Velrybí pád - Survival thriller z útrob velryby (Recenze)

Zdroj: 20th Century Studios

Po smr­ti své­ho otce Mitta (Josh Brolin) se Jay Gardiner (Austin Abrams) vydá­vá potá­pět u pobře­ží střed­ní Kalifornie, aby našel jeho ostat­ky. Místo toho jej však spolk­ne obrov­ský vor­vaň. Uvězněný v jeho bři­še, s kys­lí­kem sotva na hodi­nu, Jay postup­ně zjiš­ťu­je, že prá­vě zku­še­nos­ti a lek­ce, kte­ré mu otec pře­dal, mohou být klí­čem k jeho záchra­ně...

O fil­mo­vé adap­ta­ci romá­nu Whalefall se zača­lo mlu­vit ješ­tě před jeho vydá­ním v srpnu 2023. K ofi­ci­ál­ní­mu ozná­me­ní došlo o rok poz­dě­ji, kdy bylo záro­veň potvr­ze­no, že se na scé­ná­ři ved­le reži­sé­ra a sce­náris­ty Briana Duffielda bude podí­let také Daniel Kraus, autor kniž­ní před­lo­hy. Duffieldův tře­tí celo­ve­čer­ní film má být vel­mi věr­nou adap­ta­cí zdro­jo­vé­ho mate­ri­á­lu. Ačkoli jde o poměr­ně komor­ní sní­mek s mini­mem lid­ských postav, jeho obsa­ze­ní nabí­zí hned něko­lik divá­kům dob­ře zná­mých tvá­ří – Emily Rudd, Jane Levy, John Ortiz, Elisabeth Shue, Josh Brolin, ale pře­de­vším Austin Abrams, kte­rý se jen pár týd­nů po fil­mu Resident Evil obje­vu­je v dal­ším sním­ku, v němž mu jde o život. I díky neotře­lé­mu zasa­ze­ní do žalud­ku vor­va­ně se Velrybí pád jeví jako poměr­ně svě­ží sur­vi­val thriller. Postupně se nicmé­ně uka­zu­je, že se za tím­to bojem o pře­ži­tí skrý­vá i něco ambi­ci­óz­něj­ší­ho. Funguje však film jako celek?

Hlavní hrdi­na Jay se se svým otcem Mittem neroz­lou­čil v dob­rém. Jejich kom­pli­ko­va­ný vztah zůstal po Mittově sebe­vraž­dě pozna­me­nán řadou nevy­řče­ných věcí, což se do jis­té míry odrá­ží i v tom, že se Jay s otco­vou smr­tí vyrov­ná­vá obtíž­ně­ji než jeho mat­ka a dvě star­ší sest­ry. Mitt sko­čil z lodi do moře zatí­že­ný potá­pěč­ský­mi záva­ží­mi, tak­že se jeho pohřeb nako­nec konal s prázd­nou rakví. Rok po jeho smr­ti se Jay roz­hod­ne pono­řit do oblas­ti, kde jeho otec spo­či­nul, aby nale­zl a vyzve­dl jeho ostat­ky. Během pono­ru nara­zí na obří oli­heň, na kte­rou úto­čí vor­vaň. Když se ji kyto­vec pokou­ší pozřít, Jayovo potá­pěč­ské vyba­ve­ní se zachy­tí o oli­heň a Jay sám skon­čí v jeho žalud­ku. Vážně zra­ně­ný se násled­ně sna­ží najít ces­tu ven, zatím­co mu poma­lu dochá­zí kys­lík. Zoufalý boj o pře­ži­tí se při­tom postup­ně pro­lí­ná s Jayovým vyrov­ná­vá­ním se s minu­los­tí a kom­pli­ko­va­ným vzta­hem k otci.

Po vzo­ru kniž­ní před­lo­hy film stří­dá boj o pře­ži­tí ve vor­va­ňo­vých útro­bách s momen­ty, kte­ré nej­ví­ce pozna­me­na­ly vztah Jaye a jeho otce. Jednotlivé fla­shbac­ky postup­ně odha­lu­jí koře­ny pro­ta­go­nis­to­vých vnitř­ních démo­nů, záro­veň se však uka­zu­je, že mu zesnu­lý Mitt doká­že i pro­střed­nic­tvím vzpo­mí­nek účin­ně pora­dit v jeho zou­fa­lé sna­ze o pře­ži­tí. Minulost a pří­tom­nost se postup­ně pro­lí­na­jí a dodá­va­jí Jayovu boji o život hlub­ší emo­ci­o­nál­ní roz­měr. Zatímco v útro­bách vor­va­ně musí vyu­ží­vat veš­ke­rou svou vyna­lé­za­vost a zna­los­ti potá­pě­ní, aby našel ces­tu ven, ve vzpo­mín­kách se vra­cí k oka­mži­kům, kte­ré pozna­me­na­ly jeho vztah s Mittem a s nimiž se nyní potře­bu­je zpět­ně vyrov­nat. Fyzické utr­pe­ní se tak nestá­vá pou­ze otáz­kou pře­ži­tí, ale také pro­střed­kem, jehož pro­střed­nic­tvím se Jay sna­ží vypo­řá­dat s vlast­ní­mi výčit­ka­mi a pocho­pit člo­vě­ka, s nímž se nesti­hl roz­lou­čit. Samotný boj o pře­ži­tí ve vor­va­ňo­vých útro­bách se stá­vá meta­fo­rou kom­pli­ko­va­né­ho vzta­hu otce a syna Gardinerových. Přestože jde v zákla­du o kla­sic­ký sur­vi­val thriller, pro­po­je­ním fyzic­ké­ho utr­pe­ní s emo­ci­o­nál­ním smí­ře­ním zís­ká­vá film také téměř spi­ri­tu­ál­ní roz­měr.

Může se snad­no zdát, že se pře­ží­vá­ní v útro­bách velry­by začne po čase tro­chu zají­dat. Prostor tu ostat­ně není nafu­ko­va­cí a prá­vě stís­ně­né pro­stře­dí pomá­há budo­vat klaus­tro­fo­bic­kou atmo­sfé­ru. Vorvaňovy útro­by jsou navíc znač­ně nevy­zpy­ta­tel­ným mís­tem, kde Jaye neo­hro­žu­jí pou­ze žalu­deč­ní kyse­li­ny, ale také dal­ší nástra­hy kom­pli­ku­jí­cí jeho zou­fa­lou sna­hu o pře­ži­tí. Před něko­li­ka měsí­ci se obje­vi­la infor­ma­ce, že má Duffield napsat nový film ze série Vetřelec. Při sle­do­vá­ní Velrybího pádu to vlast­ně začí­ná dávat doko­na­lý smy­sl. A Velrybí pád začne evo­ko­vat i jiné fil­my, kte­ré se ode­hrá­va­jí ve vesmí­ru (Gravitace, Marťan...). Vorvaňovy útro­by sice nena­bí­ze­jí stej­né mož­nos­ti jako vesmír­ná loď, na níž číhá xeno­morf, Duffieldovi se však daří i z bio­lo­gic­ké­ho pro­stře­dí vytvo­řit nepří­jem­ně stís­ně­né mís­to plné nebez­pe­čí, v němž se boj o pře­ži­tí mění v závod s časem. Základní kon­cept může půso­bit poměr­ně mini­ma­lis­tic­ky, reži­sér z něj ovšem doká­že vytě­žit pře­kva­pi­vě mno­ho.

Je tak tro­chu ško­da, že je emo­ci­o­nál­ní rovi­na fil­mu mís­ty až pří­liš oka­tá a doslov­ná. Knižní před­lo­ha mož­ná v tom­to ohle­du sama čte­ná­ře vodí za ručič­ku, Duffield se kaž­do­pád­ně drží zadá­ní a ser­ví­ru­je výsle­dek, kte­rý může půso­bit lehce pře­pja­tě. Emoce jsou tu podá­vá­ny spí­še na stří­br­ném pod­no­se, mís­to aby je tvůr­ci necha­li při­ro­ze­ně vyply­nout ze samot­né­ho dění. Jeden fla­shback za dru­hým postup­ně sklá­dá poměr­ně čitel­nou mozai­ku Jayova vzta­hu s otcem. Její výsled­ná podo­ba však nako­nec pře­bí­rá vět­ší roli než samot­ná sna­ha dostat se za kaž­dou cenu z vor­va­ňo­vých útrob. Film se tak občas až pří­liš sou­stře­dí na vysvět­lo­vá­ní vlast­ní­ho emo­ci­o­nál­ní­ho pod­tex­tu, mís­to aby důvě­řo­val divá­ko­vi a nechal jed­not­li­vé momen­ty při­ro­ze­ně doznít. Na dru­hou stra­nu má film poměr­ně sviž­né tem­po a díky skrom­né sto­pá­ži 106 minut může sub­jek­tiv­ně utéct rych­le­ji, než by se moh­lo zdát.

Jde sice o sur­vi­val thriller, u kte­ré­ho se dá rem­cat nad uvě­ři­tel­nos­tí a občas i nad nelo­gic­ký­mi kro­ky hlav­ní­ho hrdi­ny, přes­to se mu daří udr­žo­vat napě­tí a těžit z klaus­tro­fo­bic­ké atmo­sfé­ry. Protagonista je naštěs­tí poměr­ně vyna­lé­za­vý, byť Austin Abrams tu chví­le­mi pře­ce jen při­po­mí­ná svou posta­vu ze zmi­ňo­va­né­ho Resident Evil. I ten­to­krát jde o sym­paťá­ka, kte­ré­mu člo­věk snad­no začne přát šťast­ný konec – nejen v podo­bě pře­ži­tí, ale také ale­spoň posmrt­né­ho smí­ře­ní s otcem. Josh Brolin zase ztvár­ňu­je muže, kte­rý sice není aspi­ran­tem na cenu otce roku, divák však stej­ně jako Jay může postup­ně začít chá­pat, co se za jeho jed­ná­ním skrý­vá. Abrams navíc před­vá­dí dal­ší emo­ci­o­nál­ně vypja­tý výkon a jen potvr­zu­je, že by se jeho kari­é­ra moh­la po letoš­ním roce koneč­ně napl­no roz­jet.

Ačkoli se může Velrybí pád jevit jako poměr­ně komor­ní film, jeho pro­dukč­ní hod­no­ty jsou patr­né nejen na rea­lis­tic­ky půso­bí­cích kuli­sách před­sta­vu­jí­cích vor­va­ňo­vy útro­by, ale také na samot­ném kytov­ci. Ten půso­bí, jako by byl při­ve­den k živo­tu spí­še prak­tic­ký­mi pro­střed­ky než pou­hou sáz­kou na CGI, a doká­že tak na plát­ně půso­bit nále­ži­tě majestát­ně. Velrybí pád sice nelze pova­žo­vat za osvě­to­vou rekla­mu na ochra­nu oce­á­nů, pří­tom­nost tako­vé­ho tvo­ra nicmé­ně při­po­mí­ná, jaká ško­da by byla, kdy­by podob­ní majestát­ní živo­či­cho­vé kvů­li lid­ské čin­nos­ti a dal­ším hroz­bám z moří zmi­ze­li.

Podvodní zábě­ry jsou vždy tak tro­chu oše­met­né, pro­to­že fil­ma­ři čas­to boju­jí s ome­ze­nou vidi­tel­nos­tí a výsled­kem bývá změť tma­vých obra­zů, ve kte­rých divák jen stě­ží roze­zná­vá, co se vlast­ně děje. To nicmé­ně není pří­pad Velrybího pádu, v němž pod­vod­ní pasá­že půso­bí čis­tě a pře­hled­ně, aniž by ztrá­ce­ly na vizu­ál­ní půso­bi­vos­ti. Některé zábě­ry jsou navíc vylo­že­ně potě­chou pro oči. Ještě lépe se fil­mu daří pra­co­vat se zvu­kem, kte­rý pomá­há dotvá­řet atmo­sfé­ru, v níž má kaž­dý drob­ný zvuk svou váhu. Tato audi­o­vi­zu­ál­ní kom­bi­na­ce při­spí­vá k tomu, že se divák doká­že do situ­a­ce hlav­ní­ho hrdi­ny snad­no vcí­tit.

Velrybí pád ved­le klaus­tro­fo­bic­ké­ho boje o pře­ži­tí nabí­zí také pří­běh o poci­tech viny, kom­pli­ko­va­ných rodin­ných vzta­zích a sna­ze najít smí­ře­ní i tam, kde už se zdá být poz­dě. Brianu Duffieldovi se daří z poměr­ně mini­ma­lis­tic­ké­ho kon­cep­tu vytě­žit půso­bi­vý sur­vi­val thriller, jeho emo­ci­o­nál­ní ambi­ce však mís­ty pod­ko­pá­vá pří­liš­ná doslov­nost. Neotřelé zasa­ze­ní a pro­po­je­ní fyzic­ké­ho boje o život s osob­ním vyrov­ná­vá­ním se s minu­los­tí dáva­jí fil­mu vlast­ní tvář, ne vždy se mu ale daří najít správ­nou rov­no­váhu mezi napě­tím a dra­ma­tem. Na sluš­ný sur­vi­val thriller to nicmé­ně bez pro­blé­mů sta­čí...

Verdikt: 70%