Stockholmský syndrom

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Dan Svátek: O vině či nevi­ně postav si může roz­hod­nout kaž­dý sám

Název odka­zu­je k pozi­tiv­ní vaz­bě obě­tí na pacha­te­le. Kdy se obje­vil tak­zva­ný stoc­kholm­ský syn­drom ve vašem pří­bě­hu. Byl pre­mi­sou ke vzni­ku scé­ná­ře?

Téma vzta­hu obě­ti k únos­ci bylo ve scé­ná­ři od počát­ku a před­po­klá­dám, že byl i pre­mi­sou pro scé­náris­tu Mirka Sovjáka. Téma obcho­du s bílým masem je stá­le aktu­ál­ní, byť se Češi, tedy spí­še Češky, nestá­va­jí oběť­mi tak čas­to, jako tomu bylo v divo­kých deva­de­sá­tých letech. Musel jsem se smí­řit s tím, že mini­sé­rie má ten­to název a tím dost napo­ví­dá, o čem vlast­ně bude. Nicméně těch zvra­tů je v pří­bě­hu tolik, že divák nebu­de o pře­kva­pe­ní nikterak ochu­zen.

Téma je to pro fil­mo­vé zpra­co­vá­ní atrak­tiv­ní. Jak se do scé­ná­ře dostá­va­ly dal­ší vyprá­vě­né linie a odboč­ky? Výsledných sto pade­sát minut je dějo­vě poměr­ně naby­tých.

Máte prav­du, věřím, že je neu­stá­le se na co dívat a divák se doká­že zto­tož­nit s více­rem postav. Jak je u pana Sovjáka zvy­kem, doká­že vybu­do­vat pří­běh, kte­rý začí­ná tak říka­jíc u sou­se­da na dvor­ku, a postup­ně se změ­ní v dra­ma, kte­ré má širo­ký, v tom­to pří­pa­dě i mezi­ná­rod­ní pře­sah. Líbilo se mi, že se doká­že­me dostat k posta­vám vel­mi blíz­ko, a pro­to je záro­veň těž­ké se při­klo­nit na stra­nu jed­né či dru­hé. Lákalo mě, že o vině či nevi­ně hlav­ních postav si může roz­hod­nout kaž­dý divák sám.

Jak jste obsa­zo­val? Měl jste jiné favo­ri­ty? Kdo vás nej­víc pře­kva­pil?

S herec­kým obsa­ze­ním Syndromu jsem hod­ně spo­ko­je­ný. Někde jsem sázel na jis­to­tu, jako napří­klad u Davida Švehlíka, Ivana Fraňka či Martina Fingera, se kte­rý­mi jsem už pra­co­val, někde jsem si nechal pora­dit a dal na zku­še­nos­ti a cit kre­a­tiv­ní pro­du­cent­ky Katky Ondřejkové. O to víc jsem byl mile pře­kva­pen, jak si na pla­ce a hlav­ně ve výsled­ném obra­ze her­ci vzá­jem­ně sed­nou a jsou jeden pro dru­hé­ho výzvou. U někte­rých her­ců to byl tro­chu risk, pro­to­že nema­jí tolik zku­še­nos­tí, ale pak nezbý­vá, než se spo­leh­nout na něja­kou intu­i­ci. A jsem rád, že to klaplo.

Od prvot­ní­ho námě­tu po výsled­nou rea­li­za­ci uběh­lo pět let. Co se během té doby měni­lo nej­zá­sad­ně­ji?

U pro­jek­tu jsem od prv­ní ver­ze scé­ná­ře, tak­že bylo zají­ma­vé sle­do­vat jeho pro­mě­nu a účast­nit se jí. Bavilo mě, jak se vyví­jí jed­not­li­vé posta­vy a hlav­ně posta­vy Viktora Mojžíše, kte­ré­ho hra­je David Švehlík a kte­rá pro­šla nej­vět­ším vývo­jem. Na začát­ku pří­bě­hu vyko­ná něco, co bude kaž­dý divák vní­mat tro­chu jinak. Pro něko­ho bude hrdi­na, pro dru­hé­ho haj­zl. A tahle otáz­ka se může linout celým pří­bě­hem a ovliv­nit vní­má­ní posta­vy na kon­ci série.

Co dvou­díl­ný film divá­kům nabíd­ne? Jde o tra­dič­ní for­mát, nebo se nao­pak mohou těšit na nezvyk­lé postu­py, zábě­ry a spous­tu neče­ka­ných zvra­tů?

Těžko může­me s naším týmem změ­nit styl vyprá­vě­ní, byť mne osob­ně tře­ba baví vyzkou­šet si růz­né žán­ry a thriller mě dost zají­má. Nesnažili jsme se o pře­hna­nou sty­li­za­ci a nová­tor­ské postu­py, šli jsme hlav­ně po pří­bě­hu. Já osob­ně bych řekl, že má film blíz­ko k Occamově břitvě, kte­rou jsme se stej­ným týmem nato­či­li v roce 2012. Opět jde o pří­běh oby­čej­ných lidí, kte­ří se dosta­nou do situ­a­ce, kte­rá vyvo­lá­vá dra­ma, napě­tí a důle­ži­tá roz­hod­nu­tí. Takže nej­za­jí­ma­věj­ší, jak by to mělo být u vět­ši­ny fil­mů, kte­ré za něco sto­jí, je pří­běh. Nejdůležitější na naší mini­sé­rii je pře­de­vším to, jak moc se divák doká­že vcí­tit do situ­a­ce a poci­tů hlav­ních postav pří­bě­hu. A na zákla­dě toho pak může zhod­no­tit a roz­hod­nout, jak by se v danou chví­li zacho­val on sám.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře