Kritiky.cz > Profily osob > Rozhovory > ROZHOVOR s režisérem Paolo Sorrentinem

ROZHOVOR s režisérem Paolo Sorrentinem

1 hvězda2 hvězdy3 hvězdy4 hvězdy5 hvězd (zatím nehodnoceno)
Loading...

Jak jste potkal Seana Penna a jak se zro­di­la myš­len­ka toho­to fil­mu?

Seana Penna jsem potkal v roce 2008 během závě­reč­né noci Filmového fes­ti­va­lu v Cannes. V roce, kdy byl před­se­dou poro­ty a já zís­kal Cenu poro­ty za film Božský. O mém fil­mu se Sean vyjá­d­řil vel­mi licho­ti­vě a ve mně to oka­mži­tě vzbu­di­lo tou­hu nato­čit s ním film. Neočekávaně, jako pra­vý ame­ric­ký sen, se moje tou­ha sta­la rea­li­tou.

Jaký je původ dvou hlav­ních témat fil­mu: por­trét depri­mo­va­né rocko­vé hvězdy a hon za zestár­lým Nacistou?

Co se mne týče, kaž­dý film musí být vytr­va­lý hon za něčím nezná­mým a záhad­ným, není nut­né najít odpo­věď, ale udr­žet otáz­ku živou. Během zro­du toho­to fil­mu se mi hla­vou stá­le honi­la myš­len­ka na tajem­ství, záhad­ný život, kte­rý býva­lí nacis­tič­tí kri­mi­nál­ní­ci jsou nuce­ni žít v urči­tých čás­tech svě­ta  -muži, kte­ří mají poklid­né rysy nevin­ných, srdeč­ných, sta­rých lidí, ale jejichž minu­lost je pozna­me­ná­na nepo­jme­no­va­tel­ný­mi zlo­či­ny par excellen­ce: vyhla­ze­ní lidí. Je to dia­me­t­rál­ně odliš­ný obraz.

Abychom vypá­t­ra­li jed­no­ho z těch­to mužů, musí­me se vydat na lov, a abychom měli lov, musí­me mít i lov­ce. Toto je bod, kde vstu­pu­je do hry dal­ší prvek fil­mu: moje instink­tiv­ní potře­ba pře­nést do dra­ma­tu iro­nii. Abychom toho­to dosáh­li, eli­mi­no­va­li jsme, Umberto Contarello a já, mož­nost „ústav­ní­ho“ nacis­tic­ké­ho lov­ce a postup­ně jsme dosáh­li napros­té­ho pro­ti­kla­du detek­ti­va: poma­lou, línou rocko­vou hvězdu, kte­rá je nato­lik znudě­ná a zahle­dě­ná do sebe-středného svě­ta, že by byla tou nej­po­sled­něj­ší oso­bou, kte­rá by se vyda­la na bláz­ni­vé hle­dá­ní nacis­tic­ké­ho kri­mi­nál­ní­ka, kte­rý je mož­ná nyní již mrt­vý, napříč Spojenými stá­ty. Pozadí tragé­die tragé­dií, Holokaustu, a jeho zasa­ze­ní do dia­me­t­rál­ně odliš­né­ho svě­ta popo­vé muzi­ky (hloupé a fri­vol­ní, pod­le defi­ni­ce) a jed­no­ho z jejích pro­ta­go­nis­tů -  to mi při­pa­da­lo jako dosta­teč­ně „nebez­peč­ná“ kom­bi­na­ce pro vytvo­ře­ní zají­ma­vé­ho pří­bě­hu. Protože dle mého názo­ru pří­běh sku­teč­ně oži­je, když je tu nebez­pe­čí neú­spě­chu. A já dou­fám, že jsem uspěl.

Řekněte nám něco o posta­vě Cheyenna. Jaký je?

Cheyenne je dět­ský, ale ne roz­mar­ný. Jako mno­ho dospě­lých, kte­ří zůsta­nou uvěz­ně­ni v jejich dět­ství, má schop­nost si udr­žet ty čiré, dojem­né a milé před­nos­ti dětí. Jeho před­čas­ný odchod z hudeb­ní scé­ny, zapří­či­ně­ný vel­kým trau­ma­tem, ho při­měl žít život, na kte­rý se nedo­ká­že sou­stře­dit. Čas se mu nesku­teč­ně vle­če, jeho nála­da osci­lu­je mezi nudou a leh­kou depre­sí. Cheyenne jako­by pro­plou­vá. A pro lidi, kte­ří jen tak pro­plou­va­jí, jsou iro­nie a leh­kost jedi­nou akcep­to­va­tel­nou ces­tou, jak zvlá­dat život. Tento postoj se pří­mo odrá­ží ve způ­so­bu, jak ho dru­zí lidé vní­ma­jí. Cheyenne je génius, bezděč­ný zdroj zába­vy. A když ve fil­mu říká naiv­ně a zleh­če­ně: „Život je plný nád­her­ných věcí“, téměř mu věří­me. Protože k nám hovo­ří malý kluk a děti mají vždy prav­du.

Proč jste cítil potře­bu vyprá­vět pří­běh o Holokaustu?

To je pří­liš zve­li­če­né rče­ní, že jsem nato­čil film o Holokaustu. Ten film je zasa­zen do sou­čas­nos­ti, jen se mís­ty dotý­ká této nesmír­né tragé­die skr­ze pro­bles­ku­jí­cí zábě­ry, nejis­tou intu­i­ci nebo deduk­ci. Nicméně je prav­da, že jsem chtěl pří­zra­kem Holokaustu zatí­žit sou­čas­nost vyprá­vě­ním toho­to pří­bě­hu. Snažil jsem se to nato­čit z jiné­ho, a jak dou­fám, také nové­ho úhlu pohle­du. Ale film se zejmé­na zamě­řu­je na jiné klí­čo­vé prv­ky: absen­ci vzta­hu mezi otcem a synem.

Proč jste zvo­lil jmé­no Cheyenne?

Je to typic­ké jmé­no pro rocko­vou hvězdu. Hledal jsem tako­vé, kte­ré by zně­lo auten­tic­ky. Přemýšleli jsme o jed­nom z nej­ví­ce inspi­ru­jí­cích jmen v his­to­rii rocko­vých hvězd, Siouxsie and the Banshhees, a tak jsme to tro­chu pozmě­ni­li na Cheyenne and Fellows.

Jak se Penn tvá­řil na scé­nář?

Scénář jsem poslal Seanu Pennovi pev­ně pře­svěd­če­ný, že budu muset čekat měsí­ce na odpo­věď. Koluje kolem toho tako­vá fáma, nevím, kolik je na tom prav­dy, že Sean dostá­vá tak 40 scé­ná­řů měsíč­ně. Jakmile jsem mu poslal scé­nář, hle­dal jsem hned dal­ší myš­len­ku, nápad, kte­rý by mohl fun­go­vat, pro­to­že, cel­kem upřím­ně, se zdá­lo nemož­né, že by ten můj divo­ký nápad točit nezá­vis­lý film v Americe s chláp­kem, kte­rý prá­vě zís­kal Oscara, mohl fun­go­vat.

Místo toho jsem za 24 hodin našel vzkaz od Seana Penna na mém záznam­ní­ku. Samozřejmě jsem si hned mys­lel, že je to vtip od někte­ré­ho z mých kole­gů. Můj kama­rád, pro­du­cent Nicola Giuliano si rád tro­pí žer­ty z dru­hých a umí hod­ně dob­ře imi­to­vat. Ale mýlil jsem se. Takže upro­střed noci jsem hovo­řil tele­fo­nic­ky se Seanem Pennem, kte­rý mi řekl, že se mu ten scé­nář sku­teč­ně líbí, jen roz­pa­či­tě komen­to­val scé­nu, ve kte­ré by měl tan­co­vat. Pro mne to byl pro­blém, kte­rý se dal vel­mi snad­no vyře­šit. O měsíc poz­dě­ji jsem se vydal se svým scé­náris­tou a pro­du­cen­tem za Seanem do San Francisca. Strávili jsme úžas­ný večer, během něhož opa­ko­va­ně odchá­zel od téma­tu a před­sta­vo­val mi svo­je nápa­dy, jak by tu posta­vu hrál. Toto mě pou­ze utvr­di­lo v tom, co jsem oče­ká­val: skvě­lý herec, kte­rý vždy ví mno­hem víc o své posta­vě než reži­sér nebo scé­náris­ta.

Co Sean při­ne­sl fil­mu?

Sean Penn je pro reži­sé­ra ide­ál­ní herec. Naprosto respek­tu­je reži­sé­ro­vy nápa­dy, ale záro­veň má sna­hu je vylep­šo­vat. Navíc je to nakom­bi­no­vá­no s obrov­ským talen­tem, kte­rý mu umož­ňu­je dosáh­nout věro­hod­nos­ti a pro­cí­tě­nos­ti posta­vy, kte­rou bych, upřím­ně řeče­no, nikdy nedo­cí­lil, i kdy­bych nad tím strá­vil celý život.

Kameraman Luca Bigazzi a já jsme byli nad­še­ní a zau­ja­tí nejen neo­by­čej­nou hloub­kou jeho talen­tu, ale pře­de­vším jeho napros­tou pre­ciz­nos­tí. Před natá­če­ním zábě­ru jsme Luca a já vždy vyklá­da­li Seanovi spous­tu věcí, jen abychom po minu­tě zjis­ti­li, že není o čem mlu­vit, pro­to­že on vše­mu poro­zu­měl sám – ges­ta, pohle­dy, kon­krét­ní momen­ty – a oka­mži­tě doká­zal snad­no pře­kle­nout nevy­hnu­tel­né tech­nic­ké obtí­že.

Řekněte nám o Cheyennově vel­mi extra­va­gant­ním vzhle­du – rtěn­ka, make-up, účes, čer­ná barva…

Jeho vzhled byl inspi­ro­ván Robertem Smithem, lea­de­rem sku­pi­ny The Cure. Jako dítě jsem viděl něko­lik kon­cer­tů The Cure. Před tře­mi lety jsem šel zno­vu na jejich kon­cert a byl tam Robert Smith, nyní pade­sá­ti­le­tý, kte­rý vypa­dal napros­to stej­ně, jako když mu bylo dva­cet. Bylo to „šoku­jí­cí“, v pozi­tiv­ním slo­va smys­lu.

Když jsem ho pak viděl zblíz­ka v záku­li­sí, pocho­pil jsem, jak krás­né a dojem­né roz­po­ry mohou v člo­vě­ku být. Tady byl pade­sát­ník, kte­rý se stá­le napros­to zto­tož­ňo­val se vzhle­dem, kte­rý je, pod­le defi­ni­ce, ado­lescent­ní. Ale neby­lo na tom nic pate­tic­ké­ho. Byla v tom jen jed­na věc, kte­rá vytvá­ří, ve fil­mech a v živo­tě, neu­vě­ři­tel­ný pocit úža­su: výji­meč­né, uni­kát­ní a vzru­šu­jí­cí oče­ká­vá­ní. O něko­lik měsí­ců poz­dě­ji jsem zažil stej­ně neu­vě­ři­tel­nou zku­še­nost, když jsme jed­no­ho hor­ké­ho čer­ven­co­vé­ho dne v New Yorku děla­li prv­ní kos­tým­ní zkouš­ky se Seanem Pennem. Před mýma oči­ma se stal malý zázrak. Beze slov jsem pozo­ro­val Sean Penna, jak se, krok po kro­ku, mění v jinou oso­bu. Nejprve rtěn­ka, pak make-up a kos­tým a nako­nec se pro­chá­zel kolem – tak při­ro­ze­ně, ale záro­veň jinak, než se obvykle pohy­bu­je – a stal se napros­to jinou oso­bou: Cheyennem.

Jak bys­te popsal vztah mezi Jane a Cheyennem?

Musím při­znat, že pro ten­to pod­text jsem si tro­chu ukra­dl ze vzta­hu s mojí ženou. Je to vztah, ve kte­rém neu­r­či­tá abs­trakč­nost muže je kom­pen­zo­vá­na vytr­va­lou pev­nos­tí ženy, díky níž je mož­né, aby jejich spo­leč­ný život dále fun­go­val bez trau­mat a nesmy­sl­ných dra­mat. Umberto Contarello a já jsme se sna­ži­li při­nést ten­to kon­trast mezi abs­trakt­nem a kon­krét­nem s iro­nic­kým náde­chem. Ten hra­vý aspekt vzta­hu mezi Seanem Pennem a Frances McDormandovou byl prak­tic­ky dán, oni mají při­ro­ze­ný dar lidi bavit.

Považuji sám sebe za veli­ce šťast­né­ho muže, neboť Frances McDormandová při­ja­la roli Jane. Abych ji pře­svěd­čil, napsal jsem jí dopis, že pokud moji nabíd­ku nepři­jme, budu muset pře­psat scé­nář a udě­lat z Cheyenna staré­ho mlá­den­ce nebo vdov­ce. To je prav­da. Nedokázal jsem si před­sta­vit něko­ho jiné­ho pro tuto roli. Když jsme se s Frances pak potka­li, byla přes­ně tako­vá, jak jsem si ji před­sta­vo­val: inte­li­gent­ní žena, kte­rá vel­mi rych­le chá­pe sou­vis­los­ti, s neu­vě­ři­tel­ným a neu­tu­cha­jí­cím smys­lem pro humor.

V čás­ti fil­mu, kte­rá se ode­hrá­vá v Dublinu, hra­je také důle­ži­tou roli v Cheyennově živo­tě Mary…

Mary je Cheyennova mla­dá kama­rád­ka a fanyn­ka, kte­rá se bojí utr­pe­ní, kte­ré se on sna­ží zmír­nit, jak jen doká­že. Ale nako­nec je to ona, kdo, navzdo­ry její­mu mlá­dí, ule­ví někte­rým Cheyennovým boles­tem. To mi při­šlo jako zají­ma­vá výmě­na rolí.

Pro roli Mary jsem si vybral vel­mi slib­nou mla­dou irskou hereč­ku Eve Hewsonovou. Hned od samé­ho začát­ku jsem byl pře­kva­pen fak­tem, že tak mla­dá dív­ka může mít tak vyspě­lé názo­ry. Tato před­nost, kte­rá je nepo­stra­da­tel­ná pro její roli, bude důle­ži­tým zdro­jem v její herec­ké kari­é­ře.

Proč jste se roz­ho­dl pro Dublin?

Celkem jed­no­du­še, Dublin je krás­ný a záro­veň melan­cho­lic­ký, dvě před­nos­ti, kte­ré mohou být kom­bi­no­vá­ny pro vel­ký efekt fil­mu.

A proč jste natá­čel ve Spojených stá­tech?

Chtěl jsem vyu­žít, nestoud­ně a leh­ko­my­sl­ně, všech­ny ty iko­nic­ké fil­mo­vé loka­ce, kte­ré mě při­mě­ly milo­vat tuto prá­ci již od doby, kdy jsem byl kluk: New York, ame­ric­kou poušť, čer­pa­cí sta­ni­ce, bary s dlou­hý­mi pul­ty, vzdá­le­né hori­zon­ty. Americká mís­ta jsou sen, a když se v nich nachá­zí­te, nesta­nou se sku­teč­ný­mi, ale i nadá­le jsou snem. Mám ten­to zvlášt­ní pocit, jako bych byl v kon­stant­ně poza­sta­ve­né rea­li­tě Spojených stá­tů.

Jaký druh por­trétu Ameriky jste vytvo­řil?

Je vždy nebez­peč­né osvo­jit si urči­tou vizi nebo něco, co dob­ře nezná­te, a moje zna­lost Spojených stá­tů, navzdo­ry mno­ha výle­tům, kte­ré jsem pod­ni­kl do vni­t­ro­ze­mí, je stá­le jako od běž­né­ho turis­ty. Nicméně jsem si udě­lal exkur­zi s pro­ta­go­nis­tou, Cheyennem, kte­rý se vra­cí do Spojených stá­tů po 30 letech. Oba jsme byli turis­ti, i když s vol­nou zpá­teč­ní leten­kou. A tak jsme se vyda­li na prů­zkum svě­ta, kte­rý byl nesčet­ně­krát pre­ciz­ně popi­so­ván, pro­to­že je tak pomí­ji­vý a pro­měn­li­vý.

Znal jste již dří­ve Harryho Deana Stantona a Judda Hirsche?

Harry Dean Stanton je jed­ním z mých fil­mo­vých ido­lů. Pro ten­to film jsem zva­žo­val obsa­ze­ní ame­ric­kých her­ců a Harry Dean Stanton byl prv­ní, kte­ré­ho jsem oslo­vil na spo­lu­prá­ci. Naše prv­ní setká­ní bylo vzru­šu­jí­cí a úžas­né. Nehovořili jsme spo­lu sko­ro věč­nost. Umíral jsem roz­pa­ky a on byl tak nesku­teč­ně při­ro­ze­ný, jako ryba ve vodě. Pak, bez jaké­ho­ko­liv varo­vá­ní, řekl: „Jsem šťast­ný, pro­to­že nemám žád­né odpo­vě­di.“ Tak jsem to risk­nul a řekl: „Důležité není klást si otáz­ky.“ Nato násle­do­va­lo dlou­hé ticho a pak jsme si řek­li na shle­da­nou. O něko­lik hodin poz­dě­ji mi jeden z jeho asi­s­ten­tů zavo­lal a řekl mi, že jsem na Harryho Deana udě­lal dob­rý dojem. Na oka­mžik to vypa­da­lo, jako bych se ocit­nul ve vtip­ném scé­ná­ři.

Na dru­hou stra­nu to byl Sean Penn, kdo mi navrh­nul Judda Hirsche pro roli Mordecaie Midlera, pro kte­ré­ho jsem vel­mi těž­ce hle­dal vhod­né­ho her­ce. Jakmile jsem spat­řil Judda, moje pochyb­nos­ti se roz­ptý­li­ly, nejen že je při­způ­so­bi­vý herec, ale také je doko­na­lým ztě­les­ně­ním té posta­vy: člo­věk cit­li­vý a záro­veň nevr­lý, sym­pa­tic­ký a otcov­ský – bez jaké­ko­liv vět­ší náma­hy.

Je něco ve sty­lu a este­ti­ce toho­to fil­mu, co by moh­li divá­ci vidět ve vašich před­cho­zích fil­mech?

V tom­to pří­pa­dě mi nepří­slu­ší sou­dit. Doufám, že jsem zůstal věr­ný základ­ním prin­ci­pům toho­to fil­mu: pou­žít, kde to jen šlo, jed­no­du­ché a „krás­né“ poslá­ní scén a záro­veň maxi­mál­ně slou­žit posta­vám.

Hudba také hra­je ve fil­mu důle­ži­tou roli. Jak jste ji vybí­ral?

Vybíral jsem ji srd­cem, jak by řek­li urči­tí „chick-lit“ auto­ři. Ale žer­ty stra­nou, sku­teč­ně to tak bylo. Necítil jsem potře­bu, jak tomu bylo v minu­los­ti, „zra­ci­o­na­li­zo­vat“ hud­bu. Místo toho jsem chtěl oži­vit neu­vě­ři­tel­nou emo­ci a vášeň, kte­ré jsem zaží­val jako kluk, když mi můj bra­tr, kte­rý byl o devět let star­ší než já, před­sta­vil ten úžas­ný hudeb­ní styl nazva­ný rock. To obdo­bí své­ho živo­ta jsem strá­vil až cho­rob­ným roz­pitvá­vá­ním roc­ku, zvláš­tě kape­lou Talking Heads a jejich bri­lant­ním tvůr­cem Davidem Byrnem. Takže jsem se tou­žil zeptat Davida Byrneho na tři věci: Jestli bych mohl pou­žít jeho sklad­bu This Must Be the Place jako ústřed­ní píseň fil­mu, jest­li by slo­žil k fil­mu hud­bu a jest­li by si zahrál sám sebe ve fil­mu. A hádej­te co – David sou­hla­sil se vše­mi tře­mi body!

Čerpal jste od něko­ho inspi­ra­ci pro ten­to film?

Myslím, že je tam mimo­vol­ně řada inspi­ra­cí. Na té vědo­mé úrov­ni musím, nicmé­ně, říci, že jsem měl čas­to na mys­li Příběh Alvina Straighta Davida Lynche.

Jak mys­lí­te, že budou divá­ci rea­go­vat?

Já jsem rea­go­val vel­mi pozi­tiv­ně. A já jsem také divák.


Jak bude rekla­ma vypa­dat?
-
Nechceš zde rekla­mu napo­řád jen za 50 Kč?
Zobrazit for­mu­lář pro nákup
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
  • ROZHOVOR S EVE HEWSONOVOU (Mary)6. dubna 2012 ROZHOVOR S EVE HEWSONOVOU (Mary) Kdo je Mary? Mary je 16letá holka, která chodí ve stylu gothic a je Cheyennovou nejlepší kamarádkou. Ona je temnou duší z rozvrácené rodiny – její bratr odešel, matka se pomátla na […] Posted in Rozhovory
  • DAVID BYRNE o skládání hudby k filmu6. dubna 2012 DAVID BYRNE o skládání hudby k filmu Byl jsem na turné v Evropě a Paolo přijel do Turina. Jeho film Božský se nedávno hrál v New Yorku a měl úžasné recenze, takže jsem se s Paolem setkal skutečně rád. On a jeho producenti […] Posted in Rozhovory
  • Tady to musí být - 60 %28. února 2012 Tady to musí být - 60 % Při zhlédnutí plakátu k tomuto film by mohl divák nabýt dojmu, že ve filmu bude alespoň zčásti něco z drsného světa tvrdého rocku, avšak není tomu tak. Děj filmu se pomalu rozbíhá […] Posted in Filmové recenze
  • 3KinoFest a další premiéry na DAFilms4. listopadu 2020 3KinoFest a další premiéry na DAFilms Dnes 4. listopadu začíná online verze 3KinoFestu - Festivalu středoevropských filmů. Na DAFilms mohou diváci zhlédnout kompletní program letošního ročníku, který čítá přes 30 filmů. […] Posted in Tiskové zprávy (Newslettery)
  • Vinnetou - Z koně za výčep7. července 2018 Vinnetou - Z koně za výčep Známý chorvatský bavič Antun Nalis (1911-2000), přezdívaný Tonči, rád hrál jednu roli za druhou, aniž by se zajímal, o jaký film jde - hlavně, že peníze proudily na konto. Protože často […] Posted in Speciály
  • Massive Entertainment kromě Star Wars hry od Ubisoftu pracují...16. ledna 2021 Massive Entertainment kromě Star Wars hry od Ubisoftu pracují... Massive Entertainment kromě Star Wars hry od Ubisoftu pracují na něčem novém. Dle inzerátů má jít příběhové RPG v otevřeném světě s postupným zlepšováním. Mohlo by jít o něco podobného Tom […] Posted in Krátké herní aktuality
  • 18. 01. 1818. ledna 2018 18. 01. 18 Dnes má premiéru: Zoufalé ženy dělají zoufalé věci - Zoufalé ženy dělají zoufalé věci Distributor: Bioscop (AQS,a.s.) Dabing/Titulky: ČR Posted in Filmové premiéry
  • Gayle Formanová - Znovu já15. prosince 2017 Gayle Formanová - Znovu já Maribeth Kleinová je úspěšná matka, manželka a redaktorka oblíbeného časopisu. Kromě toho je taky perfekcionistka, která musí mít vše dokonale naplánované, a jediné, čemu se věnuje, jsou […] Posted in Recenze knih
  • Rozhovor s Bolkem Polívkou (Šerif) - k filmu Auta - Cars1. dubna 2006 Rozhovor s Bolkem Polívkou (Šerif) - k filmu Auta - Cars Už někdy promlouvala vaším hlasem nějaká kreslená figurka? Právě nedávno jsem ve zlínském studiu namluvil film Krysáci – tam dabuju tři krysy, které žijí na smetišti u Vizovic. A […] Posted in Články
  • Image119. října 2003 Princezna Mononoke Nejúspěšnější japonský film všech dob z dílny slavného animátorského studia Ghibli.    Za dávných časů, když byla ještě země pokryta lesy....sídlili zde již odnepaměti Duchové bohů.. […] Posted in Filmové recenze

Tiskové informace. Většinou od distributorů, ale občas i z televizí a festivalů.

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

|

0
Budeme rádi za vaše názory, zanechte prosím komentář.x
Stránka načtena za 3,60332 s | počet dotazů: 233 | paměť: 62380 KB. | 27.11.2024 - 22:14:31