Hlas moře

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Malých vel­kých fil­mů není nikdo dost, a pro­to jsem se po zhléd­nu­tí Hlasu moře roz­ho­dl sepsat i pro vás něko­lik postře­hů o tomhle krás­ném zážit­ku. Z díl­ny Alejandra Amenábara pochá­zí už na Filmage recen­zo­va­ní Ti dru­zí, tak­že cit­li­vá ruka reži­sé­ra je záru­kou dob­ré podí­va­né. Výsledkem jeho sna­že­ní je film drží­cí Oskara za nej­lep­ší cizo­ja­zyč­ný film roku a mno­ho dal­ších cen mimo jiné oce­ňu­jí­cích i výkon Javiera Bardema v hlav­ní roli.

Věřím, že život je prá­vo… Ne povin­nost.

Hlas moře je fil­mem nato­če­ným pod­le sku­teč­né udá­los­ti a sto­jí tak na jiných zákla­dech než komerč­ně úspěš­né fil­my a záměr­ně se uklí­zí do ška­tul­ky komor­ních fil­mů. O to vět­ší záži­tek ale bude­me mít z toho, co v prů­bě­hu zazní hlav­ně od hlav­ní posta­vy Ramona Sampedra (Javier Bardem) , kte­rý je již od mla­dí ochr­nu­tý na celé tělo a pohy­by hla­vou jsou jedi­nou mož­nos­tí, jak svým tělem doká­že hnout. Již dlou­hou dobu Ramón boju­je za prá­vo asis­to­va­né sebe­vraž­dy, avšak úřa­dy mu stá­le odmí­ta­jí při­znat prá­vo na smrt. Příběh fil­mu začí­ná v momen­tě, kdy za Ramonem při­jíž­dí nová práv­nič­ka Julie, kte­rá mu má v jeho sna­že­ní pomoct.

Ramon ač upou­tán ke své­mu lůž­ku v domě své­ho bra­t­ra již po více než dvě dese­ti­le­tí, neztrá­cí nic ze své­ho šar­mu a bys­tré mys­li. Za asi­s­ten­ce své­ho synov­ce píše bás­ně a vyna­lé­zá vylep­še­ní pro svůj nepo­ho­dl­ný život. Jeho jedi­ným pohle­dem ven je okno ved­le poste­le, ze kte­ré­ho však není vidět na Ramonem tolik milo­va­ný oce­án, na nějž neza­ne­vřel ani po tom, co mu sebral mož­nost hýbat se.

Jak absurd­ní je najed­nou myš­len­ka, že člo­věk nemá prá­vo roz­hod­nout o vlast­ním živo­tě a je mu prak­tic­ky zaká­zá­no vzít si vlast­ní život, a člo­věk asis­tu­jí­cí Ramonovi v sebe­vraž­dě by byl navíc trest­ně stí­ha­ným.

Film Hlas moře je vlast­ně son­dou do živo­ta člo­vě­ka, kte­rý ač může smýš­let svo­bod­ně, jeho roz­hod­nu­tí musí zre­a­li­zo­vat někdo jiný. Pocítíme bez­moc Ramona odsou­ze­né­ho býti věz­něm ve vlast­ním těle, a i když je vděč­ný za všech­nu pod­po­ru dodá­va­nou jeho oko­lím, život je pro něj utr­pe­ním. Jeho zdra­vá mysl trpí v kle­ci, ze kte­ré není jiné ces­ty ven než pomo­cí smr­ti. Zjistíme, jak nedo­ce­ně­né jsou hod­no­ty naše­ho kaž­do­den­ní­ho živo­ta, jak povrch­ní je mít prá­vo sou­dit jiné a jak rela­tiv­ní je cena živo­ta.