Saki - Léčba neklidem

Saki, vlast­ním jmé­nem Hector Hugh Munro, je rela­tiv­ně zná­mým brit­ským spi­so­va­te­lem, kte­rý pro­slul zejmé­na svý­mi krát­ký­mi humor­ný­mi povíd­ka­mi. Některé z nich jsem četl už dří­ve (Kocomour, Hračky míru), vel­mi se mi na nich líbi­la sati­ra, mís­ty čer­ný humor a hlav­ní posta­vy (ať již to je oblí­be­ný Sakiho hrdi­na Clovis, či někdo jiný), kte­ří s vel­kým nad­hle­dem glo­su­jí své kon­venč­ní oko­lí. Léčbu nekli­dem jsem si tedy nedáv­no sehnal z jed­no­ho praž­ské­ho antikva­ri­á­tu za krás­ných 40 ká čé.

Pro pocho­pe­ní auto­ro­va díla je vhod­né si i něco pře­číst o jeho živo­tě, kte­rý zrov­na humor­ný nebyl. Spíše by jej šlo ozna­čit za tro­chu smut­ný a opuš­tě­ný. H. H. Munro vyrůs­tal se svý­mi teta­mi Charlottou a Augustou a něko­li­ka málo sou­ro­zen­ci. Kamarádů na hra­ní moc neměl, tak­že si rád utí­kal do říše fan­ta­zie (tu nám může při­po­mí­nat povíd­ka „Sredni Vaštar“). V dospě­los­ti na svo­ji dobu hoj­ně ces­to­val, zami­lo­val si Rusko, a podí­val se dokon­ce i na něja­ký čas do naší matič­ky Prahy. Zemřel cel­kem mla­dý na bojiš­ti prv­ní svě­to­vé vál­ky, kdy jeho posled­ní slo­va byla údaj­ně, „Zhasni tu svou zatra­ce­nou ciga­re­tu...“

Povídek je ve sbír­ce „Léčba nekli­dem“ cel­kem dost, ale jsem toho názo­ru, že mají tro­chu rozko­lí­sa­nou kva­li­tu. U tak­to krát­kých lite­rár­ních útva­rů je pod­le mě vel­mi důle­ži­té něja­kým způ­so­bem vygra­do­vat odpo­ví­da­jí­cí poin­tu pří­bě­hu, což se sice lec­kdy daří na výbor­nou (Myš, Vetřelci), ale u někte­rých je výsle­dek spí­še roz­pa­či­tý (Ztracené bato­le). Ve výsled­ku se ale urči­tě jed­ná o báječ­nou kni­hou plnou sto­pro­cent­ně pra­vé­ho brit­sky suše cynic­ké­ho humo­ru.

A víte co se říká - smích léčí :-).

„Sredni Vaštar byl bůh obzvláš­tě zdů­raz­ňu­jí­cí krva­vě pokou netr­pě­li­vost, na roz­díl od nábo­žen­ství Ženské, kte­ré se zamě­řo­va­lo, pokud Conradin vypo­zo­ro­val, doce­la opač­ným smě­rem. A o vel­kých svát­cích mu sypal před bou­du strou­ha­ný mušká­to­vý oří­šek, při kte­réž­to obě­ti hrá­lo zvláš­tě důle­ži­tou úlo­hu, že mušká­to­vý oří­šek musel být kra­de­ný. Takové svát­ky svě­til nepra­vi­del­ně a zejmé­na byly zasvě­ce­ny něja­ké nena­dá­lé udá­los­ti. Při jed­né pří­le­ži­tos­ti, kdy paní De Roppovou tři dni prud­ce bole­ly zuby, osla­vo­val Conradin celou tu dobu a sám málem uvě­řil, že Sredni Vaštar vyvo­lal to bole­ní zubu osob­ně. Kdyby byla bolest vytr­va­la ješ­tě den, byla by Conradinovi došla záso­ba mušká­to­vých oříš­ků...“

- Sredni Vaštar (ukáz­ka)

„Potřeboval bys­te,“ pora­dil mu pří­tel, léčbu nekli­dem.“

„Léčbu nekli­dem? O tom jsem ješ­tě nikdy nesly­šel.“

„Slyšel jste snad o léč­bě kli­dem pro lidi, kte­ří se zhrou­ti­li pod tíhou sta­ros­tí a pří­liš­né­ho vypě­tí, kdež­to vám ško­dí pře­mí­ra kli­du a spo­ko­je­nos­ti, tak­že potře­bu­je­te kúru prá­vě opač­nou.“

- Léčba nekli­dem (ukáz­ka)