Tiché místo - DOMOV

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Důvody, díky kte­rým byli Abbottovi schop­ni pře­žít nebez­pe­čí, kte­ré rych­le zde­vas­to­va­lo vět­ši­nu země­kou­le, jsou cel­kem rych­le zřej­mé: jejich lás­ka jed­no­ho k dru­hé­mu, jejich schop­nost zůstat si na blíz­ku i v tichu, a to nej­dů­le­ži­těj­ší, jejich kom­plex­ní vyna­lé­za­vost. Abbottovi vyu­ži­li veš­ke­ré své far­mář­ské know-how a záro­veň zůsta­li vždy o krok napřed před záha­dou, kte­rá je pro­ná­sle­du­je.

Lokalita far­my byla pro sce­náris­ty Woodse & Becka také vel­mi důle­ži­tá. Oba pochá­zí z ven­kov­ské­ho pro­stře­dí Iowy ze srd­ce Ameriky. „Během psa­ní jsme mys­le­li na všech­ny pro­sto­ry, kte­ré lze vytvo­řit ze sto­dol a kuku­řič­ných sil a na všech­na dal­ší mís­ta, kde bys­te nor­mál­ně na far­mě kaž­dý den nadě­la­li spous­tu hlu­ku,“ říká Beck.

Aby far­mu Abbottových vytvo­ři­li s maxi­mem vizu­ál­ních a zvu­ko­vých detai­lů, při­zva­li si na pomoc tým vede­ný jed­ním z nej­vy­na­lé­za­věj­ších výtvar­ní­ků v obo­ru – Beecrofta – a kine­ma­to­gra­f­ku Charlotte Bruus Christensen (Velká hra, Ploty, Dívka ve vla­ku) a na Cenu Akademie nomi­no­va­né­ho stři­ha­če Christophera Tellefsena (Moneyball), kte­rý jim pomohl vytvo­řit adre­na­li­no­vý nádech scén.

Beecroft byl pře­kva­pen Krasinskiho sil­nou vizí a jeho 100% odhod­lá­ním. „John je neob­lom­ný. Myslím tím, že se neza­sta­ví a nebe­re ne jako odpo­věď,“ říká výtvar­ník. „Předtím jsem úspěš­ně pra­co­val s Kevinem Costnerem na Tanci s vlky, což je dal­ší herec, ze kte­ré­ho se stal reži­sér. A tohle pro mě mělo stej­ný nádech. Nadchnul mě nápad dělat film, kte­rý je víc o té vizu­ál­ní strán­ce než o dia­lo­gu.“

Krasinski Beecroftovi pře­dal spous­tu inspi­ra­ce. „S Jeffem jsme hod­ně mlu­vi­li o tom, jak k fil­mu vizu­ál­ně při­stou­pit jako k wes­ter­nu,“ vysvět­lu­je Krasinski. „Myslel jsem, že by to moh­lo mít ten vel­ký, obsáh­lý a pro­ni­ka­vý nádech a Jeff mi byl hroz­ně nápo­moc­ný, když jsme tenhle pocit vytvá­ře­li.“

Beecrofta ovliv­ni­la spous­ta věcí, ať už kla­sic­ká wes­ter­no­vá tvor­ba Johna Forda, foto­gra­fie WPA z doby Velké hos­po­dář­ské kri­ze ve ven­kov­ských oblas­tech Ameriky nebo tvor­ba foto­gra­fa Roberta Franka z 50. let. Dorothea Lange, kte­rá poří­di­la uni­kát­ní sním­ky vysíd­le­ných far­má­řů během Velké hos­po­dář­ské kri­ze, měla na vzhled fil­mu také vliv. „Líbil se mi nápad dát do toho pohled na ven­kov­ský svět oči­ma ženy z té doby. Nějaké foto­gra­fie jsem done­sl Emily,“ vysvět­lu­je Beecroft. „Hlavně jsme chtě­li, aby film půso­bil nad­ča­so­vě. Mohlo se to ode­hrát v jaké­ko­li době.“

„Lee a Evelyn muse­li být oba vel­mi vyna­lé­za­ví, aby se jim poda­ři­lo zasta­vit i ten nej­jem­něj­ší nebo neče­ka­ný zvuk, ať už se jed­ná o vrzá­ní pod­la­hy nebo ote­ví­rá­ní dve­ří, coko­li, co by moh­lo ta stvo­ře­ní při­lá­kat,“ pozna­me­ná­vá Beecroft. „To je důvod, proč žijí ve sto­do­le, kte­rá má vlast­ní zdroj vody a solár­ní pane­ly. Lee pou­ží­vá sklep domu jako svou pra­cov­nu, kde je zdroj elektři­ny a kde se sna­ží vymys­let, jak chrá­nit svou rodi­nu.“

Ve sto­do­le se také nachá­zí vele­dů­le­ži­tá míst­nost, kte­rou Lee při­pra­vil pro Evelyn, aby tam moh­la v bez­pe­čí poro­dit. „Ten pokoj jsme si před­sta­vi­li vypol­stro­va­ný v něko­li­ka vrst­vách, něčím jako papier-mâché,“ popi­su­je Beecroft.

Vzhledem k tomu, že pří­běh se spí­še než za pou­ži­tí zvu­ků ode­hrá­vá změ­na­mi nálad a inten­zi­ty, byla pro Krasinskiho a Beecrofta důle­ži­tá barev­ná šká­la fil­mu. „Použil jsem hod­ně bílé, čer­né, čer­ve­né a šedé, abych tomu dal pocit téměř čer­no­bí­lé foto­gra­fie, ale v bar­vách,“ říká Beecroft.

Vytváření far­my Abbottových zahr­no­va­lo enorm­ní množ­ství pří­prav­ných pra­cí již dlou­hé měsí­ce před tím, než se vůbec zača­lo natá­čet. Beecroftův tým posta­vil sto­do­lu, zasa­dil 24 akrů kuku­ři­ce, vytvo­řil zele­ni­no­vý záhon, stvo­řil ces­ty a dokon­ce i vzty­čil 20metrové silo. „Všechno to muse­lo být při­pra­ve­né hned na prv­ní den natá­če­ní, pro­to­že John chtěl, aby far­ma vypa­da­la sku­teč­ně a zabyd­le­ně,“ pozna­me­ná­vá Beecroft.

Původní mís­to našli v Pawlingu, ve stá­tě New York, což je buko­lic­ké měs­teč­ko s 8000 oby­va­te­li v Duchess County. „John obje­vil tuto loka­ci hned zeza­čát­ku neda­le­ko od mís­ta, kde s Emily žijí, což bylo skvě­lé,“ říká Beecroft. „Z obráz­ků, kte­ré mi uká­zal, jsem byl nad­še­ný, ale záro­veň jsme vědě­li, že tam toho bude­me muset hod­ně posta­vit. Toho jsme byli schop­ni hlav­ně díky tomu, že nám byl míst­ní okres­ní správ­ce hod­ně nápo­mo­cen. S míst­ní­mi far­má­ři byla doslo­va radost pra­co­vat.“

Místní jez­dec­ké cen­t­rum v pří­pa­dě potře­by poslou­ži­lo jako nahrá­va­cí stu­dio. „Použili jsme ho při vytvá­ře­ní pod­vod­ních zábě­rů pro scé­ny se zápla­vou nebo pro vytvá­ře­ní inte­ri­é­rů v silu. Bylo to jenom deset minut jízdy, tak­že bylo mož­né tam rych­le odběh­nout a něco nato­čit,“ vysvět­lu­je Beecroft.

V jed­né z neje­pič­těj­ších scén toho­to fil­mu, kte­rá je plná napě­tí, se Abbottovy děti ocit­nou uvěz­ně­né v silu v něčem, co je vlast­ně silá­žo­va­ná kuku­ři­ce, kte­rá se cho­vá podob­ně jako teku­tý písek. Tato scé­na se do scé­ná­ře dosta­la vlast­ně náho­dou. Woods vzpo­mí­ná: „Jednoho dne jsme pra­co­va­li na scé­ná­ři a Scott najed­nou říká: ‚Víš, co je na Iowě váž­ně děsi­vé? Kukuřičná sila. Kdyby ses v něm někdy zasek­nul, byla by to noč­ní můra.‘ O co hůř, zača­li jsme si před­sta­vo­vat, co se bude dít, když se v těch zrnech ocit­ne­te uvěz­ně­ni, ale nemů­že­te ani kři­čet o pomoc, jinak bude­te napa­de­ni.“

Mark Hawker, šéf spe­ci­ál­ních efek­tů, musel při­jít na to, jak tuto scé­nu nato­čit prak­tic­ky a záro­veň bez­peč­ně, kvů­li dvě­ma mla­dým her­cům. „Tato scé­na vyža­do­va­la spous­tu kom­plex­ní­ho pře­mýš­le­ní a detail­ní­ho plá­no­vá­ní,“ říká Hawker. „Také bylo tře­ba vytvo­řit plo­ši­ny, díky kte­rým děti moh­ly kuku­ři­cí pro­pa­dá­vat dolů. Stály na ukry­tých plo­ši­nách a my jsme měli pod kon­t­ro­lou rych­lost kle­sá­ní.“

Hawker si tlak na svou vyna­lé­za­vost užil. „Už jsem před­tím vytvá­řel plo­ši­ny, kte­ré jsme pou­ží­va­li v teku­tém pís­ku, ale tohle bylo uni­kát­ní,“ pokra­ču­je Hawker. „John chtěl, aby se ty děti pohy­bo­va­ly kupře­du, a jak se dostá­va­jí dál, tak chtěl, aby zača­ly kle­sat, což byla oprav­do­vá výzva. Museli jsme vytvo­řit jakousi late­xo­vou mem­brá­nu, kte­rá brá­ni­la kuku­ři­ci ve spad­nu­tí, aby se děti moh­ly pohy­bo­vat. Bylo to jiné než prá­ce s teku­tým pís­kem, pro­to­že kuku­ři­ce je dale­ko těž­ší, což jsme muse­li vzít v úva­hu.“

Co se dětí týče, ty byly úpl­ně nad­še­né z toho, že se ocit­nou v oprav­do­vém nebez­pe­čí. „Opravdu si to uži­ly, pro­to­že to pro ně byla tako­vá vel­ká hra,“ říká Hawker. „Zároveň to zahrá­ly tak dob­ře, že jim fakt věří­te, že jsou v nesmír­ném nebez­pe­čí.“

Millicent Simmonds vzpo­mí­ná: „Celá tahle scé­na byla oprav­du super záži­tek. Fascinovalo mě, jak to měli pro­myš­le­né, celé silo i ty plo­ši­ny. Vypadalo to hroz­ně reál­ně.“