(1 hlasů, průměr: 4,00 z 5)
Loading...Dva manželské páry a jedno společné dilema – vztah už nefunguje jako dřív a každý z partnerů možná touží po něčem jiném. Myšlenka otevřeného vztahu rozvíří jejich přátelství i jistoty, které doposud vnímali jako pevné. A mezi tím vším plavou akvarijní rybičky, které nesou jména papežů...
Před týdnem do kin dorazila Dokonalá shoda, po týdnu je tu poté další film s účastí Dakoty Johnson, který americká herečka uvedla na letošním Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary. Režisér a scenárista Michael Angelo Covino uvedl již v roce 2019 na Filmovém festivalu v Cannes svůj celovečerní debut Výstup, který získal cenu Un certain regard - „Coup de Coeur“ poroty, podobně letos uvedl svůj 2. celovečerní film s názvem Splitsville, ve kterém si sám zahrál jednu ze čtyř hlavních rolí. Byť je postav (především různých milenců/milenek) více, v centru jsou právě postavy v podání Covina, Johnson, Kylea Marvina a Adrii Arjony. Jedná se o film, který se vyjadřuje ke kontroverzním tématům jako otevřené manželství či polyamorie. Výsledek je ovšem především zábavný.
Často se říká, že se dobrý film pozná během prvních pár minut, v případě Splitville je poté již po prvních dvou minutách jasné, že půjde minimálně o zajímavý film. Stejně jako v případě Covinova debutu se i zde na scénáři s Covinem podílel zmíněný Kyle Marvin, kdy tak tak oba scenáristé ve filmu také hrají hlavní mužské role, od prvních minut poté Splitsville jede na vlně absurdna, kterého se po celou dobu nevzdá. A není to nutně špatně. Postavy jsou často nevyzpytatelné, kdy dělají pochybná rozhodnutí a stávají se díky tomu v jistých momentech různými způsoby krapet nesnesitelnými, někdy se do sebe navíc postavy pustí takovým způsobem, že fyzická komika evokuje ty přestřelené skeče jako třeba z Griffinových. Přitom ovšem celou dobu film drží pohromadě, především i v těch momentech, kdy by tak úplně fungovat nemusel.
V jádru je skutečně především romantický čtyřúhelník, který se utvoří mezi dvěma manželskými páry, které dle všech indicií směřují k zániku. Z otevřeného manželství se vyklube krok s absurdními pravidly, které jsou zhruba tak absurdní, jak pro někoho vůbec může působit přistoupení na něco jako je otevřené manželství. Chvílemi je těžké se v chování postav vyznat, často je absurdita tlačena až na hranu. A přesto to pořád tak nějak celé působí jako ze života a uvěřitelně. Především v těch momentech, kdy si postavy prochází formou prozření a formy lítostí nad svými činy. Nikdo z ústředních postav v podstatě není morálním vítězem, nikdo z nich neaspiruje na dostatečně sečtělou bytost, která by měla být zbytku čtyřúhelníku morálním majákem. A i proto je Splitsville vývojem událostí do jisté míry nevyzpytatelný a pravděpodobně málokdo si dokáže tipnout, jak přesně se vývoj události vyvine. Byť se může zdát, že je to jasné už tak po prvních 15 minutách.
Corey v podání Marvina zvládne už po úvodu snadno evokovat protagonisty komedií Judda Apatowa, především v tom, jak jsou hrdinové jeho komedií emocionálně křehcí, krapet neohrabaní, svým způsobem i nedorostlí. Manželství s volnomyšlenkářskou Ashley v podání Adrii Arjony nabírá trhliny, v ten moment zjistí, že má jeho nejlepší kamarád Paul v podání Corvina se svou manželkou Julii v podání Dakoty Johnson otevřené manželství. A pak se ukazuje, zda i pravidlo otevřeného manželství může mít svá pravidla. Corey je v rámci svých citů většinu času emocionálně nestabilní, koncept otevřeného manželství mu rázem přijde jako ideální recept na jeho vlastní krachující manželství. Je od počátku jasné, jak zhruba se to může zvrtnout, zhruba přesně tímto způsobem se to poté zvrtává. A roli v tom samozřejmě tak nějak musí sehrát i Rus, syn Paula a Julie v podání Simona Webstera, stejně tak zástup známostí Ashley. Splitsville se ovšem nikdy nestává vyloženě předvídatelný. Se vším dobrým i špatným, co status nepředvídatelného filmu tak může přinést.
Scénář Covina a Marvina dokáže nějak vykreslit postavy, včetně zmíněného Rusa i známostí, které Ashley dokáže v posteli vystřídat. Ne přitom způsoby, které by dělaly postavy vyloženě kdovíjak sympatickými, postavy to nicméně svou častou stupiditou alespoň nejsou černobílé. Covino a Marvin dokáží balancovat na hraně absurdních skečů a přesto krapet divočejší romantické komedií, která působí jako ze života, byť by se v kůži kohokoliv z hlavního čtyřúhelníků vlastně chtěl probudit málokdo. Chvílemi je tak vlastně těžké se s postavami nějak sžít a především s nimi tak nějak trpět, především proto, že vlastně nikdy není tak úplně jasné, co je pro ně v ten daný moment to nejlepší. A komu přesně jejich srdce vlastně zrovna patří.
V rámci vyprávění si Covino pomáhá velmi hravým střihem, stylizovanými zpomalenými záběry i výraznou hudební dramaturgií, kdy ve filmu také zazní píseň Pásky z cívek odvíjím, kterou si Covino vybral kvůli její melancholické atmosféře, která dle něj dobře ladila s tématy filmu. Sám Covino vnímá své postavy jako emocionálně křehké, těmi poté postavy ze Splitsville bez pochyby jsou, byť jsou někdy možná až příliš komplikované a trávit s ni mi čas může být občas tak nějak k nepřežití. Jistě ovšem mnozí budou argumentovat tak, že je to alespoň jako ze života. A o to snadnější bude pro mnohé se v postavách a událostech Splitsville najít.
Někdy může být Splitsville úsměvný tím, jak působí přitažený za vlasy, někdy naopak úsměvný tím, jak realisticky některé jeho komické momenty evokují strasti života. Až je chvílemi vlastně škoda poměrně jednoznačného konce, protože by málokterý film za poslední dobu zasloužil konec, který by spíše sváděl k formě různých intepretací. Splitsville si nicméně i díky relativně skromné stopáži 104 minut dokáže udržet dech, byť je možná škoda, že zmíněná scéna evokující brutalitu animáků by dost možná spíše fungovala jako jistá katarze v samotném finále, nežli jako součást 2. kapitoly (film jich má celkem šest). Jde o předčasný vrchol, který možná diváka až příliš namlsá, aby nakonec moučník nedodal.
Byť je poté závěr čitelný, k intepretacím má spíše blíže v rámci zamyšlení nad tím, zda právě takový konec může sloužit jako jakási forma happy endu. Kdejaký odborník na sociologii a vztahy by jistě dokázal vyjmenovat několik argumentů, aby se dokázal dostatečně vypsat nad tím, jak jsou vztahy ve Splitsville toxické a nezdravé. Právě v tom ovšem dle všeho tkví celá pointa. Nebo alespoň velmi pravděpodobně. Postavy v centru Splitsville velmi očividně nemají být nějakými morálními vzory, které mají divákům ujasnit jejich preference v rámci manželství, partnerství či milostného uspokojování, film funguje spíše jako výpověď o tom, jak některé vztahy mohou být komplikované a jak se i v podstatě schválená nevěra může vymknout. Z kontroverzního tématu moderní společnosti ovšem Covino a Marvin zvládli sepsat šikovný scénář, který navíc dává šanci všem stěžejním hercům tak nějak zazářit (Johnson i Arjona mají zase jednou štěstí na lépe napsané a jim na tělo padnoucí role), výsledek je prostě zábavný. A přes všechny kotrmelce v průběhu i tak nějak divácky uspokojivý.
Splitsville je zábavná a nevyzpytatelná romantická komedie, která se hravě věnuje otevřeným vztahům a polyamorii. Postavy nejsou morálními vzory, jejich rozhodnutí jsou absurdní až velmi diskutabilní, síla ovšem tkví v tom, že alespoň působí realisticky. Film kombinuje humor, emocionální křehkost a fyzickou komiku a díky tomu zůstává divácky zajímavý až do konce. A to samotné přeci jen nemůže být u romantických komedií vždy jistota. Už od své základní synopse tak trochu netypická romance tak bude na konci roku dost pravděpodobně patřit mezi letošní nejvýraznější zástupce žánru...
Verdikt: 70 %
Nejnovější komentáře