Poslední zahrada pozemských rozkoší

Příběh, opro­ti obra­zu z mad­rid­ské­ho Pradu, je sym­bo­lic­ky zasa­zen do posta­po­ka­lyp­tic­ké Olomouce, kde pře­ži­la pou­ze Malířka a Fotograf, dvě vel­mi výraz­né umě­lec­ké osob­nos­ti utá­pě­jí­cí se ve svým emo­cích, myš­len­kách a vzá­jem­ných hrách.

Prostřednictvím hlav­ní dějo­vé linie máme mož­nost se spo­lu s hlav­ní­mi posta­va­mi vydat na sple­ti­tou a vel­mi trni­tou ces­tu při budo­vá­ní hod­not­né­ho a pev­né­ho vzta­hu mezi dvě­ma lid­mi, do jejichž živo­tů i tak tro­chu zasa­hu­je neo­myl­ná ruka osu­du.

Stejně jako Adam s Evou odo­lá­va­ly poku­še­ní, kte­ré­mu nako­nec pod­leh­ly a byly díky tomu vyhná­ni z ráje; byli nao­pak naši hrdi­no­vé nej­pr­ve vyvr­že­ni z pek­la, aby v pomy­sl­né zahra­dě pozem­ských rozko­ší nalez­li nejen sami sebe a své vnitř­ní já, ale i ces­tu ke srd­ci a duši své­ho pro­tějš­ku, pro­to­že jen tak mohou spo­leč­ně dosáh­nout na hra­ni­ci pomy­sl­né­ho ráje. Ráj zde sym­bo­lic­ky pře­sta­vu­je „oprav­do­vý vztah a sku­teč­nou lás­ku mezi dvě­ma lid­mi“.

Ve hře jsme svěd­ky toho, že všech­ny vzta­hy mezi lid­mi i mezi dvě­ma part­ne­ry, jsou vel­mi slo­ži­té  a musí­me na nich kaž­dič­ký den pra­co­vat, aby nedo­šlo k otu­pě­ní smys­lů, emo­cí a vzá­jem­né lás­ky, a my se tak neo­cit­li v onom „nud­ném ste­re­o­ty­pu“.