ROZHOVOR s režisérem Paolo Sorrentinem

Jak jste potkal Seana Penna a jak se zro­di­la myš­len­ka toho­to fil­mu?

Seana Penna jsem potkal v roce 2008 během závě­reč­né noci Filmového fes­ti­va­lu v Cannes. V roce, kdy byl před­se­dou poro­ty a já zís­kal Cenu poro­ty za film Božský. O mém fil­mu se Sean vyjá­d­řil vel­mi licho­ti­vě a ve mně to oka­mži­tě vzbu­di­lo tou­hu nato­čit s ním film. Neočekávaně, jako pra­vý ame­ric­ký sen, se moje tou­ha sta­la rea­li­tou.

Jaký je původ dvou hlav­ních témat fil­mu: por­trét depri­mo­va­né rocko­vé hvězdy a hon za zestár­lým Nacistou?

Co se mne týče, kaž­dý film musí být vytr­va­lý hon za něčím nezná­mým a záhad­ným, není nut­né najít odpo­věď, ale udr­žet otáz­ku živou. Během zro­du toho­to fil­mu se mi hla­vou stá­le honi­la myš­len­ka na tajem­ství, záhad­ný život, kte­rý býva­lí nacis­tič­tí kri­mi­nál­ní­ci jsou nuce­ni žít v urči­tých čás­tech svě­ta  -muži, kte­ří mají poklid­né rysy nevin­ných, srdeč­ných, sta­rých lidí, ale jejichž minu­lost je pozna­me­ná­na nepo­jme­no­va­tel­ný­mi zlo­či­ny par excellen­ce: vyhla­ze­ní lidí. Je to dia­me­t­rál­ně odliš­ný obraz.

Abychom vypá­t­ra­li jed­no­ho z těch­to mužů, musí­me se vydat na lov, a abychom měli lov, musí­me mít i lov­ce. Toto je bod, kde vstu­pu­je do hry dal­ší prvek fil­mu: moje instink­tiv­ní potře­ba pře­nést do dra­ma­tu iro­nii. Abychom toho­to dosáh­li, eli­mi­no­va­li jsme, Umberto Contarello a já, mož­nost „ústav­ní­ho“ nacis­tic­ké­ho lov­ce a postup­ně jsme dosáh­li napros­té­ho pro­ti­kla­du detek­ti­va: poma­lou, línou rocko­vou hvězdu, kte­rá je nato­lik znudě­ná a zahle­dě­ná do sebe-středného svě­ta, že by byla tou nej­po­sled­něj­ší oso­bou, kte­rá by se vyda­la na bláz­ni­vé hle­dá­ní nacis­tic­ké­ho kri­mi­nál­ní­ka, kte­rý je mož­ná nyní již mrt­vý, napříč Spojenými stá­ty. Pozadí tragé­die tragé­dií, Holokaustu, a jeho zasa­ze­ní do dia­me­t­rál­ně odliš­né­ho svě­ta popo­vé muzi­ky (hloupé a fri­vol­ní, pod­le defi­ni­ce) a jed­no­ho z jejích pro­ta­go­nis­tů -  to mi při­pa­da­lo jako dosta­teč­ně „nebez­peč­ná“ kom­bi­na­ce pro vytvo­ře­ní zají­ma­vé­ho pří­bě­hu. Protože dle mého názo­ru pří­běh sku­teč­ně oži­je, když je tu nebez­pe­čí neú­spě­chu. A já dou­fám, že jsem uspěl.

Řekněte nám něco o posta­vě Cheyenna. Jaký je?

Cheyenne je dět­ský, ale ne roz­mar­ný. Jako mno­ho dospě­lých, kte­ří zůsta­nou uvěz­ně­ni v jejich dět­ství, má schop­nost si udr­žet ty čiré, dojem­né a milé před­nos­ti dětí. Jeho před­čas­ný odchod z hudeb­ní scé­ny, zapří­či­ně­ný vel­kým trau­ma­tem, ho při­měl žít život, na kte­rý se nedo­ká­že sou­stře­dit. Čas se mu nesku­teč­ně vle­če, jeho nála­da osci­lu­je mezi nudou a leh­kou depre­sí. Cheyenne jako­by pro­plou­vá. A pro lidi, kte­ří jen tak pro­plou­va­jí, jsou iro­nie a leh­kost jedi­nou akcep­to­va­tel­nou ces­tou, jak zvlá­dat život. Tento postoj se pří­mo odrá­ží ve způ­so­bu, jak ho dru­zí lidé vní­ma­jí. Cheyenne je génius, bezděč­ný zdroj zába­vy. A když ve fil­mu říká naiv­ně a zleh­če­ně: „Život je plný nád­her­ných věcí“, téměř mu věří­me. Protože k nám hovo­ří malý kluk a děti mají vždy prav­du.

Proč jste cítil potře­bu vyprá­vět pří­běh o Holokaustu?

To je pří­liš zve­li­če­né rče­ní, že jsem nato­čil film o Holokaustu. Ten film je zasa­zen do sou­čas­nos­ti, jen se mís­ty dotý­ká této nesmír­né tragé­die skr­ze pro­bles­ku­jí­cí zábě­ry, nejis­tou intu­i­ci nebo deduk­ci. Nicméně je prav­da, že jsem chtěl pří­zra­kem Holokaustu zatí­žit sou­čas­nost vyprá­vě­ním toho­to pří­bě­hu. Snažil jsem se to nato­čit z jiné­ho, a jak dou­fám, také nové­ho úhlu pohle­du. Ale film se zejmé­na zamě­řu­je na jiné klí­čo­vé prv­ky: absen­ci vzta­hu mezi otcem a synem.

Proč jste zvo­lil jmé­no Cheyenne?

Je to typic­ké jmé­no pro rocko­vou hvězdu. Hledal jsem tako­vé, kte­ré by zně­lo auten­tic­ky. Přemýšleli jsme o jed­nom z nej­ví­ce inspi­ru­jí­cích jmen v his­to­rii rocko­vých hvězd, Siouxsie and the Banshhees, a tak jsme to tro­chu pozmě­ni­li na Cheyenne and Fellows.

Jak se Penn tvá­řil na scé­nář?

Scénář jsem poslal Seanu Pennovi pev­ně pře­svěd­če­ný, že budu muset čekat měsí­ce na odpo­věď. Koluje kolem toho tako­vá fáma, nevím, kolik je na tom prav­dy, že Sean dostá­vá tak 40 scé­ná­řů měsíč­ně. Jakmile jsem mu poslal scé­nář, hle­dal jsem hned dal­ší myš­len­ku, nápad, kte­rý by mohl fun­go­vat, pro­to­že, cel­kem upřím­ně, se zdá­lo nemož­né, že by ten můj divo­ký nápad točit nezá­vis­lý film v Americe s chláp­kem, kte­rý prá­vě zís­kal Oscara, mohl fun­go­vat.

Místo toho jsem za 24 hodin našel vzkaz od Seana Penna na mém záznam­ní­ku. Samozřejmě jsem si hned mys­lel, že je to vtip od někte­ré­ho z mých kole­gů. Můj kama­rád, pro­du­cent Nicola Giuliano si rád tro­pí žer­ty z dru­hých a umí hod­ně dob­ře imi­to­vat. Ale mýlil jsem se. Takže upro­střed noci jsem hovo­řil tele­fo­nic­ky se Seanem Pennem, kte­rý mi řekl, že se mu ten scé­nář sku­teč­ně líbí, jen roz­pa­či­tě komen­to­val scé­nu, ve kte­ré by měl tan­co­vat. Pro mne to byl pro­blém, kte­rý se dal vel­mi snad­no vyře­šit. O měsíc poz­dě­ji jsem se vydal se svým scé­náris­tou a pro­du­cen­tem za Seanem do San Francisca. Strávili jsme úžas­ný večer, během něhož opa­ko­va­ně odchá­zel od téma­tu a před­sta­vo­val mi svo­je nápa­dy, jak by tu posta­vu hrál. Toto mě pou­ze utvr­di­lo v tom, co jsem oče­ká­val: skvě­lý herec, kte­rý vždy ví mno­hem víc o své posta­vě než reži­sér nebo scé­náris­ta.

Co Sean při­ne­sl fil­mu?

Sean Penn je pro reži­sé­ra ide­ál­ní herec. Naprosto respek­tu­je reži­sé­ro­vy nápa­dy, ale záro­veň má sna­hu je vylep­šo­vat. Navíc je to nakom­bi­no­vá­no s obrov­ským talen­tem, kte­rý mu umož­ňu­je dosáh­nout věro­hod­nos­ti a pro­cí­tě­nos­ti posta­vy, kte­rou bych, upřím­ně řeče­no, nikdy nedo­cí­lil, i kdy­bych nad tím strá­vil celý život.

Kameraman Luca Bigazzi a já jsme byli nad­še­ní a zau­ja­tí nejen neo­by­čej­nou hloub­kou jeho talen­tu, ale pře­de­vším jeho napros­tou pre­ciz­nos­tí. Před natá­če­ním zábě­ru jsme Luca a já vždy vyklá­da­li Seanovi spous­tu věcí, jen abychom po minu­tě zjis­ti­li, že není o čem mlu­vit, pro­to­že on vše­mu poro­zu­měl sám – ges­ta, pohle­dy, kon­krét­ní momen­ty – a oka­mži­tě doká­zal snad­no pře­kle­nout nevy­hnu­tel­né tech­nic­ké obtí­že.

Řekněte nám o Cheyennově vel­mi extra­va­gant­ním vzhle­du – rtěn­ka, make-up, účes, čer­ná barva…

Jeho vzhled byl inspi­ro­ván Robertem Smithem, lea­de­rem sku­pi­ny The Cure. Jako dítě jsem viděl něko­lik kon­cer­tů The Cure. Před tře­mi lety jsem šel zno­vu na jejich kon­cert a byl tam Robert Smith, nyní pade­sá­ti­le­tý, kte­rý vypa­dal napros­to stej­ně, jako když mu bylo dva­cet. Bylo to „šoku­jí­cí“, v pozi­tiv­ním slo­va smys­lu.

Když jsem ho pak viděl zblíz­ka v záku­li­sí, pocho­pil jsem, jak krás­né a dojem­né roz­po­ry mohou v člo­vě­ku být. Tady byl pade­sát­ník, kte­rý se stá­le napros­to zto­tož­ňo­val se vzhle­dem, kte­rý je, pod­le defi­ni­ce, ado­lescent­ní. Ale neby­lo na tom nic pate­tic­ké­ho. Byla v tom jen jed­na věc, kte­rá vytvá­ří, ve fil­mech a v živo­tě, neu­vě­ři­tel­ný pocit úža­su: výji­meč­né, uni­kát­ní a vzru­šu­jí­cí oče­ká­vá­ní. O něko­lik měsí­ců poz­dě­ji jsem zažil stej­ně neu­vě­ři­tel­nou zku­še­nost, když jsme jed­no­ho hor­ké­ho čer­ven­co­vé­ho dne v New Yorku děla­li prv­ní kos­tým­ní zkouš­ky se Seanem Pennem. Před mýma oči­ma se stal malý zázrak. Beze slov jsem pozo­ro­val Sean Penna, jak se, krok po kro­ku, mění v jinou oso­bu. Nejprve rtěn­ka, pak make-up a kos­tým a nako­nec se pro­chá­zel kolem – tak při­ro­ze­ně, ale záro­veň jinak, než se obvykle pohy­bu­je – a stal se napros­to jinou oso­bou: Cheyennem.

Jak bys­te popsal vztah mezi Jane a Cheyennem?

Musím při­znat, že pro ten­to pod­text jsem si tro­chu ukra­dl ze vzta­hu s mojí ženou. Je to vztah, ve kte­rém neu­r­či­tá abs­trakč­nost muže je kom­pen­zo­vá­na vytr­va­lou pev­nos­tí ženy, díky níž je mož­né, aby jejich spo­leč­ný život dále fun­go­val bez trau­mat a nesmy­sl­ných dra­mat. Umberto Contarello a já jsme se sna­ži­li při­nést ten­to kon­trast mezi abs­trakt­nem a kon­krét­nem s iro­nic­kým náde­chem. Ten hra­vý aspekt vzta­hu mezi Seanem Pennem a Frances McDormandovou byl prak­tic­ky dán, oni mají při­ro­ze­ný dar lidi bavit.

Považuji sám sebe za veli­ce šťast­né­ho muže, neboť Frances McDormandová při­ja­la roli Jane. Abych ji pře­svěd­čil, napsal jsem jí dopis, že pokud moji nabíd­ku nepři­jme, budu muset pře­psat scé­nář a udě­lat z Cheyenna staré­ho mlá­den­ce nebo vdov­ce. To je prav­da. Nedokázal jsem si před­sta­vit něko­ho jiné­ho pro tuto roli. Když jsme se s Frances pak potka­li, byla přes­ně tako­vá, jak jsem si ji před­sta­vo­val: inte­li­gent­ní žena, kte­rá vel­mi rych­le chá­pe sou­vis­los­ti, s neu­vě­ři­tel­ným a neu­tu­cha­jí­cím smys­lem pro humor.

V čás­ti fil­mu, kte­rá se ode­hrá­vá v Dublinu, hra­je také důle­ži­tou roli v Cheyennově živo­tě Mary…

Mary je Cheyennova mla­dá kama­rád­ka a fanyn­ka, kte­rá se bojí utr­pe­ní, kte­ré se on sna­ží zmír­nit, jak jen doká­že. Ale nako­nec je to ona, kdo, navzdo­ry její­mu mlá­dí, ule­ví někte­rým Cheyennovým boles­tem. To mi při­šlo jako zají­ma­vá výmě­na rolí.

Pro roli Mary jsem si vybral vel­mi slib­nou mla­dou irskou hereč­ku Eve Hewsonovou. Hned od samé­ho začát­ku jsem byl pře­kva­pen fak­tem, že tak mla­dá dív­ka může mít tak vyspě­lé názo­ry. Tato před­nost, kte­rá je nepo­stra­da­tel­ná pro její roli, bude důle­ži­tým zdro­jem v její herec­ké kari­é­ře.

Proč jste se roz­ho­dl pro Dublin?

Celkem jed­no­du­še, Dublin je krás­ný a záro­veň melan­cho­lic­ký, dvě před­nos­ti, kte­ré mohou být kom­bi­no­vá­ny pro vel­ký efekt fil­mu.

A proč jste natá­čel ve Spojených stá­tech?

Chtěl jsem vyu­žít, nestoud­ně a leh­ko­my­sl­ně, všech­ny ty iko­nic­ké fil­mo­vé loka­ce, kte­ré mě při­mě­ly milo­vat tuto prá­ci již od doby, kdy jsem byl kluk: New York, ame­ric­kou poušť, čer­pa­cí sta­ni­ce, bary s dlou­hý­mi pul­ty, vzdá­le­né hori­zon­ty. Americká mís­ta jsou sen, a když se v nich nachá­zí­te, nesta­nou se sku­teč­ný­mi, ale i nadá­le jsou snem. Mám ten­to zvlášt­ní pocit, jako bych byl v kon­stant­ně poza­sta­ve­né rea­li­tě Spojených stá­tů.

Jaký druh por­trétu Ameriky jste vytvo­řil?

Je vždy nebez­peč­né osvo­jit si urči­tou vizi nebo něco, co dob­ře nezná­te, a moje zna­lost Spojených stá­tů, navzdo­ry mno­ha výle­tům, kte­ré jsem pod­ni­kl do vni­t­ro­ze­mí, je stá­le jako od běž­né­ho turis­ty. Nicméně jsem si udě­lal exkur­zi s pro­ta­go­nis­tou, Cheyennem, kte­rý se vra­cí do Spojených stá­tů po 30 letech. Oba jsme byli turis­ti, i když s vol­nou zpá­teč­ní leten­kou. A tak jsme se vyda­li na prů­zkum svě­ta, kte­rý byl nesčet­ně­krát pre­ciz­ně popi­so­ván, pro­to­že je tak pomí­ji­vý a pro­měn­li­vý.

Znal jste již dří­ve Harryho Deana Stantona a Judda Hirsche?

Harry Dean Stanton je jed­ním z mých fil­mo­vých ido­lů. Pro ten­to film jsem zva­žo­val obsa­ze­ní ame­ric­kých her­ců a Harry Dean Stanton byl prv­ní, kte­ré­ho jsem oslo­vil na spo­lu­prá­ci. Naše prv­ní setká­ní bylo vzru­šu­jí­cí a úžas­né. Nehovořili jsme spo­lu sko­ro věč­nost. Umíral jsem roz­pa­ky a on byl tak nesku­teč­ně při­ro­ze­ný, jako ryba ve vodě. Pak, bez jaké­ho­ko­liv varo­vá­ní, řekl: „Jsem šťast­ný, pro­to­že nemám žád­né odpo­vě­di.“ Tak jsem to risk­nul a řekl: „Důležité není klást si otáz­ky.“ Nato násle­do­va­lo dlou­hé ticho a pak jsme si řek­li na shle­da­nou. O něko­lik hodin poz­dě­ji mi jeden z jeho asi­s­ten­tů zavo­lal a řekl mi, že jsem na Harryho Deana udě­lal dob­rý dojem. Na oka­mžik to vypa­da­lo, jako bych se ocit­nul ve vtip­ném scé­ná­ři.

Na dru­hou stra­nu to byl Sean Penn, kdo mi navrh­nul Judda Hirsche pro roli Mordecaie Midlera, pro kte­ré­ho jsem vel­mi těž­ce hle­dal vhod­né­ho her­ce. Jakmile jsem spat­řil Judda, moje pochyb­nos­ti se roz­ptý­li­ly, nejen že je při­způ­so­bi­vý herec, ale také je doko­na­lým ztě­les­ně­ním té posta­vy: člo­věk cit­li­vý a záro­veň nevr­lý, sym­pa­tic­ký a otcov­ský – bez jaké­ko­liv vět­ší náma­hy.

Je něco ve sty­lu a este­ti­ce toho­to fil­mu, co by moh­li divá­ci vidět ve vašich před­cho­zích fil­mech?

V tom­to pří­pa­dě mi nepří­slu­ší sou­dit. Doufám, že jsem zůstal věr­ný základ­ním prin­ci­pům toho­to fil­mu: pou­žít, kde to jen šlo, jed­no­du­ché a „krás­né“ poslá­ní scén a záro­veň maxi­mál­ně slou­žit posta­vám.

Hudba také hra­je ve fil­mu důle­ži­tou roli. Jak jste ji vybí­ral?

Vybíral jsem ji srd­cem, jak by řek­li urči­tí „chick-lit“ auto­ři. Ale žer­ty stra­nou, sku­teč­ně to tak bylo. Necítil jsem potře­bu, jak tomu bylo v minu­los­ti, „zra­ci­o­na­li­zo­vat“ hud­bu. Místo toho jsem chtěl oži­vit neu­vě­ři­tel­nou emo­ci a vášeň, kte­ré jsem zaží­val jako kluk, když mi můj bra­tr, kte­rý byl o devět let star­ší než já, před­sta­vil ten úžas­ný hudeb­ní styl nazva­ný rock. To obdo­bí své­ho živo­ta jsem strá­vil až cho­rob­ným roz­pitvá­vá­ním roc­ku, zvláš­tě kape­lou Talking Heads a jejich bri­lant­ním tvůr­cem Davidem Byrnem. Takže jsem se tou­žil zeptat Davida Byrneho na tři věci: Jestli bych mohl pou­žít jeho sklad­bu This Must Be the Place jako ústřed­ní píseň fil­mu, jest­li by slo­žil k fil­mu hud­bu a jest­li by si zahrál sám sebe ve fil­mu. A hádej­te co – David sou­hla­sil se vše­mi tře­mi body!

Čerpal jste od něko­ho inspi­ra­ci pro ten­to film?

Myslím, že je tam mimo­vol­ně řada inspi­ra­cí. Na té vědo­mé úrov­ni musím, nicmé­ně, říci, že jsem měl čas­to na mys­li Příběh Alvina Straighta Davida Lynche.

Jak mys­lí­te, že budou divá­ci rea­go­vat?

Já jsem rea­go­val vel­mi pozi­tiv­ně. A já jsem také divák.