Slovenské povstání bez mýtů a legend

DSC 0499

Vladimír Žikeš byl vzdě­la­ný člo­věk, kte­rý se sna­žil žít svůj život aktiv­ně. Proto není divu, že se během dru­hé svě­to­vé vál­ky zapo­jil do odbo­jo­vé čin­nos­ti. Považoval to za správ­né a pro spo­leč­nost potřeb­né, bez ohle­du na nebez­pe­čí nebo pro­blémy, kte­ré s tím sou­vi­se­ly. Nejprve se zapo­jil do odbo­jo­vé čin­nos­ti v Praze, a pak ode­šel na Slovensko. Podílel se na zpra­vo­daj­ství pro exi­lo­vou vlá­du v Londýně a sna­žil se pomá­hat tam, kde to pova­žo­val za potřeb­né. Sám se musel spo­leh­nout na nové přá­te­le a spo­lu­pra­cov­ní­ky. Měl mož­nost spo­lu­pra­co­vat s lid­mi, jejichž jmé­na jsou ukry­tá v archi­vech, i těch, jejichž jmé­na se obje­vu­jí v učeb­ni­cích his­to­rie a jsou veřej­ně zná­má. Při svém hod­no­ce­ní spo­lu­pra­cov­ní­ků se vyja­dřu­je uváž­li­vě, zejmé­na k těm, kte­ří byli za svou odbo­jo­vou čin­nost uvěz­ně­ni. Po vál­ce  Žikeš navá­zal na své před­vá­leč­né půso­be­ní v pro­fe­si nakla­da­tel­ské a začal pra­co­vat na usku­teč­ně­ní vel­ké­ho pro­jek­tu kul­tur­ní­ho salo­nu. Měl zájem pro­po­jit svět kul­tur­ní s občan­skou akti­vi­tou, ale spo­le­čen­ské změ­ny po roce 1948 si vyžá­da­ly nová spo­le­čen­ská pra­vi­dla a pro pod­ni­ka­vé­ho Žikeše to zna­me­na­lo pře­hod­no­tit své plá­ny. Začíná obdo­bí stě­ho­vá­ní, změn zaměst­ná­ní i pro­fe­sí. Až v roce 1967 se defi­ni­tiv­ně vra­cí na Slovensko a tady v pro­sin­ci 1976 začí­ná psát memoá­ry, kte­ré v květ­nu 1978 dokon­ču­je. Ve svých pamě­tech zachy­til hod­ně situ­a­cí, dobo­vou atmo­sfé­ru i osob­ní hod­no­ce­ní a názo­ry. Vychází z vlast­ních zku­še­nos­tí a pří­stu­pu k živo­tu. Při svém hod­no­ce­ní neza­krý­vá urči­té zkla­má­ní z pří­stu­pu exi­lo­vé vlá­dy v Londýně ke zprá­vám odbo­je na Slovensku i z jed­ná­ní komu­nis­tů. Proto není divu, že ote­vře­nost, se kte­rou autor vzpo­mí­ná na zapo­je­ní a půso­be­ní v odbo­ji v Čechách i na Slovensku, není zce­la v sou­la­du s his­to­ric­kým výkla­dem před rokem 1989.

První vydá­ní memoá­rů vyda­lo nakla­da­tel­ství Univerzum v roce 1991, kdy Slovenská repub­li­ka pro­ží­va­la prv­ní rok své nové samo­stat­nos­ti. Historička Zlatica Zudová-Lešková se ve své edič­ní poznám­ce tref­ně vyjá­d­ři­la „Žikešovy vzpo­mín­ky byly popr­vé zve­řej­ně­ny v nevhod­né době: na jed­né stra­ně pří­liš poz­dě, na dru­hé pří­liš brzy. V obo­jím smys­lu pro­to, že Československo, spo­leč­ný stát Čechů a Slováků, za kte­rý mno­zí povstal­ci v čele s gene­rá­lem Rudolfem Viestem a Jánem Golianem polo­ži­li život, teh­dy opět pro­ží­va­lo zlo­mo­vé obdo­bí.“ Osobní memoá­ry jsou v novém vydá­ní z roku 2020 dopl­ně­ny o podrob­nou stu­dii „Vladimír Žikeš a odbo­jo­vá sku­pi­na JaR na Slovensku v letech 1943-1944“ od Zlatice Zudové-Leškové, kte­rá dává do kon­tex­tu osob­ní názo­ry Žikeše se základ­ní­mi his­to­ric­ký­mi fak­ty, ale nesdí­lí jeho skep­si a zkla­má­ní z hod­no­ce­ní slo­ven­ské­ho národ­ní­ho povstá­ní. Historička je také autor­kou závě­reč­né­ho tex­tu, kde oce­ňu­je nejen Žikešovo zapo­je­ní do odbo­je, ale také jeho nakla­da­tel­skou čin­nost a vztah ke kni­hám. To potvr­zu­je i dal­ší, dopl­ňu­jí­cí část nazva­ná „Žikešův živo­to­pis s kom­plet­ní bib­li­o­gra­fii jeho produkce“od sou­kro­mé­ho bada­te­le Tomáše Síbka. Jedná se o sou­pis knih a mate­ri­á­lů, kte­ré Žikeš vydal nebo se nepo­dí­lel na jejich tvor­bě při svém půso­be­ní v nakla­da­tel­ství Slovtour nebo v Čedoku.

Kniha při­bli­žu­je méně zná­mou osob­nost a jeho pohled na his­to­ric­ké udá­los­ti během dru­hé svě­to­vé vál­ky. Oceňuji také dopl­ně­ní memoá­rů o dal­ší infor­ma­ce, kte­ré dopl­ňu­jí zají­ma­vý osob­ní pří­běh.

V roce 2021 vyda­lo Nakladatelství Academia v edi­ci Paměť.

Hodnotím 60 %

Foto: Nakladatelství Academia & Karolína Černá