Thelma a Louise - Road movie od Ridleyho Scotta

Thelma

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Samostatná, živo­tem zatrpk­lá ser­vír­ka Louise Sawyer (Susan Sarandon) a její kama­rád­ka, pod­daj­ná, despo­tic­kým man­že­lem Darrylem (Christopher McDonald) ovlá­da­ná Thelma Dickinson (Geena Davis), se vyda­jí na víken­do­vý výlet do hor, aby unik­ly nudě všed­ní­ho živo­ta. Když se večer zasta­ví na veče­ři, Thelma nad­še­ná poci­tem svo­bo­dy se opi­je a začne koke­to­vat s náhod­ným zná­mým Harlanem (Timothy Carhart). Když se ji muž poku­sí na par­ko­viš­ti zná­sil­nit, obje­ví se Louisa a po prud­ké hád­ce ho v afek­tu zastře­lí. V panic­kém stra­chu se ženy roz­hod­nou uté­ci do Mexika roz­hod­nu­té nevo­lat poli­cii, kte­rá by jim prý stej­ně nevě­ři­la....

Režisér Ridley Scott v nej­lep­ší for­mě, teh­dy naděj­ná sce­náris­tic­ká debu­tant­ka Callie Khouri, výbor­ná dvo­ji­ce Susan Sarandon a Geena Davis, výteč­ní před­sta­vi­te­lé ved­lej­ších rolí (Harvey Keitel, Michael Madsen, Christopher McDonald, Brad Pitt ve své prv­ní vět­ší fil­mo­vé roli....), bru­tál­ní moneysho­ty Adriana Bidlea, vel­mi zda­ři­lý soun­d­track Hanse Zimmera a sil­ný pří­běh se sil­ný­mi žen­ský­mi hrdin­ka­mi. I takhle by se v kost­ce dal popsat film Thelma a Louise z roku 1991. Dnes mož­ná až tro­chu neprá­vem zapad­lá fil­mo­vá kla­si­ka, kte­rá je v aktu­ál­ním svě­tě mož­ná až pře­kva­pi­vě aktu­ál­ní a zaujme jenom nejen jako jeden z nej­vý­raz­něj­ších kusů z fil­mo­gra­fie Ridleyho Scotta ale též také oprav­du parád­ním scé­ná­řem, kte­rý má jas­ně ply­nu­lou ces­tu z bodu A do bodu B a nabíd­ne ten nej­lep­ší mož­ný způ­sob cha­rak­ter­ní­ho vývo­je jaká může tako­vá prů­měr­ná fil­mo­vá posta­va ide­ál­ně dostat.

Nadále řadím Ridleyho Scotta mezi své nej­ob­lí­be­něj­ší reži­sé­ry a jako jed­no­ho z těch nej­dů­le­ži­těj­ších reži­sé­rů, kte­ří (zatím) trestu­hod­ně neby­li oce­ně­ní Oscarem. Neříkám, že jsem s někte­rý­mi Scottovými fil­my neměl pro­blém a že je to tvůr­ce, kte­rý by měl pří­mo až kap­su bez­chyb­ných bijá­ků, přes­to je to reži­sér talen­to­va­ný s hod­ně pev­nou rukou a pře­de­vším díky­bo­hu reži­sér, kte­rý se nebrá­ní tomu s her­ci dis­ku­to­vat ať už o jejich posta­vách nebo rov­nou prů­bě­hu děje. I díky tomu jde výsled­né kva­li­ty fil­mu též při­su­zo­vat prá­vě dvo­ji­ci Sarandon a Davis, pro­to­že nápa­dů měli mno­ho a Scott roz­hod­ně nebyl pro­ti. I díky tomu vzni­kl film, kte­rý je snad tím nej­lep­ším mož­ným zástup­cem Girl Power vlny, kte­rý sku­teč­ně před­vá­dí sil­né žen­ské hrdin­ky a díky dodnes řeše­né­mu téma­tu ohled­ně domi­nan­ce mužů a eman­ci­pa­ci žen je ten film vlast­ně aktu­ál­ní až dodnes a vypa­dá to, že ješ­tě hod­ně dlou­ho aktu­ál­ní bude.

Film se chys­tal téměř deká­du, mota­lo se kolem něj 40 reži­sé­rů a málem mohl být i reží­ro­va­ný samot­nou scé­nárist­kou a být poja­tý jako doku­ment. Nakonec se ale díky­bo­hu sešel ten nej­lep­ší tým na pra­vém mís­tě a Thelma a Louise díky tomu může pat­řit mezi nej­lep­ší zástup­ce žán­ru Road movie. Mezi hlav­ní strůj­ce samo­se­bou pořád pat­ří Ridley Scott, kte­rý doká­zal, že reži­sér může být muž­ské­ho pohla­ví a přes­to může důstoj­ně pre­zen­to­vat hlav­ní žen­ské hrdin­ky. Scott za Thelmu a Louise obdr­žel prv­ní nomi­na­ci na Oscara ve své kari­é­ře a i když ten samý rok byli v kate­go­rii Oliver Stone, Barry Levinson, John Singleton nebo vítěz­ný Jonathan Damme za legen­dár­ní Mlčení jeh­ňá­tek tak se Ridley defi­ni­tiv­ně zapsal do hle­dač­ku jako reži­sér, kte­rý krom vět­ších fil­mů jako Vetřelec nebo Blade Runner doká­že nato­čit i oprav­du půso­bi­vé dra­ma, kde se důraz kla­de pře­ce jen více na posta­vy. Ridley Scott i dnes tak pen­dlu­je mezi komor­něj­ší a bloc­kbuste­ro­vou fil­mo­vou tvor­bou a i díky tomu pat­ří mezi reži­sé­ry od kte­rých člo­věk může čekat snad téměř coko­liv. Ať už co se týče jeho budou­cí kari­é­ry mlu­ví­me tře­ba o Gladiátorovi, Královstvím nebes­kém, Americkém gan­gste­ro­vi nebo Marťanovi.

I cas­ting hlav­ních here­ček mohl vypa­dat úpl­ně jinak a moh­li jsme tak vidět Michelle Pfeiffer s Jodie Foster nebo Goldie Hawn s Meryl Streep, finál­ní dvo­ji­ce Susan Sarandon a Geena Davis si ale spo­lu ve finá­le tak moc dob­ře sed­la, že tu vzá­jem­nou kama­rád­skou che­mii nako­nec nemu­se­li ani dva­krát moc hrát a tenhle cas­ting je jas­ná tre­fa do čer­né­ho. Obě hereč­ky se poté za svůj výkon dosta­li nomi­na­ce na Oscara (obě v kate­go­rii hlav­ní hereč­ka) a i když pro­hrá­li prá­vě kvů­li výko­nu Jodie Foster v Mlčení jeh­ňá­tek tak obě před­ved­li feno­me­nál­ní výko­ny, kde se navzá­jem bra­vur­ně dopl­ňu­jí a divák jim hod­ně snad­no fan­dí. Oba cha­rak­te­ry mají něja­ký start a pro­jdou si něja­kým vývo­jem, cha­rak­ter Davis se vyrov­ná­vá s tím, že o ní man­žel tak neje­ví zájem, Sarandon se zase vyrov­nat se vzta­hem se svým milen­cem. Celý inci­dent s vraž­dou je poté jen start dob­ro­druž­né ces­ty, kte­rý obě ženy někam posu­ne, donu­tí je pře­hod­no­tit si pra­vi­dla živo­ta a pře­de­vším si uvě­do­mí, že jed­na bez dru­hé by na téhle nebez­peč­né ces­tě nemoh­li fun­go­vat. Jejich vztah a celé jeho ucho­pe­ní je nej­sil­něj­ší strán­ka fil­mu a i závěr fun­gu­je výteč­ně.

Vedlejší cha­rak­te­ry jsou též bra­vur­ně obsa­ze­né, pře­de­vším Harvey Keitel je v roli poli­caj­ta co po ženách jde ale vlast­ně je na jejich stra­ně bra­vur­ní. Michael Madsen se tu též před­ve­de a bylo to ješ­tě rok před Gaunery kdy se Madsen doká­zal herec­ky výraz­ně před­vést. McDonald se tu v roli despo­ty též doká­že sluš­ně před­vést, hlav­ně je tu ale sku­teč­ně parád­ní Brad Pitt, kte­rý už teh­dy doká­zal, že by mohl jako herec něco doká­zat a i když se pocho­pi­tel­ně v zápla­vu těch legen­dár­ních rolí jako David Mills, Tyler Durden, Mickey O´ Neill, Benjamin Button, Aldo Raine či Cliff Booth na JB tro­chu zapo­mí­ná, prá­vě tahle role Pitta dosta­la do hle­dač­ku a nakop­la ho k jeho ces­tě stát se jed­nou z nej­vět­ších hvězd Hollywoodu. Už zde byl Pitt nesku­teč­ný sym­paťák, to co ale před­ve­de poz­dě­ji snad sku­teč­ně nemohl čekat nikdo.

Callie Khouri napsa­la Thelmu a Louise jako svůj prv­ní scé­nář a hned obdr­že­la Oscara za nej­lep­ší původ­ní scé­nář a zce­la prá­vem. Thelmě a Louise bych mož­ná pře­ce jen vyče­tl tro­chu del­ší dél­ku než by se u toho­to fil­mu hodi­lo, ten­to scé­nář má ale parád­ní téma, parád­ní vývo­je cha­rak­te­rů a parád­ní gra­da­ci. Funguje ohled­ně dia­lo­gů, nemá vylo­že­ně hlu­chá mís­ta a i když nejde o kome­dii se pře­ce jen obje­ví něko­lik vylo­že­ně vtip­ných parád­ních momen­tů.

Člověk by už málem zapo­mněl na dvě důle­ži­té osoby- Kameramana Adrianna Biddlea a hudeb­ní­ho skla­da­te­le Hanse Zimmera. Kamera Biddlea je plná bra­vur­ních zábě­rů a Biddle se díky prá­vem dočkal své prv­ní a záro­veň posled­ní nomi­na­ce na Oscara, kte­rou bohu­žel nepro­mě­nil. Dodnes ale díky němu vypa­da­jí nád­her­ně nejen Thelma a Louise ale také tře­ba Vetřelci, Mumie z roku 1999 nebo bon­dov­ka Jeden svět nesta­čí. Biddle umřel ve věku 53 let a nedo­stal tak tolik v kari­é­ře zase tolik šan­cí, přes­to je ale díky prá­ci, kte­rou za svůj život sti­hl roz­hod­ně prá­vem ozna­čo­ván jako vel­mi kva­lit­ní kame­ra­man. Záběry na ces­ty, detai­ly nebo pře­de­vším finál­ní záběr vypa­da­jí tak bož­sky kvů­li němu.

A soun­d­track Hanse Zimmera též hod­ně dopo­má­há kva­lit­ní atmo­sfé­ře. Zimmer byl teh­dy už sice znám za soun­d­trac­ky k fil­mům jako tře­ba Rain Man, vrchol své hudeb­ní slá­vy ho ale ješ­tě čekal. U dneš­ní­ho Zimmera se tak dá dis­ku­to­vat nad tím jest­li se sku­teč­ně čas­tě­ji neo­pa­ku­je víc a víc, mini­mál­ně u Thelmy a Louise to ale jis­tě nepla­tí a i když asi nebu­de soun­d­track ta prv­ní věc na kte­rou si u fil­mu vzpo­me­ne, tak roz­hod­ně nejde o špat­nou prá­ci a je sku­teč­ně poslou­cha­tel­ný i sám o sobě.

Thelmu a Louise jde sku­teč­ně ozna­čit za film, kte­rý fun­gu­je jako ide­ál­ní film pro femi­nist­ky, kte­rý ale záro­veň nut­ně auto­ma­tic­ky nemu­sí urá­žet muže. Právě nao­pak, pro­to­že Thelma a Louise je ten film, kte­rý doká­že zaujmout z něko­li­ka důvo­dů a kaž­dý si v něm může najít své. A krom mož­ná pře­ce jen ždi­bec pře­ta­že­né dél­ky a s těmi pár spo­je­ných momen­tů navíc bych vlast­ně nena­šel moc důvo­du k tomu si na film stě­žo­vat. Jde totiž sku­teč­ně o neprá­vem tro­chu zapad­lý kle­not, kte­rý je ale dodnes záro­veň prá­vo­plat­ným kul­tov­ním sním­kem s tou nej­lé­pe zvo­le­nou herec­kou dvo­ji­cí. Navíc bra­vur­ní střih Thorna Nobleho, kte­rý též za film obdr­žel nomi­na­ci na Oscara, kte­rý nej­víc vynik­ne pře­ce jen až v té legen­dár­ní závě­reč­né scé­ně. Přirovnání hlav­ní dvo­ji­ce k Bonnie a Clydeovi mi pořád při­jde poně­kud zvlášt­ní, ve finá­le ale vlast­ně není zase tak nesmy­sl­né a pře­ce jen se slu­ší říct, že tohle je ten film kde ješ­tě boj žen se sexis­mem fun­go­val a měl kou­le i na něco víc než na pou­hé komen­to­vá­ní o nevhod­nos­ti. A zrov­na Davis a Sarandon měli ty kou­le o pozná­ní vět­ší a jejich moment s poli­cis­tou nebo cis­ter­nou jsou už jen leh­ké třeš­nič­ky na dor­tu skvě­lé­ho fil­mu o síle žen, síle přá­tel­ství a síle sebe­úcty. Zcela prá­vem kul­tov­ní kla­si­ka!

Trailer:

Verdikt: 4 z 5

Foto:Metro-Goldwyn-Mayer (MGM)