Některé filmy režiséra a scenáristy Christophera Nolana, zejména Memento, Počátek, Interstellar a Dunkerk, si různými způsoby pohrávají s vnímáním času a vyžadují přemýšlení nad jejich narativně komplikovanou strukturou a dějovou návazností. Špionážní sci-fi thriller Tenetnení jiný – je nutné u něj soustavně držet pozornost, zachytit každý dialog a všímat si nejrůznějších drobností, přičemž vzhledem ke kulometnému dávkování informací a nepolevujícímu tempu snad ani není možné chytit vše podstatné hned napoprvé. Což je sice poněkud omezující, leč na kvalitách to snímku nijak neubírá.
 |
| Zdroj fotek: Vertical Entertainment |
Tenet je zároveň z příběhového hlediska ještě složitější než kterýkoli z oněch výše zmíněných filmů. Divákovi nic moc nevysvětluje, a když už, tak většinou za pochodu. Je fascinující, vizionářský, vypravěčsky revoluční a nepříliš podobný čemukoli dalšímu. Svým způsobem jde s trochou nadsázky o odvážný filmový experiment s dvousetmilionovým rozpočtem. Dějově je zcela unikátní – kdybych ho měl k něčemu vzdáleně připodobnit, tak ke kombinaci filmu Deja Vu od Tonyho Scotta s Happy EndemOldřicha Lipského spolu se sci-fi Primer a s několika novějšími bondovkami.
Hlavním hrdinou je jakýsi super-tajný agent neznámého jména a s neznámou historií (John David Washington), který se ve spolupráci s jiným agentem (Robert Pattinson) snaží dostat na kobylku ruskému obchodníkovi se zbraněmi (Kenneth Branagh), v čemž mu pomáhá i v manželství trpící obchodníkova žena (Elizabeth Debicki). Což je v podstatě celkem jednoduchá zápletka, kterou nicméně ozvláštňuje charakter oněch zbraní, které mají „inverzní entropii“, což v praxi znamená, že pro ně čas plyne obráceně. Tento motiv je následně vynalézavě zúročen k mnoha efektním scénám a je neustále obohacován o nové a netušené možnosti využití, díky čemuž film neustále graduje až do značně nepředvídatelných rozměrů a konstantně se tím i zesložiťuje, přičemž se ale zároveň méně a méně zabývá vysvětlováním toho, co se na plátně vlastně odehrává, jak by to mělo být chápáno a čeho by bylo dobré si všímat.
Kromě toho Tenet prakticky ignoruje otázky jak a proč, což je však výhoda, neb ona technologie na inverzi entropie je samozřejmě technologií magickou, operující na bázi spekulativní fyziky. O jejím původu nebo fungování tak naštěstí padne jen pár letmých zmínek a podrobnosti se přejdou – podstatné totiž je, jak ji hrdinové filmu využijí ke svým cílům a jak s ní bude snímek nadále pracovat ve vyprávění. Jde v podstatě o atrakci, která vytváří pro své postavy a jejich činy neskonale nápadité, podnětné a vizuálně atraktivní prostředí, které působí smysluplně a uvěřitelně, aniž by se přitom nějak zvlášť do hloubky zkoumaly všechny efekty, jichž by se teoreticky dalo užíváním této technologie dosáhnout.
Základem v Nolanově vyprávění je tudíž tentokrát určitý druh cestování časem a také vnímání přirozeného toku času z různých perspektiv, což má za následek mimo jiné to, že některé části příběhu uvidíte dvakrát, ale jednou normálně a posléze pozpátku. Leckteré scény mohou působit velmi zvláštně a neuchopitelně a pořádný smysl dostanou až napodruhé. Sem tam je třeba nějaká scéna pozpátku, ale nevšimnete si toho, a dojde vám to až o několik desítek minut později. Nejpozoruhodnější jsou ty pasáže, v nichž běží čas zároveň popředu i pozadu v rámci jednoho záběru, a které si přímo říkají o nějaké detailní analýzy. A to ještě zdaleka není konec.
Součástí jsou pochopitelně i časové paradoxy, jimiž se ale film zabývá jen do té míry, že se o nich hlavní hrdinové v jednu chvíli baví a rozebírají jejich nesmyslnost. Tenet se rozhodně ani nesnaží odpovídat na všechny otázky a vždy vysvětlí jen tolik, kolik je nezbytně nutné pro fungování příběhu a vyprávěcího konceptu. Někdy v první půlhodině dostává jedna z postav instruktáž ve stylu „Nezkoušej to pochopit, snaž se to cítit,“ což lze v zásadě interpretovat i jako doporučení pro diváka, byť do jisté míry sporné (zvlášť u filmu, jenž vyžaduje neustálou soustředěnost). Snaha rozumově pochopit a přesně vědět, co se kdy stalo a jak, je tudíž docela výzvou, nicméně číst film pouze intuitivně a na bázi fyzického prožitku (podpořeného hlavně intenzivní zvukovou a hudební složkou a realisticky nasnímanou akcí) je pochopitelně také možné.
Opakované zhlédnutí filmu v tomto případě dost pravděpodobně dopomůže k lepší orientaci v dějové návaznosti, pochopení významu určitých dialogů a hladšímu vzájemnému zapadnutí leckterých scén do sebe. I tak by ale možná bylo fajn, kdyby časem zas nějací nadšenci v internetových diskuzích zpracovali příběh Tenetu v přehledné infografice s časovou osou, jako tomu bylo třeba u výše zmíněného Primeru (kde se také cestovalo v čase a jehož náznaková vypravěčská struktura plná výpustek též nedala divákům nic zadarmo).
Pokud jde o řemeslnou stránku věci a filmařskou realizaci ambiciózní autorské vize, tak Christopher Nolan opět předvádí režijní a scenáristické mistrovství. Vymyslet a odvyprávět takhle složitý příběh s takovou grácií, jen s minimem nutných informací, a i tak povětšinou relativně přehledně, je čin hodný génia. Nolan skvěle vede herce, akční scény má precizně a do detailu promyšlené, každý záběr má své opodstatnění, každá rekvizita svou funkci a každá věta svůj význam – ani vteřina není navíc, snímek má konzistentní hbitý rytmus, výborně drží pohromadě a v mnoha pasážích nenechá vydechnout. Jen oproti předchozím Nolanovým filmům, které mohly být v některých případech označovány za poněkud chladné konstrukty, je u Tenetu tatáž výtka o něco zaslouženější, což je dáno především prací s postavami.
Ani čirá fascinace technickým a vypravěčským zpracováním filmu totiž tentokrát nezakryje ten fakt, že Nolan vytváří i emoce mechanicky, nikoli od srdce a v důsledku empatie se svými hrdiny. Hlavní mužské postavy jsou od začátku do konce dokonalí agenti, za všech okolností profesionální a nepochybující stroje na úspěšné plnění misí, o nichž se však nedozvíte o moc víc, než jaký je jejich oblíbený nápoj. Hlavní zápornou postavu zas definují pouze její sobecké cíle a psychopatická potřeba všechny ovládat a udržovat tak svou moc (mírně přehrávající Branagh je nádherně démonický). V kontrastu proti nim pak stojí hlavní ženská hrdinka, motivovaná naopak výhradně jen emotivními mateřskými pudy ke svému synkovi, s nimiž se připomíná i ve chvílích, kdy se hraje o přežití veškerého lidstva, což bohužel vyznívá v kontextu jinak veskrze ultra-seriózního a komplexně napsaného filmu poněkud banálně a neobratně.
U některých pasáží je zas možné odhadnout určité aspekty děje dlouho dopředu (ačkoli to je převážně způsobeno tím, že Nolan záměrně konfrontuje hrdiny s výjevy z budoucího dění), jiné sekvence především z druhé poloviny filmu mají pro změnu tendenci zahltit diváky přemírou nejrůznějších podnětů a experimentů s plynutím času. Byť má však Tenet mnohdy tendenci balancovat na hraně celkové srozumitelnosti, tak nikdy nesklouzne do chaotického nepřehledného zmatku (byť přiznávám, že ke konci mi přesto asi ne všechno docvaklo). Ale pokud by chtěl jít Christopher Nolan se svou zjevnou oblibou v komplikovaných příbězích s originálními vypravěčskými koncepty ještě o trochu dál, tak už by to bylo rozhodně za hranou a napáchalo by se tím pravděpodobně víc škody než užitku.
Oproti některým z předchozích Nolanových filmů má Tenet k dokonalosti pořád daleko, ale i tak je obdivuhodný a naprosto skvostný. Akorát je potřeba počítat s tím, že je vyčerpávající, divácky náročný a pravděpodobně ve vás zanechá otázky a nejistotu. Je to jeden z těch filmů, o nichž byste si mysleli, kdyby vám o nich někdo vyprávěl, že je není možné natočit. Christopher Nolan to dokázal s naprostou precizností a filmařskou bravurou, která z Tenetu činí jednu z největších filmových událostí tohoto roku.
Pokud vám ale předchozí Nolanovy filmy nejsou po chuti a považujete je za zbytečně komplikované přechytralé hříčky, tak Tenet rozhodně není nic pro vás.
