Jak jste potkal Seana Penna a jak se zrodila myšlenka tohoto filmu?
Seana Penna jsem potkal v roce 2008 během závěrečné noci Filmového festivalu v Cannes. V roce, kdy byl předsedou poroty a já získal Cenu poroty za film Božský. O mém filmu se Sean vyjádřil velmi lichotivě a ve mně to okamžitě vzbudilo touhu natočit s ním film. Neočekávaně, jako pravý americký sen, se moje touha stala realitou.
Jaký je původ dvou hlavních témat filmu: portrét deprimované rockové hvězdy a hon za zestárlým Nacistou?
Co se mne týče, každý film musí být vytrvalý hon za něčím neznámým a záhadným, není nutné najít odpověď, ale udržet otázku živou. Během zrodu tohoto filmu se mi hlavou stále honila myšlenka na tajemství, záhadný život, který bývalí nacističtí kriminálníci jsou nuceni žít v určitých částech světa -muži, kteří mají poklidné rysy nevinných, srdečných, starých lidí, ale jejichž minulost je poznamenána nepojmenovatelnými zločiny par excellence: vyhlazení lidí. Je to diametrálně odlišný obraz.
Abychom vypátrali jednoho z těchto mužů, musíme se vydat na lov, a abychom měli lov, musíme mít i lovce. Toto je bod, kde vstupuje do hry další prvek filmu: moje instinktivní potřeba přenést do dramatu ironii. Abychom tohoto dosáhli, eliminovali jsme, Umberto Contarello a já, možnost „ústavního“ nacistického lovce a postupně jsme dosáhli naprostého protikladu detektiva: pomalou, línou rockovou hvězdu, která je natolik znuděná a zahleděná do sebe-středného světa, že by byla tou nejposlednější osobou, která by se vydala na bláznivé hledání nacistického kriminálníka, který je možná nyní již mrtvý, napříč Spojenými státy. Pozadí tragédie tragédií, Holokaustu, a jeho zasazení do diametrálně odlišného světa popové muziky (hloupé a frivolní, podle definice) a jednoho z jejích protagonistů - to mi připadalo jako dostatečně „nebezpečná“ kombinace pro vytvoření zajímavého příběhu. Protože dle mého názoru příběh skutečně ožije, když je tu nebezpečí neúspěchu. A já doufám, že jsem uspěl.
Řekněte nám něco o postavě Cheyenna. Jaký je?
Cheyenne je dětský, ale ne rozmarný. Jako mnoho dospělých, kteří zůstanou uvězněni v jejich dětství, má schopnost si udržet ty čiré, dojemné a milé přednosti dětí. Jeho předčasný odchod z hudební scény, zapříčiněný velkým traumatem, ho přiměl žít život, na který se nedokáže soustředit. Čas se mu neskutečně vleče, jeho nálada osciluje mezi nudou a lehkou depresí. Cheyenne jakoby proplouvá. A pro lidi, kteří jen tak proplouvají, jsou ironie a lehkost jedinou akceptovatelnou cestou, jak zvládat život. Tento postoj se přímo odráží ve způsobu, jak ho druzí lidé vnímají. Cheyenne je génius, bezděčný zdroj zábavy. A když ve filmu říká naivně a zlehčeně: „Život je plný nádherných věcí“, téměř mu věříme. Protože k nám hovoří malý kluk a děti mají vždy pravdu.
Proč jste cítil potřebu vyprávět příběh o Holokaustu?
To je příliš zveličené rčení, že jsem natočil film o Holokaustu. Ten film je zasazen do současnosti, jen se místy dotýká této nesmírné tragédie skrze probleskující záběry, nejistou intuici nebo dedukci. Nicméně je pravda, že jsem chtěl přízrakem Holokaustu zatížit současnost vyprávěním tohoto příběhu. Snažil jsem se to natočit z jiného, a jak doufám, také nového úhlu pohledu. Ale film se zejména zaměřuje na jiné klíčové prvky: absenci vztahu mezi otcem a synem.
Proč jste zvolil jméno Cheyenne?
Je to typické jméno pro rockovou hvězdu. Hledal jsem takové, které by znělo autenticky. Přemýšleli jsme o jednom z nejvíce inspirujících jmen v historii rockových hvězd, Siouxsie and the Banshhees, a tak jsme to trochu pozměnili na Cheyenne and Fellows.
Jak se Penn tvářil na scénář?
Scénář jsem poslal Seanu Pennovi pevně přesvědčený, že budu muset čekat měsíce na odpověď. Koluje kolem toho taková fáma, nevím, kolik je na tom pravdy, že Sean dostává tak 40 scénářů měsíčně. Jakmile jsem mu poslal scénář, hledal jsem hned další myšlenku, nápad, který by mohl fungovat, protože, celkem upřímně, se zdálo nemožné, že by ten můj divoký nápad točit nezávislý film v Americe s chlápkem, který právě získal Oscara, mohl fungovat.
Místo toho jsem za 24 hodin našel vzkaz od Seana Penna na mém záznamníku. Samozřejmě jsem si hned myslel, že je to vtip od některého z mých kolegů. Můj kamarád, producent Nicola Giuliano si rád tropí žerty z druhých a umí hodně dobře imitovat. Ale mýlil jsem se. Takže uprostřed noci jsem hovořil telefonicky se Seanem Pennem, který mi řekl, že se mu ten scénář skutečně líbí, jen rozpačitě komentoval scénu, ve které by měl tancovat. Pro mne to byl problém, který se dal velmi snadno vyřešit. O měsíc později jsem se vydal se svým scénáristou a producentem za Seanem do San Francisca. Strávili jsme úžasný večer, během něhož opakovaně odcházel od tématu a představoval mi svoje nápady, jak by tu postavu hrál. Toto mě pouze utvrdilo v tom, co jsem očekával: skvělý herec, který vždy ví mnohem víc o své postavě než režisér nebo scénárista.
Co Sean přinesl filmu?
Sean Penn je pro režiséra ideální herec. Naprosto respektuje režisérovy nápady, ale zároveň má snahu je vylepšovat. Navíc je to nakombinováno s obrovským talentem, který mu umožňuje dosáhnout věrohodnosti a procítěnosti postavy, kterou bych, upřímně řečeno, nikdy nedocílil, i kdybych nad tím strávil celý život.
Kameraman Luca Bigazzi a já jsme byli nadšení a zaujatí nejen neobyčejnou hloubkou jeho talentu, ale především jeho naprostou precizností. Před natáčením záběru jsme Luca a já vždy vykládali Seanovi spoustu věcí, jen abychom po minutě zjistili, že není o čem mluvit, protože on všemu porozuměl sám – gesta, pohledy, konkrétní momenty – a okamžitě dokázal snadno překlenout nevyhnutelné technické obtíže.
Řekněte nám o Cheyennově velmi extravagantním vzhledu – rtěnka, make-up, účes, černá barva…
Jeho vzhled byl inspirován Robertem Smithem, leaderem skupiny The Cure. Jako dítě jsem viděl několik koncertů The Cure. Před třemi lety jsem šel znovu na jejich koncert a byl tam Robert Smith, nyní padesátiletý, který vypadal naprosto stejně, jako když mu bylo dvacet. Bylo to „šokující“, v pozitivním slova smyslu.
Když jsem ho pak viděl zblízka v zákulisí, pochopil jsem, jak krásné a dojemné rozpory mohou v člověku být. Tady byl padesátník, který se stále naprosto ztotožňoval se vzhledem, který je, podle definice, adolescentní. Ale nebylo na tom nic patetického. Byla v tom jen jedna věc, která vytváří, ve filmech a v životě, neuvěřitelný pocit úžasu: výjimečné, unikátní a vzrušující očekávání. O několik měsíců později jsem zažil stejně neuvěřitelnou zkušenost, když jsme jednoho horkého červencového dne v New Yorku dělali první kostýmní zkoušky se Seanem Pennem. Před mýma očima se stal malý zázrak. Beze slov jsem pozoroval Sean Penna, jak se, krok po kroku, mění v jinou osobu. Nejprve rtěnka, pak make-up a kostým a nakonec se procházel kolem – tak přirozeně, ale zároveň jinak, než se obvykle pohybuje – a stal se naprosto jinou osobou: Cheyennem.
Jak byste popsal vztah mezi Jane a Cheyennem?
Musím přiznat, že pro tento podtext jsem si trochu ukradl ze vztahu s mojí ženou. Je to vztah, ve kterém neurčitá abstrakčnost muže je kompenzována vytrvalou pevností ženy, díky níž je možné, aby jejich společný život dále fungoval bez traumat a nesmyslných dramat. Umberto Contarello a já jsme se snažili přinést tento kontrast mezi abstraktnem a konkrétnem s ironickým nádechem. Ten hravý aspekt vztahu mezi Seanem Pennem a Frances McDormandovou byl prakticky dán, oni mají přirozený dar lidi bavit.
Považuji sám sebe za velice šťastného muže, neboť Frances McDormandová přijala roli Jane. Abych ji přesvědčil, napsal jsem jí dopis, že pokud moji nabídku nepřijme, budu muset přepsat scénář a udělat z Cheyenna starého mládence nebo vdovce. To je pravda. Nedokázal jsem si představit někoho jiného pro tuto roli. Když jsme se s Frances pak potkali, byla přesně taková, jak jsem si ji představoval: inteligentní žena, která velmi rychle chápe souvislosti, s neuvěřitelným a neutuchajícím smyslem pro humor.
V části filmu, která se odehrává v Dublinu, hraje také důležitou roli v Cheyennově životě Mary…
Mary je Cheyennova mladá kamarádka a fanynka, která se bojí utrpení, které se on snaží zmírnit, jak jen dokáže. Ale nakonec je to ona, kdo, navzdory jejímu mládí, uleví některým Cheyennovým bolestem. To mi přišlo jako zajímavá výměna rolí.
Pro roli Mary jsem si vybral velmi slibnou mladou irskou herečku Eve Hewsonovou. Hned od samého začátku jsem byl překvapen faktem, že tak mladá dívka může mít tak vyspělé názory. Tato přednost, která je nepostradatelná pro její roli, bude důležitým zdrojem v její herecké kariéře.
Proč jste se rozhodl pro Dublin?
Celkem jednoduše, Dublin je krásný a zároveň melancholický, dvě přednosti, které mohou být kombinovány pro velký efekt filmu.
A proč jste natáčel ve Spojených státech?
Chtěl jsem využít, nestoudně a lehkomyslně, všechny ty ikonické filmové lokace, které mě přiměly milovat tuto práci již od doby, kdy jsem byl kluk: New York, americkou poušť, čerpací stanice, bary s dlouhými pulty, vzdálené horizonty. Americká místa jsou sen, a když se v nich nacházíte, nestanou se skutečnými, ale i nadále jsou snem. Mám tento zvláštní pocit, jako bych byl v konstantně pozastavené realitě Spojených států.
Jaký druh portrétu Ameriky jste vytvořil?
Je vždy nebezpečné osvojit si určitou vizi nebo něco, co dobře neznáte, a moje znalost Spojených států, navzdory mnoha výletům, které jsem podnikl do vnitrozemí, je stále jako od běžného turisty. Nicméně jsem si udělal exkurzi s protagonistou, Cheyennem, který se vrací do Spojených států po 30 letech. Oba jsme byli turisti, i když s volnou zpáteční letenkou. A tak jsme se vydali na průzkum světa, který byl nesčetněkrát precizně popisován, protože je tak pomíjivý a proměnlivý.
Znal jste již dříve Harryho Deana Stantona a Judda Hirsche?
Harry Dean Stanton je jedním z mých filmových idolů. Pro tento film jsem zvažoval obsazení amerických herců a Harry Dean Stanton byl první, kterého jsem oslovil na spolupráci. Naše první setkání bylo vzrušující a úžasné. Nehovořili jsme spolu skoro věčnost. Umíral jsem rozpaky a on byl tak neskutečně přirozený, jako ryba ve vodě. Pak, bez jakéhokoliv varování, řekl: „Jsem šťastný, protože nemám žádné odpovědi.“ Tak jsem to risknul a řekl: „Důležité není klást si otázky.“ Nato následovalo dlouhé ticho a pak jsme si řekli na shledanou. O několik hodin později mi jeden z jeho asistentů zavolal a řekl mi, že jsem na Harryho Deana udělal dobrý dojem. Na okamžik to vypadalo, jako bych se ocitnul ve vtipném scénáři.
Na druhou stranu to byl Sean Penn, kdo mi navrhnul Judda Hirsche pro roli Mordecaie Midlera, pro kterého jsem velmi těžce hledal vhodného herce. Jakmile jsem spatřil Judda, moje pochybnosti se rozptýlily, nejen že je přizpůsobivý herec, ale také je dokonalým ztělesněním té postavy: člověk citlivý a zároveň nevrlý, sympatický a otcovský – bez jakékoliv větší námahy.
Je něco ve stylu a estetice tohoto filmu, co by mohli diváci vidět ve vašich předchozích filmech?
V tomto případě mi nepřísluší soudit. Doufám, že jsem zůstal věrný základním principům tohoto filmu: použít, kde to jen šlo, jednoduché a „krásné“ poslání scén a zároveň maximálně sloužit postavám.
Hudba také hraje ve filmu důležitou roli. Jak jste ji vybíral?
Vybíral jsem ji srdcem, jak by řekli určití „chick-lit“ autoři. Ale žerty stranou, skutečně to tak bylo. Necítil jsem potřebu, jak tomu bylo v minulosti, „zracionalizovat“ hudbu. Místo toho jsem chtěl oživit neuvěřitelnou emoci a vášeň, které jsem zažíval jako kluk, když mi můj bratr, který byl o devět let starší než já, představil ten úžasný hudební styl nazvaný rock. To období svého života jsem strávil až chorobným rozpitváváním rocku, zvláště kapelou Talking Heads a jejich brilantním tvůrcem Davidem Byrnem. Takže jsem se toužil zeptat Davida Byrneho na tři věci: Jestli bych mohl použít jeho skladbu This Must Be the Place jako ústřední píseň filmu, jestli by složil k filmu hudbu a jestli by si zahrál sám sebe ve filmu. A hádejte co – David souhlasil se všemi třemi body!
Čerpal jste od někoho inspiraci pro tento film?
Myslím, že je tam mimovolně řada inspirací. Na té vědomé úrovni musím, nicméně, říci, že jsem měl často na mysli Příběh Alvina Straighta Davida Lynche.
Jak myslíte, že budou diváci reagovat?
Já jsem reagoval velmi pozitivně. A já jsem také divák.
Nejnovější komentáře