Doktor Martin: Záhada v Beskydech – Recenze – 30%

Populární seri­ál Doktor Martins Miroslavem Donutilem v hlav­ní roli, vytvo­ře­ný pod­le brit­ské seri­á­lo­vé před­lo­hy, na níž kou­pi­la Česká tele­vi­ze licen­ci, se opro­ti osmi řadám ang­lic­ké­ho ori­gi­ná­lu dočkal své­ho kon­ce již po dvou séri­ích. Na oplát­ku je nyní koru­no­ván celo­ve­čer­ním fil­mem, kte­rý měl plnit roli roz­luč­ko­vé teč­ky za seri­á­lem i Donutilovým hlav­ním hrdi­nou. Doktor Martin: Záhada v Beskydech však spíš než jako film urče­ný pro kina půso­bí jako dal­ší tele­viz­ní seri­á­lo­vá epi­zo­da, ako­rát nata­že­ná na vět­ší dél­ku a dis­po­nu­jí­cí pod­stat­ně výstřed­něj­ší záplet­kou.

Tvůrci fil­mu v čele s tele­viz­ním reži­sé­rem Petrem Zahrádkou a sce­náris­tou Tomášem Končinským, kte­ří spo­lu­pra­co­va­li už i na seri­á­lo­vém Doktoru Martinovi, se totiž roz­hod­li pro­táh­nout titul­ní­ho hrdi­nu skrz bizar­ní mys­te­ri­óz­ní kri­mi­nál­ní pří­pad, nad nímž zůstá­vá rozum stát. Obvyklé a rela­tiv­ně všed­ní tra­ble ze živo­ta obvod­ní­ho léka­ře na bes­kyd­ské ves­ni­ci jsou tak naru­še­ny nále­zem trpas­li­čí kost­ry, jenž dá v obci vzpo­me­nout na legen­du o kde­si zako­pa­ném trpas­li­čím pokla­du. Po detai­lech dáv­no pro­ml­če­né­ho úmr­tí netře­ba pát­rat, kri­mi­nál­ní vyšet­řo­vá­ní se tudíž záhy mění v honbu za údaj­ným bohat­stvím, kte­ré vrcho­lí akč­ní honič­kou v práš­ko­va­cím leta­dle a sérií absurd­ních zvra­tů, v nichž mimo jiné hra­jí roli i nacis­té, indi­á­ni a cir­kus z pade­sá­tých let.

Tyto udá­los­ti se při­tom pro­lí­na­jí s dru­hou pří­bě­ho­vou linií, do jis­té míry inspi­ro­va­nou děním v jed­né z poz­děj­ších sérií brit­ské­ho Doktora Martina, v níž Martin (Miroslav Donutil) a jeho žena (Jitka Čvančarová), dopl­ně­ni roč­ním potom­kem, řeší banál­ní a umě­le vyhro­ce­nou part­ner­skou kri­zi, kdy on jí vymlou­vá návrat do zaměst­ná­ní, pro­to­že by měla být doma a sta­rat se o dítě, leč ona se chce nějak rea­li­zo­vat a tahá ho kvů­li tomu k man­žel­ské­mu porad­ci. A také jí na něm vadí, že zby­teč­ně trá­ví čas hle­dá­ním důka­zů o pokla­du, což je ve fil­mu vylí­če­no tím způ­so­bem, jako kdy­by bylo pře­leš­tě­ní jed­něch sta­rých hodi­nek obje­ve­ných v blíz­kos­ti nale­ze­né kost­ry pro hlav­ní­ho hrdi­nu pra­cí na plný úva­zek, kvů­li níž by byl nucen zane­dbá­vat rodi­nu.

Miroslav Donutil je v hlav­ní roli pří­mé­ho, jíz­li­vé­ho a prak­tic­ky věc­né­ho dok­to­ra stan­dard­ně cha­risma­tic­ký a pomá­há si i suchým iro­nic­kým humo­rem, záro­veň ale půso­bí na mno­ha mís­tech jako hlav­ní hrdi­na znač­ně nesym­pa­tic­ky (hned ve své prv­ní scé­ně vyna­dá všem svým paci­en­tům do hypo­chon­drů a vyho­dí je z čekár­ny, což asi mělo být legrač­ní, ale vyzní­vá to dost tvr­dě). Jitka Čvančarová sice jen ade­kvát­ně napl­ňu­je úlo­hu jed­no­roz­měr­né nespo­ko­je­né man­žel­ky, ale i tak půso­bí ješ­tě jako dosta­teč­ně reál­ná posta­va v porov­ná­ní se zbyt­kem osa­zen­stva, zre­du­ko­va­ným na zde­ge­ne­ro­va­né panop­ti­kum idi­o­tů a pitvo­ři­vých kari­ka­tur.

Jediný poli­cis­ta v obci, stráž­mis­tr Topinka (Robert Mikluš), je neši­kov­ný a ome­ze­ný výstav­ní blb, jemuž nelze poli­cej­ní schop­nos­ti uvě­řit ani skrz při­vře­né oko. Do jeho vyšet­řo­vá­ní se motá ale i mla­dá a vypo­čí­ta­vá poli­cej­ní kadet­ka píší­cí diplom­ku o čes­ko­slo­ven­ských vraž­dách (Elizaveta Maximová), ste­re­o­typ­ně sexu­ál­ně objek­ti­vi­zo­va­ná a sty­li­zu­jí­cí samu sebe do laš­kov­ně svá­di­vé kočič­ky, co ale umí vystr­čit dráp­ky, a machis­tic­ký vyšet­řo­va­tel ze Slovenska (Marek Geišberg), mezi nímž a stráž­mis­trem Topinkou panu­je znač­né nepřá­tel­ství, aniž by bylo zmí­ně­no, kvů­li čemu.

Společnost dopl­ňu­je duo hro­zi­vě vyhlí­že­jí­cích bura­nů, kte­ří od začát­ku fil­mu prak­tic­ky jen náhod­ně vytla­ču­jí ostat­ní řidi­če ze sil­ni­ce, ale jsou sní­má­ni s oká­za­lou důle­ži­tos­tí, aby bylo kaž­dé­mu jas­né, že časem budou mít v pří­bě­hu něja­kou pod­stat­něj­ší úlo­hu, a okra­jo­vá figur­ka haj­né­ho, kte­rý při pohle­du na lid­skou leb­ku vyslo­ví váž­ně míně­nou domněn­ku, že pat­ří med­vě­do­vi. Jiří Bartoška je sice výraz­ně pří­to­men na pla­ká­tu, ale na plát­ně strá­ví jen dvě minu­ty na začát­ku a dvě minu­ty na kon­ci.

Místy až zrůd­ně napsa­né posta­vy, cha­bě vysta­vě­ný absurd­ní pří­běh, pito­mé a chví­le­mi až paro­dic­ky vyzní­va­jí­cí dia­lo­gy a zjev­nou tele­viz­nost ve všech pro­dukč­ních aspek­tech pak ješ­tě dopl­ňu­je sla­bá režie Petra Zahrádky, kte­rý vede své her­ce ke škle­be­ní a nepři­ro­ze­né­mu pře­hrá­vá­ní a na mno­ha mís­tech se dopouš­tí logic­kých lap­sů i vylo­že­ně směš­ných tvůr­čích roz­hod­nu­tí (nález kost­ry je dopro­vá­zen čaro­děj­nic­kým smí­chem ze záhro­bí, poku­sy o akč­ní scé­ny kon­čí vel­mi podiv­ně), což už ani zábě­ry na hor­skou pří­ro­du a maleb­ná obyd­lí nema­jí šan­ci zachrá­nit.

Film je navíc vyprá­věn dost poma­lu a kri­mi­nál­ní pát­rá­ní hrdi­nů po umís­tě­ní pokla­du čas­to pře­šla­pu­je na mís­tě, při­čemž pokrok se dosta­ví zhru­ba jed­nou za dva­cet minut. Žánrem fil­mu je kome­die, humo­ru ale sní­mek nabí­zí pře­kva­pi­vě málo, a když už, tak na úrov­ni spe­ci­ál­ní ško­ly. Když se film sna­ží být vtip­ný, tak vět­ši­nou vtip­ný není, zato je ale pře­kva­pi­vě čas­to nechtě­ně zábav­ný v seg­men­tech, v nichž se sna­ží být váž­ný, napí­na­vý či akčně-dramatický (čemuž kra­lu­je neu­vě­ři­tel­né pat­nác­ti­mi­nu­to­vé finá­le), což se dá svým způ­so­bem brát i jako pozi­ti­vum. Těžko to ale budou vní­mat stej­ně i věr­ní divá­ci a fanouš­ci seri­á­lo­vé­ho Doktora Martina, jimž je sní­mek Doktor Martin: Záhada v Beskydech určen pře­de­vším, a kte­ří prav­dě­po­dob­ně budou cel­ko­vě spo­ko­je­něj­ší, pokud pro ně za vla­sy při­ta­že­ný děj a jeho šíle­né vyvr­cho­le­ní nebu­dou tvo­řit pří­liš vel­kou pře­káž­ku.

A v roce 2019 se na tele­viz­ních obra­zov­kách obje­ví nový seri­ál nava­zu­jí­cí na Doktora Martina a nato­če­ný stej­ný­mi tvůr­ci, v hlav­ní roli se stráž­mis­trem Topinkou. Doufám, že ten imbe­cil­ní haj­ný se také dočká své­ho vlast­ní­ho spin-offu.