Tenkrát podruhé (La Belle Époque) – Recenze – 60%

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Šedesátník Viktor (Daniel Auteuil) je býva­lý kari­ka­tu­ris­ta a kdy­si popu­lár­ní kres­líř, jenž opo­vr­hu­je nový­mi tech­no­lo­gi­e­mi, a pro­to­že nedo­ká­zal udr­žet prst na tepu doby, tak mu zna­tel­ně ujel vlak. Nyní je z něj zaprá­še­ný bru­čoun a i ve vzta­hu s man­žel­kou (Fanny Ardant) mu to výraz­ně skří­pe. Pak ale dosta­ne od své­ho syna darem zážit­ko­vou pou­káz­ku od spo­leč­nos­ti Time Travelers, kte­rá zpro­střed­ko­vá­vá zámož­ným kli­en­tům návra­ty do minu­los­ti (žád­né ces­ty časem, nýbrž budo­vá­ní ate­li­é­ro­vých skan­ze­nů ve faleš­ných kuli­sách a s naja­tý­mi her­ci, vydá­va­jí­cí­mi se za his­to­ric­ké osob­nos­ti). Poté, co je man­žel­kou vyho­zen z bytu, se Viktor roz­hod­ne pou­káz­ku vyu­žít – a vybe­re si výlet do sedm­de­sá­tých let, do dne, v němž svou ženu potkal popr­vé a zami­lo­val se do ní.

Zdroj fotek: aerofilms.cz

Francouzská roman­tic­ká kome­die Tenkrát podru­hé je vybu­do­vá­na na poměr­ně ori­gi­nál­ním a nápa­di­tém kon­cep­tu, její děj je ale hroz­ně zvlášt­ní a plný nesrov­na­los­tí. Signifikantní je např. to, že maji­tel a hlav­ní orga­ni­zá­tor agen­tu­ry Time Travelers Antoine (Guillaume Canet) je pun­tič­kář­ský pedant, kte­rý dbá na kaž­dý detail, nutí své her­ce znát své role nazpa­měť a jde mu o maxi­mál­ní his­to­ric­kou přes­nost a auten­ti­ci­tu, při­čemž ale jím vybu­do­va­ná ilu­ze sedm­de­sá­tých let, kte­rou si Viktor poru­čil, roz­hod­ně auten­tic­ky nepů­so­bí – her­ci čas­to vypa­dá­va­jí ze svých rolí, v míst­nos­tech je namís­to stro­pu vidět na leše­ní s rekvi­zi­tá­ři a osvět­lo­va­či a je zjev­né, že cih­lo­vé zdi jsou ve sku­teč­nos­ti odle­pu­jí­cí se tape­ty.

Tahle sku­teč­nost je ve fil­mu, kte­rý vyprá­ví o lidech pro­pa­da­jí­cích růz­ným kla­mům, poměr­ně vel­kou pře­káž­kou. Viktor si je při­tom od začát­ku vědom toho, že pro­stře­dí oko­lo něj není oprav­do­vé, a naja­té her­ce růz­ně tes­tu­je, nicmé­ně i on je poz­dě­ji ošá­len, když Antoine začne insce­no­vat her­ce i mimo ate­li­ér, do reál­né­ho sou­čas­né­ho svě­ta – při­čemž není pří­liš zjev­né, proč to vlast­ně dělá. Pokud to bylo všech­no kvů­li tomu, aby Viktora odra­dil od své partnerky-herečky (Doria Tillier), kte­rá v insce­na­ci před­sta­vu­je mla­dou Viktorovu ženu, a do níž se Viktor zami­lu­je (což je více­mé­ně hlav­ní záplet­ka fil­mu), tak by ten plán stá­lo za to ozna­čit za při­nejmen­ším kostr­ba­tý.

Zároveň je sní­mek Tenkrát podru­hépří­jem­ným feel-good fil­mem o muži, kte­rý díky toul­kám po minu­los­ti chyt­ne dru­hý dech, zno­vu obje­ví svou mla­dic­kost a doká­že vše zpět­ně dohnat a přes všech­ny počá­teč­ní pochy­by i opět najít uplat­ně­ní na pra­cov­ním trhu – jako kres­líř ve spo­leč­nos­ti vyví­je­jí­cí ani­mo­va­ný seri­ál pro stre­a­mo­va­cí plat­for­mu. Film dokon­ce obsa­hu­je scé­nu, v níž nad Viktorem při jeho nástu­pu do prá­ce jeho o pět­a­tři­cet let mlad­ší kole­go­vé nej­pr­ve opo­vrž­li­vě ohr­nou nos coby nad sta­řec­kou vyko­páv­kou, pak kolem něj ale kmi­ta­jí v úža­su a obdi­vu­jí jeho zku­še­nos­ti a zruč­nost. Je v tom vel­ká dáv­ka nai­vi­ty, kte­rá je pro film Tenkrát podru­hé typic­ká – jde totiž v pod­sta­tě o naiv­ní roz­to­mi­lou pohád­ku, k níž je dob­ré při­stu­po­vat stej­ně jako k těm umě­le vytvá­ře­ným ate­li­é­rům, jejichž kouz­lu a faleš­né auten­ti­ci­tě lze pro­pad­nout jen teh­dy, bude-li člo­věk ochot­ný pře­hlí­žet jejich mno­hé chy­by a nedo­stat­ky.

S čím se lze nao­pak zto­tož­nit vel­mi snad­no, je posta­va hlav­ní­ho hrdi­ny. Se sta­ro­mil­ským a sym­pa­tic­ky půso­bí­cím Viktorem je snad­né sou­cí­tit už jen pro to, jak oka­tě mu ostat­ní cpou všech­no to nové a moder­ní, pro­ti čemu vystu­pu­je, a jak bere na roz­díl od své­ho oko­lí spous­tu věcí s humo­rem a s nad­hle­dem, včet­ně toho, že mu žena zahý­bá s jeho kama­rá­dem, jenž je kli­en­tem v její psy­cho­te­ra­pe­u­tic­ké porad­ně. Co fil­mu také hod­ně pomá­há, jsou zapr­vé herec­ké výko­ny de fac­to úpl­ně všech, a zadru­hé (a pře­de­vším) poměr­ně hbi­té tem­po, při němž se čas­to sviž­ně pře­ska­ku­je ze scé­ny na scé­nu a rych­le se stří­da­jí dia­lo­gy, kte­ré jsou mís­ty (ale bohu­žel oprav­du jen mís­ty) dost vtip­né a navíc jsou i chyt­ré, což jen umoc­ňu­je pří­jem­ný divác­ký záži­tek.

Tenkrát podru­hé je divác­ky vděč­ným fil­mem, kte­rý sice na poli roman­tic­kých kome­dií před­sta­vu­je z posled­ní doby to lep­ší, leč i tak trpí řadou nedo­stat­ků, mezi něž pat­ří pře­de­vším vypra­věč­ská neob­rat­nost, dějo­vá nesoudrž­nost a pří­liš­né spo­lé­há­ní na sen­ti­ment. Výhodou sním­ku je, že pra­cu­je s neotře­lým a hra­vým námě­tem a lze jej dopo­ru­čit mlad­ším i star­ším gene­ra­cím divá­ků prak­tic­ky stej­nou měrou, hod­ně mu ale pomů­že, když mu půjde­te tro­chu napro­ti, nechá­te se uná­šet jeho atmo­sfé­rou a nebu­de­te se pokou­šet roz­po­ro­vat jeho neo­hra­ba­ně vysta­vě­ný a přesla­ze­ně sty­li­zo­va­ný pří­běh.