Vladimír Žikeš byl vzdělaný člověk, který se snažil žít svůj život aktivně. Proto není divu, že se během druhé světové války zapojil do odbojové činnosti. Považoval to za správné a pro společnost potřebné, bez ohledu na nebezpečí nebo problémy, které s tím souvisely. Nejprve se zapojil do odbojové činnosti v Praze, a pak odešel na Slovensko. Podílel se na zpravodajství pro exilovou vládu v Londýně a snažil se pomáhat tam, kde to považoval za potřebné. Sám se musel spolehnout na nové přátele a spolupracovníky. Měl možnost spolupracovat s lidmi, jejichž jména jsou ukrytá v archivech, i těch, jejichž jména se objevují v učebnicích historie a jsou veřejně známá. Při svém hodnocení spolupracovníků se vyjadřuje uvážlivě, zejména k těm, kteří byli za svou odbojovou činnost uvězněni. Po válce Žikeš navázal na své předválečné působení v profesi nakladatelské a začal pracovat na uskutečnění velkého projektu kulturního salonu. Měl zájem propojit svět kulturní s občanskou aktivitou, ale společenské změny po roce 1948 si vyžádaly nová společenská pravidla a pro podnikavého Žikeše to znamenalo přehodnotit své plány. Začíná období stěhování, změn zaměstnání i profesí. Až v roce 1967 se definitivně vrací na Slovensko a tady v prosinci 1976 začíná psát memoáry, které v květnu 1978 dokončuje. Ve svých pamětech zachytil hodně situací, dobovou atmosféru i osobní hodnocení a názory. Vychází z vlastních zkušeností a přístupu k životu. Při svém hodnocení nezakrývá určité zklamání z přístupu exilové vlády v Londýně ke zprávám odboje na Slovensku i z jednání komunistů. Proto není divu, že otevřenost, se kterou autor vzpomíná na zapojení a působení v odboji v Čechách i na Slovensku, není zcela v souladu s historickým výkladem před rokem 1989.
První vydání memoárů vydalo nakladatelství Univerzum v roce 1991, kdy Slovenská republika prožívala první rok své nové samostatnosti. Historička Zlatica Zudová-Lešková se ve své ediční poznámce trefně vyjádřila „Žikešovy vzpomínky byly poprvé zveřejněny v nevhodné době: na jedné straně příliš pozdě, na druhé příliš brzy. V obojím smyslu proto, že Československo, společný stát Čechů a Slováků, za který mnozí povstalci v čele s generálem Rudolfem Viestem a Jánem Golianem položili život, tehdy opět prožívalo zlomové období.“ Osobní memoáry jsou v novém vydání z roku 2020 doplněny o podrobnou studii „Vladimír Žikeš a odbojová skupina JaR na Slovensku v letech 1943-1944“ od Zlatice Zudové-Leškové, která dává do kontextu osobní názory Žikeše se základními historickými fakty, ale nesdílí jeho skepsi a zklamání z hodnocení slovenského národního povstání. Historička je také autorkou závěrečného textu, kde oceňuje nejen Žikešovo zapojení do odboje, ale také jeho nakladatelskou činnost a vztah ke knihám. To potvrzuje i další, doplňující část nazvaná „Žikešův životopis s kompletní bibliografii jeho produkce“od soukromého badatele Tomáše Síbka. Jedná se o soupis knih a materiálů, které Žikeš vydal nebo se nepodílel na jejich tvorbě při svém působení v nakladatelství Slovtour nebo v Čedoku.
Kniha přibližuje méně známou osobnost a jeho pohled na historické události během druhé světové války. Oceňuji také doplnění memoárů o další informace, které doplňují zajímavý osobní příběh.
V roce 2021 vydalo Nakladatelství Academia v edici Paměť.
Hodnotím 60 %
Foto: Nakladatelství Academia & Karolína Černá
