Snivokraj

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

6/10 – Na rodin­né fan­ta­sy lep­ší prů­měr, ale o nic svě­to­bor­né­ho se nejed­ná. Snivokraj, což je mimo­cho­dem váž­ně div­ný název, je tuc­to­vým, ale i tak líbi­vě zpra­co­va­ným pojed­ná­ním o tom, jak se vyrov­nat se ztrá­tou něko­ho blíz­ké­ho. Cílí při­tom pře­de­vším na ty nejmen­ší, ale záro­veň se sna­ží ser­ví­ro­vat pro­střed­nic­tvím ved­lej­ších dějo­vých linek i něco málo pro dospě­lé, aby při sle­do­vá­ní se svý­mi rato­lest­mi úpl­ně netr­pě­li. Příběh začí­ná v majá­ku a točí se kolem dív­ky jmé­nem Nemo, kte­ré se domů do majá­ku nevrá­til její otec (prav­dě­po­dob­ně někde hle­dá Dory). Nemo je tedy po krát­kém tele­fo­ná­tu depor­to­vá­na ke své­mu strý­ci. Ani jeden z nové­ho sou­ži­tí zrov­na neská­če rados­tí do stro­pu, ale když mla­dá dív­ka u strý­ce popr­vé usne, dojde k něče­mu děsi­vé­mu. Postel se začne pohy­bo­vat. Teď pro­sím tlu­m­te svo­ji před­sta­vi­vost, postel se totiž doo­prav­dy začne pohy­bo­vat, naros­tou jí obrov­ské pavou­čí nohy a rov­nou si to namí­ří na cen­t­ra. A tak začí­ná noč­ní dob­ro­druž­ství, při kte­rém se Nemo sezna­mu­je s Flipem (Jason Momoa), 28. nej­hle­da­něj­ším zlo­čin­cem ve Snivokraji. Společně pak pát­ra­jí po per­lo­vém pokla­du a zmi­ze­lém otci, do toho se jim lepí na paty cho­bot­ni­ce ali­as noč­ní můra a sno­vá poli­cie. Tak, to by mys­lím z pří­bě­hu této nená­pad­né vykrá­dač­ky Počátku sta­či­lo. Myslím, že v tomhle pří­pa­dě nástin děje hovo­ří za vše a už pod­le něj si kaž­dý více, či méně doká­že domys­let, jest­li je, ane­bo není cílo­vou sku­pi­nou. Na mě podob­ně ladě­né fil­my vět­ši­nou nijak zvlášť neza­pů­so­bí a ani ten­to­krát tomu neby­lo jinak. Snivokraj pře­de­vším zápa­sí s tím, že fil­mů s takřka iden­tic­kým vizu­á­lem a do znač­né míry podob­nou záplet­kou už tu byly tisí­ce a tenhle není dosta­teč­ně zapa­ma­to­va­tel­ný, aby se mezi nimi neztra­til. Jediný prvek, kte­rý ho pozve­dá ze síta prů­mě­ru, je herec­ký výkon, kte­rý před­ve­dl Jason Momoa. Je cítit, že si roli praš­tě­né­ho zba­bě­lé­ho hru­bi­á­na uží­vá a dal do ní srd­ce. Bohužel mu však scé­nář nena­dě­lil dosta­teč­ně úder­né hláš­ky, aby mohl více zazá­řit. Zmínku si zaslou­ží i prá­ce kame­ra­ma­na, kte­rý sice po vět­ši­nou 2 hodi­no­vé sto­pá­že ničím neu­chvá­tí, ale něko­lik pěk­ných zábě­rů či kom­po­zic se mu váž­ně poved­lo. I když tohle už je mož­ná spíš záslu­ha reži­sér. No, když jsme u toho, rád bych kon­sta­to­val, že i reži­sér Francis Lawrence odve­dl pre­ciz­ní prá­ci – ale­spoň s při­hléd­nu­tím na to, jak se roz­ho­dl pří­běh pojmout. Typická kon­ver­za­ce ve 2 ráno: „Dobrý den, pane Filipe, umřel vám bra­tr, siro­ta po něm zůsta­la.“ – „A proč volá­te zrov­na mně? Máte vůbec před­sta­vu, kolik je hodin?“ – „Jste její jedi­ný žijí­cí pří­buz­ný, tak jsme si mys­le­li, že by tře­ba moh­la byd­let u vás.“ – „U mě? No vy jste se zbláz­nil! Víte od čeho tu jsou sirot­čin­ce?“