Robert Michel je jedním z autorů, nad nimiž se zavřela voda literární historie. Což o to, on psával docela slušně, troufám si říci, že tato kniha dokáže oslovit i současné čtenáře (koneckonců relativně nedávno také znovu vyšla u Malverinu) a svého času dokonce získal československou literární cenu, nicméně Robert Michel - tento nástupce poetiky Adalberta Stiftera - byl totiž Němec. A Němce jsme v kulturním Československu nechtěli. Tak nějak se podařilo přivést na uměleckou scénu znovu díla Kafky, Maxe Broda, apod., nicméně díla „šumavských“ autorů, kteří byli spojeni s nynější Horní Planou, jsou stále podle mého názoru zapomenuta.
Nové vydání knihy „Ježíš na Šumavě“ tedy považuji za velmi důležitý počin.
Michel přichází s odvážně pojatým příběhem, který se tváří jako autobiografie (a po dlouhou dobu jsme mu to i docela věřil). Přivádí nás do malebného prostředí Šumavy do doby zhruba někdy na přelomu 19. a 20. století, do časů, kdy moderní svět už pomalu roztahoval své ocelové drápky v podobě rostoucí sítě železniční dráhy, vzniku továren, apod., nicméně tento svět dosud neztratil svůj magický háv neprostupných šumavských pralesů, kde lze žít po způsobu předků a meditovat u samoty při milíři.
Příběh je určitou variací na biblický život Ježíše, tedy pokud jej tak přijmete, stejně tak na knihu můžete nahlížet jako na vyprávění o duševní nemoci a o tom, jaké následky může mít, pokud se „rozbují“ ve společenské izolaci. Je jen na laskavé čtenářce/čtenáři co si vybere. Autor připouští obojí výklad, což se mi líbilo.
Co se mi také zamlouvalo, to byl popis šumavské přírody. Kouzelné a citlivé vyprávění je doplněno atmosférou tamních hvozdů (v podstatě pralesů) a přesvědčivým jednáním postav. Je vidět, že Robert Michel tento kout země znal velmi dobře, stejně jako náturu tamních obyvatel, jejich zvyky a styl života. Ze stránek knih toto poznání přímo dýchá, takže pokud odložíte prvotní ostych a překonáte místy už trochu archaickou češtinu (kniha byla napsána v době první republiky), tak můžete nasát příběh, který se možná stal, možná nestal… a možná v něm má ten náboženský motiv ještě úplně jiný rozměr.
Takovou třešničkou na dortu jsou pak ilustrace Nikoly Čulíka, které perfektně vystihují místy dost tíživou atmosféru celého díla.
