MINDFUCk aneb proč a jak blbneme svou mysl a necháme se blbnout svou myslí

(zatím nehodnoceno)

Loading...

„Všechny zdi, o které sihlavu rozbíjím, jsou v mé hlavě.“

Buddha

Knih o osobním rozvoji a borcení bariér, které máme v hlavě, jsou plné knihovny. Větinou trpí syndromem toho, že jsou strašně tlusté a polovina myšlenek se dvakrát až třikrát opakuje. Jiné jsou zase tenoučké jak výtisk National Geographic, ale najdete v nich jen obecné fráze.

Nikdo vám navíc neporadí – a ani nemůže – co se hodí právě pro vás. Každý z nás tedy musí projít několika slepými uličkami, až najde ten svazek, který je schopen pomoct jemu, či ho aspoň navést. Ať už formou, nebo tím, o čem pojednává.

MINDFUCk Německé koučky Petry Bockové mne zaujal už názvem. Mindfuck jakožto pojem jsem měl spojený spíše s optickým nebo logickými iluzemi, které si hrají s lidskou myslí a klamou ji. Ovšem nebylo to zase tak moc vzdálené významu, v jakém jej používá autorka.

Mindfucků je několik druhů (cca sedm a pak jejich kombinace). Například sebekritický, sebezapírací, katastrofický a další. Mindfuck je oebcně vztao zblázněný vnitřní strážce, který nás jistým podivným způsobem chrání před námi samotnými a před světem venku. Problém je, že většinou způsobuje naše zacyklení, kdy přes veškerou vůli a naše sny a přání nejsme schopni se z najaakého důvodu pohnout z místa. Přestože chceme tancovat uprosted místnosti a bavit se, Mindfuck nás spolehlivě drží u zdi a kdykoli se o něco pokusíme, stáhne naši rukui nohu zpět do zdánlvého bezpečí.

To by nebylo celkem nic nového, o likvidaci těchto bariér (ať už jim říkáme jakkoli) toho bylo napsáno opravdu hodně. Petra Bocková ovšem překvapuje tím, že za původem mindfucku jde dominulosti a staví zdroj do historické perspektivy. Což považuji za celkem osvěžující. Ne, že by tohle bylo zmíněno jen v Mindfucku, ale není to tak časté zdůvodnění těchto blokujících hajzlíků, které si nosíme v hlavě.

Problémem dnešní doby, respetkive její výhodou a obrovskou devizou, kterou ale problematizujeme my, je absence vnějšího řízení. Ještě tak v 18. a 19. století bylo člověku všechno či téměř všechno nalinkováno zvenku. Pokud se tehdy kdokoli nějak zprotivil tomuto zaběhnutému řádu a kolejím, jeho kariéra a spokojenost neměly dlouhého trvání. Pro mnohé lidi bylo tehdy ale výhodné a příjemné to, že se sami nemuseli prakticky o nic starat. Kdykoli byli na pochybách, buď systém sám nebo jejich nejbližší okolí je spolehlivě vrátilo na jejich cestičku a nepřipustilo žádné pochybnosti o její platnosti.

Ve 20. století se tohle uspořádání nezměnilo smozřejmě ze dne na den, ale měnilo se a mění stále. A tam, kde jsme se prostě vešli do jedné za škatulek a podle toho jsme jednali, tam si teď máme vytvořit tu škatulku sami. Případně se obejít bez škatulek, ale o to více se řídit jen vlastními rozhodnutími. A ještě navíc za ně nést odpovědnost. Už Sigmund Freud říkal, že člověk nechce vlastně svobodu a má z ní obrovský strach. Proč? Protože svoboda přináší také nutnou odpovědnost za sebe sama. A většina populace tuto odpovědnost stále velice ráda přenechá někomu jinému.

Nikdo nás vlastně nenaučil rozhodovat za sebe samotné. Ono to z podstaty věci není ani možné. Sice můžete někoho pořádat, aby vám pomohl naučit se plavat, ale ty pohyby musíte stejně udělat vy sami.

Právě díky této době vnitřní nejistoty, velkých výzev a ještě větších možných viditelných i neviditelných odměn a úspěchů přichází Mindfuck. Nástroj, který je dobrý sluha a může nám v mnohém pomoci, ale kterého velmi často necháváme, aby řídil naše životy za nás. Není vlastně ničím jiným než pozůstatkem onoho starého myšlení. To nám bylo navíc předáno starými generacemi rodičů, přátel a příbuzných. Oni jednali s tím nejlepším umyslem, ovšem doba, kdy jejich závěry platily, už prakticky celá vymizela. Jen my si to neseme jako myšlenkové a organizační dědictví pro řízení svého života a jen si ho tak komplikujeme.

Ale protože mindfuck jako kniha není jen o popisu tohoto problému, ale i o jeho řešení, respektive možnostech řešení, není důvod dále zoufat. Cesta k méně omezujícmu myšlení existuje. Samozřejmě vyžaduje i mohutnou účast na naší straně, ale kniha Mindfuck odhaluje ta nejhorší špatná nastavení v mozku a poskytuje návody, jak se jich zbavit. Vlastně stačí pouze trochu opravit gramatiku a stavbu vět v naší mysli. Stále jsme totiž zvyklí na velmi fatální slovník, který neposkytuje alternativy. Jeho nálhledem je buď a nebo, nebo když se stane tohle, musí nutně přijít tohle. Potřebujeme přidat další slovíčka a tím pádem připojit k těmto scénářům další, mírnější a svobodnější. Tak, abychom nebyli na rozcestí jen jednoho nebo dvou možností, ale aby se před námi otevřela širší paleta.

Náš strážce nikdy nezmizí a ani by neměl. Ale lze ho změnit z děsivého čertíka v krabičce ve vnitřní poradenský počítač, který nám pomáhá, ale neomezuje nás. Ať je naším tajemníkem a sekretářem, nikoli policistou a katem.

Základ: příručka osobního rozvoje z pera německé koučky

Navíc:

• aktualizované pro moderní dobu
• srozumitelné
• problematika zasazená do kontextu historického vývoje

Blog autora: http://umenivyberu.cz

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře