Terry Pratchett už hodně let pařil mezi mé oblíbené spisovatele. Jeho celkem originální pojetí jinak IMHO nudného žánru fantasy okořeněné a pozoruhodné paralely se současným světem se mi vždy velmi zamlouvalo stejně tak jako fantastický smysl pro humor.
Budiž panu P. země lehká.
Četl jsem většinu knih z cyklu Zeměplochy. Teď po jeho smrti jsem si navíc řekl, že bych mohl dočíst i ten zbytek. Jedna z knih, které mi na pomyslném seznamu ještě chyběly, byly Pyramidy.
Tož, vzhůru do nich.
Předem musím říci, že tuto knihu řadím k tomu lepšímu, co Pratchett napsal. Jedná se navíc o knihu, které není součásti nějaké autorovy „sub-série“, takže osudy postav se zde i pro svět Zeměplochy tak nějak uzavřou (čímž se domnívám, že to je vhodná kniha pro nástup do autorovy série - pokud si ji tedy nechcete přečíst pěkně od „A“ do „Z“).
Hlavní postavou je studující vrah Těpic, který je shodou okolností také dědic faraona. Je tedy sice rodilý „mžilan“ (tedy příslušnik země zvaná Mžilibaba), ale zároveň už dostatečně v místě svého studia (Ankh-Morpork) „načichl“ kosmopolitním duchem a po návratu do vlasti se mu leckteré zvyky své země zdají dost....blbé. Pochopitelně, kniha se netočí jen okolo nástupu na trůn, ale jak už u Pratchetta bývá zvykem, tak i kolem nepřeberného množství paradoxních situací operujících s časoprostorem a humornými situacemi, k nimž si zde můžeme přidat i solidní narážky na antickou kulturu (zejména staré Řecko a Řím).
„Most lemuje osm heraldických hroších figur obrácených hlavami k moři. Říká se, že až nastane čas a město se ocitne v nebezpečí, hroši oživnou a dají se na útěk.“
