Star Trek - druhá nastartovaná série J.J. Abramse

Něco si vyjas­ně­me hned ze star­tu: nejsem trek­kie, nikdy jsem nebyl a ani přes výji­meč­ný záži­tek z Abramsova nové­ho fil­mu se jím stát nehod­lám. Avšak prá­vě to byl jeden z impul­zů, kte­ré mě doko­pa­ly se na jeho Star Trek oprav­du těšit. Když se totiž pořád doko­la pitvá­te v kaž­dém novém fil­mu, kte­rý už je del­ší dobu zaklí­něn v něja­ké pro­pra­co­vá­va­něj­ší myto­lo­gii (napří­klad že mu zho­to­ví­te něja­ký ten fan web), neza­in­te­re­so­va­ný pohled oči­ma prů­měr­né­ho divá­ka do svě­ta navíc tak kom­plex­ní­ho, jako je ten oko­lo Star Treku, si pros­tě nemů­že­te nechat ujít.

Na dru­hou stra­nu si ale samo­zřej­mě nemůžu dovo­lit tak hluč­ný fan­dom ani igno­ro­vat. Takže říct mi něja­ká nula ve žlu­tém pyža­mu, že Han Solo je děv­ka, vul­ká­ní uši by sice taky líta­ly do vzdu­chu, ale záro­veň jsem už i sta­čil pochy­tit, proč si Sheldon a Leonard z Big Bang Theory mys­lí, že nej­žá­da­něj­ší­mi muži na pla­ne­tě jsou William Shatner a Patrick Steward, či že klin­gon­šti­na asi nebu­de žád­ný zápa­do­tu­rec­ký dia­lekt. Z toho­to úhlu pohle­du pro­to musím Abramsovi pochvá­lit jed­nu věc, kte­rá by v dané myto­lo­gii vůbec nezna­lé­mu divá­ko­vi mlá­ti­la do očí asi nej­víc: reži­sér se s prů­měr­ným divác­tvem totiž ani tro­chu nemaz­lí, a to nejen náde­chem své­ho fil­mu, ale pře­de­vším samot­nou záplet­kou, jejíž pře­pá­le­nost na jed­nu stra­nu sice drze odpo­ru­je sta­no­ve­ným vzor­cům, jenž nám pře­de­pi­su­jí, jak ser­ví­ro­vat nový look zaběhlé­ho uni­ver­za pro co mož­ná nej­šir­ší zástup návštěv­ní­ků kin, ale na stra­nu dru­hou na nás zase usta­vič­ně kři­čí: „Člověče, vždyť je to Star Trek!“

Že Abrams nekom­pro­mis­ně obchá­zí trend rea­lis­tic­kých restar­tů je jed­na věc; bez pha­se­rů a warp poho­nu jste i tady v čudu, a když někdo řek­ne „Všechnu ener­gii do před­ních ští­tů“, tak je to na těch ští­tech oprav­du vidět a tudíž vám to neu­dě­lá krá­ter do pláš­tě jako v Battlestar Galactice. Fanouškům jde ale reži­sér na ruku mno­hem víc, než jen snůš­kou poj­mů a (dost pod­stat­ným) ště­kem Leonarda Nimoye. Jeho Star Trek pro­to není žád­ným zhuš­tě­ním vize kdy­si úspěš­né­ho seri­á­lu a nakopnu­tím jeho zce­la nové odno­že pro masy, jak by se dalo čekat, ale nao­pak je to přes­ně tako­vý Star Trek, jaký si ho kaž­dý z nás může­me před­sta­vit. A nenech­te se zmást těmi Beastie Boys v úvo­du.

Proto sled udá­los­tí způ­so­be­ný vrto­cha­mi mrš­ky čer­né díry, ze kte­rých by Einstein rolo­val v hro­bě, tedy pro reži­sé­ro­vo při­dru­že­né duo scé­náris­tů Alexe Kurtzmana a Roberta Orciho (kte­ří si doteď brousi­li logi­ku pře­de­vším na odů­vod­ňo­vá­ní ruba­ček vel­kých robo­tů a úchy­lek Michaela Baye vyha­zo­vat věci do vzdu­chu), sice není žád­nou výzvou, avšak ten­to­krát to drh­ne někde tro­chu jin­de.

U těch­to dvou pánů už totiž sice del­ší dobu víme, že na úkor zdra­vé­ho rozu­mu jsou schop­ni vykon­stru­o­vat jeviš­tě pro per­fekt­ní akč­ní scé­ny, a stej­ně je tomu tak i zde, ale ten­to­krát chlap­ci tak nějak nezvlá­da­jí posklá­dat si jed­not­li­vé stříp­ky celé dějo­vé linie efek­tiv­ně dohro­ma­dy, a pro­to začí­ná film po téměř bez­chyb­né prv­ní polo­vi­ně tro­chu ztrá­cet nit pře­de­vším odboč­kou na tre­kov­skou ver­zi pla­ne­ty Hoth a z ní vze­šlou rych­lokvaš­nou vysvět­lo­vač­kou.

Nezapomínejme ale, že nový Star Trek není o zká­ze hro­zí­cí vesmí­ru či naru­še­ném (Nimoyův ter­mín) Ericu Banovi. Nový Star Trek je pře­de­vším o sži­tí s jeho fan­tas­tic­kou posád­kou. O rebe­lu bez pří­či­ny Chrisu Pineovi, o bri­lant­ním a pro svou roli jedi­ném akcep­to­va­tel­ném kan­di­dá­tu Zachary “badass Sylar“ Quintovi, para­no­id­ním Karlu Urbanovi, hláš­ku­jí­cím Simonu Peggovi a Antonu Yelchinovi, kte­rý má asi desetkrát sil­něj­ší pří­zvuk, než vět­ši­na sku­teč­ných Rusů (dří­ve jsem jeho obsa­ze­ní do role Kylea Reese pro nové­ho Terminátora nechá­pal, teď už se na výsle­dek nemůžu dočkat).

Největší poklo­nu si ale pořád zaslu­hu­je reži­sér J. J. Abrams, kte­rý teď už snad i těm nej­vět­ším ška­ro­hlí­dům doká­zal, že to tři roky sta­ré Mission Impossible oprav­du neby­la náho­da, a že na ty seri­á­ly by ho byla oprav­du ško­da. Jeho pro­ve­de­ní Star Treku je totiž doko­na­lým pří­kla­dem sice jed­no­du­ché­ho, avšak sku­teč­ně pocti­vé­ho pří­bě­hu „pro kaž­dé­ho“. Především v již zmí­ně­né prv­ní polo­vi­ně totiž reži­sér doko­na­le pro­po­ju­je nej­růz­něj­ší žán­ry a při­tom je očiš­ťu­je od jaké­ho­ko­liv klišé a jiných ved­lej­ších efek­tů. J. J. Abrams je pros­tě bez­kon­ku­renč­ně nej­lep­ší reži­sér své gene­ra­ce a svým novým sním­kem doká­zal, že jako dnes už jeden z mála záro­veň doká­že nato­čit i oprav­du ryzý, čis­tý, upřím­ný, vře­lý a po všech strán­kách pocti­vý ame­ric­ký sní­mek. A to pro­sím bez jaké­ko­liv nad­sáz­ky, pato­su, sar­ka­zmu či při­da­né hod­no­ty.

(Když jsem v titul­cích zahlé­dl zmín­ku o Lucasfilmu, musel jsem se roze­smát.)

---

Foto: Paramount Pictures

---