Mandy | Mandy - Kult pomsty

To co totiž na plo­še 121 minut reži­sér Panos Cosmatos je jas­ně poja­tá podí­va­ná, kte­rá ani na moment ze zvo­le­né­ho smě­ru nepo­vo­lí, nao­pak při­klá­dá s kaž­dou dal­ší minu­tou. Pokud jsou grind­hou­se fil­my a extrém­ní sty­li­za­ce vaší sla­bou strán­kou, pak se v Mandy - Kult pomsty pro vás skrý­vá napros­tý kle­not. Takhle pře­pá­le­ná a absurd­ní uvě­do­mě­lá podí­va­ná s citel­nou nad­sáz­kou tu totiž už hod­ně dlou­ho neby­la. Punc ori­gi­na­li­ty navíc v tomhle pří­pa­dě nevy­prchá a divák kte­rý se nala­dí na vlnu fil­mu se po pár minu­tách oci­tá jako v dro­go­vém tran­su ve kte­rém ho film drží až do hla­si­té­ho finá­le. 

Jako, těž­ko se tenhle sní­mek popi­su­je, jen co je prav­da. Ať už je ale ona nálep­ka pro tenhle sní­mek jaká­ko­liv, fak­tem je že pro zasvě­ce­né je tohle oprav­du pře­kva­pi­vá jíz­da. A pře­kva­pe­ní je i ve for­mě Nicolase Cage, kte­rý po dvou tuc­tech těch samých rolí se zde v prv­ní půli drží rela­tiv­ně civil­ní­ho herec­tví (pře­de­vším uvě­ři­tel­né­ho, cože je samo o sobě pře­kva­pe­ní), jen aby přes­ně v půl­ce fil­mu pře­pnul do módu šíle­ný Cage a roz­pou­tal opět ono absurd­ní psy­cho peklo, kte­ré ale ten­to­krát díky oné nad­sáz­ce fun­gu­je. Když se totiž v tomhle módu sám herec nebe­re tak váž­ně (viz jeho „Nouveau Shamanic“) a má za sebou schop­né­ho reži­sé­ra, hned se na to dá kou­kat. Co kou­kat, on se člo­věk i dob­ře baví.