Martina Formanová nelakuje jen narůžovo

DSC 0573

Po smr­ti man­že­la se Martina Formanová pus­ti­la opět do psa­ní. Kniha „Nalakuj to narů­žo­vo“ vznik­la na zákla­dě dení­ko­vých zázna­mů z obdo­bí mezi srp­nem 2018 až led­nem 2020, kte­ré zachy­cu­jí těž­ké obdo­bí vyrov­ná­ní se smr­tí man­že­la Miloše Formana a násled­nou samo­tou. Je to také obdo­bí vzpo­mí­nek na dět­ství a dospí­vá­ní, bilan­co­vá­ní a sna­hy nalézt ztra­ce­nou radost ze živo­ta. S lás­kou a poro­zu­mě­ním vzpo­mí­ná na chví­le strá­ve­né s man­že­lem, kte­ré­ho obdi­vu­je nejen jako uzná­va­né­ho uměl­ce, ale také jako part­ne­ra a otce dětí. Oceňuje také jeho schop­nost komu­ni­ko­vat s lid­mi bez ohle­du na jejich spo­le­čen­ské posta­ve­ní a pro­fe­si. A jest­li byl Miloš zábav­ný a zají­ma­vý spo­leč­ník, pak Martina doká­za­la být dobrou pozo­ro­va­tel­kou a o svých poci­tech i zážit­cích umí dob­ře vyprá­vět. Píše o sobě i o čle­nech své rodi­ny, vzpo­mí­ná na setká­ní pra­cov­ní nebo čis­tě přá­tel­ská pose­ze­ní. Dokáže se kri­tic­ky podí­vat také sama na sebe a „hec­nout se“, když se zapí­še do lek­cí pro začí­na­jí­cí stand-up komi­ky a začí­ná vystu­po­vat před divá­ky. I když tako­vá vystou­pe­ní pozvol­na nalé­za­jí v České repub­li­ce své poslu­cha­če a lek­ce nej­spíš ješ­tě nikdo nena­bí­zí, je patr­né, že to vyža­du­je nejen schop­nost vyja­d­řo­vat se a poba­vit pub­li­kum, ale pře­de­vším dobrou pří­pra­vu pře­dem.

Martina své vypra­věč­ské schop­nos­ti neza­pře, o tom svěd­čí již něko­lik úspěš­ných knih a tato není výjim­ka. Umí se for­mu­lo­vat věty bez zby­teč­ných kudr­li­nek a mís­to roz­vláč­né­ho tex­tu volí struč­něj­ší a vtip­ný popis. Umí si také udě­lat legra­ci sama ze sebe a sna­ží se vidět s nad­hle­dem. Autorka neza­tí­ži­la text depre­sí ani trud­no­my­sl­nos­ti, ačko­liv se dotý­ká smut­né sku­teč­nos­ti a byla psa­ná v jejím neleh­kém život­ním obdo­bí. Je zají­ma­vé sle­do­vat, jak urput­ně se pouš­tí do psa­ní knih, scé­ná­řů nebo vlast­ních vystou­pe­ní.  Knihu zakon­či­la tref­ně poznám­kou z úno­ra 2021, kdy plá­no­va­ným cestám a plá­nům zame­zi­la bez­peč­nost­ní opat­ře­ní pro­ti COVID - 19, kte­rá nene­chá­vá vyznít závěr pesi­mis­tic­ky a při­po­mí­ná život­ní krédo:nalakuj to na růžo­vo.

Kniha je dopl­ně­na foto­gra­fie­mi Miloše Formana i ze spo­leč­ných setká­ní, kde jsou zachy­ce­ny oso­by spří­z­ně­né vaz­bou rodin­nou nebo přá­tel­skou. Oceňuji, že Martina vybra­la čas­to moment­ky při­bli­žu­jí­cí poho­do­vou atmo­sfé­ru urči­té doby a mís­ta. Výběr sku­pi­no­vých foto­gra­fií však mohl být peč­li­věj­ší a jejich množ­ství nahra­ze­no vět­ším for­má­tem.

I když se Martina pohy­bo­va­la a pohy­bu­je čas­to ve spo­leč­nos­ti lidí, kte­ré vět­ši­na oby­va­tel u nás zná spíš jen z tele­viz­ní obra­zov­ky, kina nebo inter­ne­tu, nepři­ná­ší její text bul­vár­ní sen­za­ce. Líbí se mi, že se sna­ží zachy­tit zají­ma­vé i běž­né situ­a­ce a pre­zen­tu­je své poci­ty a názo­ry. Tak jsem text vní­ma­la já. Martina nemá exis­tenč­ní sta­ros­ti a její pohled na život se může něko­mu zdát, že je vzdá­le­ný od pro­blé­mů zaměst­na­né ženy v „čes­ké kot­li­ně“. Domnívám se však, že to není na ško­du. Kniha nechá­vá nahléd­nout do sou­kro­mí man­žel­ky  uzná­va­né­ho reži­sé­ra a oce­ní ji pře­de­vším ženy, bez ohle­du na věk, kte­ré baví sle­do­vat svět kolem sebe a občas si při tom na nos nasa­dí růžo­vé brý­le.

Knihu vyda­lo nakla­da­tel­ství Prostor v roce 2021.

Hodnotím 60 %

Foto: Nakladatelství pro­stor & Karololína Černá