­ta, kdy jsou na scé­ně jed­no­du­še bolí. Když totiž někdo k věro­hod­nos­ti má takhle setsa­kra­ment­sky dale­ko, jeho herec­ký výkon je pro toto slov­ní spo­je­ní spí­še uráž­kou a během fil­mu mu kon­zis­ten­ce posto­je, nebo tře­ba tako­vé základ­ní věci jako pří­zvuk, dělá znač­ný pro­blém, je poměr­ně obtíž­né obha­jo­vat nebo se spí­še pokou­šet zjis­tit, proč. Ti dva pros­tě nefun­gu­jí a jejich násil­né pašo­vá­ní jak jejich tvor­by tak image jich samot­ných do fil­mu, nesku­teč­ně vytr­há­vá ze zážit­ku a Ninja vylo­že­ně sere. Chápu, že pro něko­ho to jsou hvězdy na poli hud­by a pro míst­ní komu­ni­tu jsou to iko­ny. Já ovšem jdu na film kde mají hrát lid­ské posta­vy a ne umě­lé kari­ka­tu­ry.

A to je setsa­kra­ment­sky ško­da, když Chappie oží­vá v napros­to nesku­teč­ně parád­ním podá­ní Sharlta Copleyho. Ten pro posta­vu dělal jak dabing, tak moti­on cap­tu­re a ten malý ple­cháč v jeho podá­ní vám zkrát­ka při­ros­te k srd­ci, ačko­liv mu scé­nář háže mís­ty tro­chu klac­ky pod nohy. A i když film je hod­ně prů­měr­nou a mís­ty vylo­že­ně špat­ně napsa­nou podí­va­nou, hlav­ní posta­vě Chappieho chy­bí k doko­na­los­ti jen oprav­du málo. Už jenom kvů­li jeho momen­tům sto­jí za to se na sní­mek podí­vat, i když vás z toho křepče­ní postav kolem doko­la bude asi hod­ně rych­le bolet hla­va.

Zpracování jinak nemá ve své pod­sta­tě chy­bu, tedy co se týče vizu­ál­ní strán­ky, kte­rá je pří­jem­ně nedo­ko­na­lá, což se k celé­mu kon­cep­tu tak pří­jem­ně hodí. Další zásad­ní pro­blém je ovšem hudeb­ní dopro­vod. Aniž bych totiž před pro­jek­cí zjiš­ťo­val, kdo k fil­mu dělá hud­bu, bude vám to zřej­mé už během pro­dukč­ních log zhru­ba 30 sekund po začát­ku fil­mu. Chápu, že pro spous­tu lidí je pořád Hans Zimmer znám­kou kva­lit­ní fil­mo­vé hud­by (i já jsem do této sku­pi­ny ješ­tě pár let zpět pat­řil), avšak ten­to dal­ší sebe­vy­krá­dač­ský kus, kte­rý o ori­gi­na­li­tu nara­zil jen v momen­tech, kdy se do hud­by zapo­jí i designer Junkie XL svý­mi výraz­ný­mi baso­vý­mi tóny, je až flá­kár­na. Zkrátka stá­le doko­la ta samá kom­po­zi­ce se s při­dá­ním jed­no­ho dvou nástro­jů nepro­mě­ní v něco nové­ho, spí­še ve vari­a­ci pořád toho samé­ho. A to je nuda, nuda a zase jen nuda. Když si pak navíc bere skla­da­tel inspi­ra­ci z téma­tic­ky podob­né­ho soun­d­trac­ku od Michaela McCanna k Deus Ex: Human Revolution a rou­bu­je to na sto­pa­de­sá­tou vari­a­ci moti­vů z Batmana, už to doce­la pro moji trpě­li­vost v tomhle smě­ru bylo doce­la dost. A v tu chví­li vždy při­šla na scé­nu jed­na z pro­va­ře­ných odr­ho­va­ček od hudeb­ní­ho dua, kte­ré si ve fil­mu zahrá­lo.

Takže, dopo­ru­čit Chappieho či niko­liv? Sám nevím. Film nabí­zí něko­lik vylo­že­ně geni­ál­ních a skvě­le nato­če­ných momen­tů, díky kte­rým jsem se cítil zno­vu jako dítě, ale také hro­ma­du těch špat­ných, kdy jsem se v kině chy­tal za hla­vu a kla­dl si otáz­ku „sak­ra proč?“ podob­ně jako v pří­pa­dě něko­li­ka vylo­že­ných Fuck You v posled­ních minu­tách fil­mu. Pokud tak na film jde­te pře­de­vším pro­to, že vás oslo­vi­la hlav­ní posta­va, od návštěvy kina vás roz­hod­ně odra­zo­vat nebu­du. Jen zkrát­ka neče­kej­te zázra­ky. Pokud jste pak ochot­ni tole­ro­vat jiho­af­ric­kou dvo­ji­ci v roli těch nej­ví­ce kru­to­přís­ných gan­gs­te­rů na země­kou­li, pak smě­le dál...