Kniha „Dopisy od Sybil“ autorky Virginie Evansové mě nostalgicky vrátila do doby, kdy i já jsem si pravidelně dopisovala s několika přáteli a bylo to období, kdy se člověk těšil na to kouzelné překvapení, jež čas od času ve schránce čekalo, plné zprostředkovaných příběhů a zážitků těch, jež ručně tyto dopisy s láskou psali.
Ústřední postavou je Sybil van Antwerp. Kým však ve skutečnosti je? Je to osamělá sedmdesátnice, matka, ale i babička, rozvedená a v penzi po úspěšné kariéře právničky. Ve čtrnácti měsících jí adoptovali noví rodiče a vyrůstala prakticky po celé Pensylvánii, chvíli v Ohiu a nakonec v Marylandu.
Život jí nadělil tři krásné děti. Bohužel druhé dítě jménem Gilbert zemřelo, když mu bylo osm let a s jeho smrtí se prakticky nikdy nesmířila a nevyrovnala. Její druhý syn Bruce je právníkem v Alexandrii, a dceru Fiona žije v Anglii. Kromě dětí se může pyšnit i dvěma vnoučaty a třetím na cestě.
Tato dáma v nejlepších letech a stále s bystrou myslí a důvtipem, jež má za sebou nejen nelehký rodinný příběh, ale i úspěšnou profesní kariéru, má velký vrtoch v podobě psaní klasický ch dopisů. Je to její velká vášeň, kde dopisy pro ní představovaly jakýsi způsob života.
„Píšu komukoli, kdo mě zaujme. Přátelům, zákonodárcům, editorům, učitelům, diplomatům, autorům. Autoři jsou moji nejoblíbenější. Dnes je to těžší, samozřejmě, protože s internetem lidé e-mailují (je to rychlejší, jednodušší, méně náročné než mít papír, pero, chvíli u stolu, známku atd.) a je těžší najít adresu, ale když opravdu chceš, najdeš ji. A člověk by se měl snažit. Email nemůže nikdy nahradit psaný dopis. Dělá mi starosti, že jednoho dne technologický pokrok zruší poštu, ale doufám, že do té doby budu dávno mrtvá...“
Pro Sybil bylo samotné psaní dopisů jakýmsi životním posláním a každodenním rituálem, prostřednictvím nichž do světa vysílala své myšlenky, názory a přání. Možná právě díky tomu máme možnost pomocí psaného slova a jednotlivě utržených střípků z korespondence vyčíst její profesní minulost, složité rodinné problémy, a především strach, že nadobro oslepne a bude svému okolí přítěží .
„Píšu pomalu. Dopis mi může trvat hodinu i víc. Nespěchám. Přemýšlím o každé větě. Ruka mě nebolí. Nesmí se spěchat. Když člověk spěchá, napíše věci, které nemyslel vážně nebo myslel jinak, a unaví ho to. Chce to trpělivost vyjádřit přesně to, co člověk míní, a najít ta správná slova. Někdy napíšu koncept, ten si opravím, a pak přepíšu čistou verzi. Myslím, že člověk by měl ke komunikaci přistupovat jako ke křehké věci. Pamatujte: slova, zvlášť ta napsaná, jsou nesmrtelná . Někdy je jednodušší začít poděkováním - za dárek, laskavost nebo dopis - a pak pokračovat. Odpovězte na všechny otázky, které vám položili, a položte vlastní, a tím vytvoříte nekonečný koloběh zvědavosti a poznávání.“
Zpočátku jsem byla vůči této knize velmi skeptická, i kdy se pyšnila tituly jako „přeložena do 40 jazyků“, „prodáno přes milion výtisků na celém světě“, „Bestseller The New York Times“, „jedna z nejlepších knih roku 2025 podle The Times. Samotná kniha mě však velmi mile překvapila a doslova mě pohltila.
A i když je příběh vyprávěn prostřednictvím jednotlivých dopisů a emailové korespondence, nic na jejím duchu to neubírá, ale právě naopak. Psaním dopisů se zde vytyčuje jakýsi rámec, jež hlavní hrdince svým způsobem usnadňoval život až do její smrti. Psaní dopisu pro hlavní hrdinku bylo mnohem snazší než mluvit, připustit si chybu a umět odpustit.... ovšem někdy ani slova do dopisu nestačí....
„Představte si, že dopisy, které člověk poslal do světa, dopisy, které dostal zpět, jsou jako dílky nádherné skládačky, nebo lepší metafora (i když zastaralá ), jako články dlouhého řetězu, a i když se ty články nikdy znovu nespojí všechny dohromady, což se určitě nikdy nestane, i když zůstanou navždy rozptýlené po zemi jako křehká semínka umírající pampelišky, není něco krásného v tom, myslet si, že příběh života je svým způsobem zachován, že tento spis může jednou něco znamenat, i když pro někoho to znamená jen velmi málo? ...“
Kniha „Dopisy od Sybil, jež upoutá i velmi něžnou a křehkou obálkou, je velmi dojemný příběhem v dopisech, jež v sobě nesou nejen léčivou sílu psaní, ale i odvahu otevřít se a vypsat se ze svých pocitů a myšlenek.
A i když se Sybil snaží na sklonku svého života dořešit bolavá životní témata a odpustit nejen sama sobě, ale i milovaným lidem, najít cestu zpět ke své dceři a odhalit své skutečné kořeny, může nakonec říct : „Jsem stará žena a můj život se vyznačoval podivnou rovnováhou zázračného a všedního...“
Tuhle knihu jsem si doslova zamilovala nejen kvůli jednotlivým dopisům, ale hlavně kvůli hlavní pisatelce Sybil, která dokázala krásně volit nejen jednotlivá slova, ale i kouzelná přirovnání, jako např. toto: „Každý rok, když se starý rok překulí do nového, bilancuji. Je to, jako bych šla do spižírny a zkoumala, co tam je, dělala inventuru - co mám, co je potřeba, v jakém je to stavu...“
Krásně čtivé, chytlavé a popravdě pevně věřím, že se k této knize jednou zase vrátím, a kdo ví, třeba mě rovněž inspiruje k psaní dopisů....
DOPISY OD SYBIL
BESTSELLER The New Work Times
Napsala: Virginia Evansová
Překlad: Petra Andělová
Vydalo: Nakladatelství JOTA, s.r.o.
V Brně, roku 2026
První vydání
Počet stran: 319
ISBN: 978-80-7689-801-1
