Till Eulenspiegel (Till Enšpígl) - 50 %

Už jako malé dítě Till Eulenspiegel pro­vo­ku­je lidi kolem sebe, ale do sku­teč­ných pro­blé­mů se dostá­vá v dospě­los­ti. Poznávání lidí ho baví a doká­že se dostat z kaž­dé šla­masty­ky. V jed­né hos­po­dě pomů­že kucha­ři a při­pra­ví lou­pež­né­mu rytí­ři Kunzovi netra­dič­ní pokrm. Kunz je drs­ný pán, ale poda­ře­ný slu­ha se mu zalí­bí. Na svém roz­pad­lém hra­dě si žije jako hrad­ní pán a jeho slu­žeb­nic­tvo spo­lu s ním žije v podiv­ném nepo­řád­ku a v ješ­tě podiv­něj­ších vzta­zích. Pro žen­ské je to pro­stor napl­ně­ný drs­ným sexem, kte­rý jim však doce­la vyho­vu­je. Till Eulenspiegel však za čas mění půso­biš­tě a dosta­ne se do služ­by postup­ně k mni­cho­vi a potom i do kní­že­cí­ho domu ve měs­tě. S kli­dem sobě vlast­ním se Till vydá­vá za malí­ře a sku­teč­ně vyma­lu­je jeden sál. S malo­vá­ním si nelá­me vůbec hla­vu a pomo­cí barev stě­ny zabar­ví. K hod­no­ce­ní své­ho díla pou­žu­je podob­nou fomu­la­ci jako je v pohád­ce o Císařovi a jeho nových šatech. Tady si Till Eulenspiegel zahrá­vá s lid­skou domýš­li­vos­tí, nadu­tos­tí a pře­tvář­kou, kte­ré mu umož­ní ze situ­a­ce vtip­ně vyváz­nout a pokra­čo­vat dál. Dostává se až do císař­ské­ho palá­ce, kde se nejdří­ve dosta­ne do příz­ně císa­ře, ale pak se situ­a­ce změ­ní a Till se musí zachrá­nit z nebez­peč­né situ­a­ce.

Postava Tilla Eulenspiegela je zná­má jako legen­dár­ní lido­vý šprý­mař vychá­ze­jí­cí z dol­no­ně­mec­ké­ho folklo­ru a je vní­má­na jako sou­část stře­do­vě­ké tra­di­ce. Písemně byla tato posta­va zachy­ce­na popr­vé na počát­ku 16.století. Scénárista Jürgen Klauss psal scé­nář fil­mu na zákla­dě popu­lár­ní kni­hy auto­rů Christiny a Gaharda Wofových. Till Eulenspiegel není žád­ným mora­lis­tou a pře­de­vším chce v drs­né době pře­žít. Daří se mu to díky vti­pu a sou­čas­ně uka­zu­je namyš­le­nost a ome­ze­nost spo­leč­nos­ti. Scénář vyu­ží­vá zob­ra­ze­ní drs­ných mra­vů, hrubých slov, ham­ba­tých scén i „fekál­ní“ humor. Všechno však zapa­dá do doby, kte­rá neby­la pro život jed­no­du­chá a roz­díl mezi živo­tem a smr­tí byl malý. Scénář nemá žád­nou ústřed­ní myš­len­ku a dějo­vou lin­ku. Jednotlivé situ­a­ce na sebe jen hod­ně vol­ně nava­zu­jí a jedi­ným spo­ju­jí­cím člán­kem je Till. Je to jako v kníž­ce, kde jed­not­li­vé kapi­to­ly na sebe nijak nena­va­zu­jí, jen mají spo­leč­né­ho hlav­ní­ho hrdi­nu. Divák na tako­vou for­mu vyprá­vě­ní při­stou­pí a začne vní­mat kaž­dou novou situ­a­ci samo­stat­ně.

Film nato­čil němec­ký reži­sér a scé­náris­ta Rainer Simon, kte­rý pra­co­val v Bývalém NDR. Režíroval 17 fil­mů a zís­kal oce­ně­ní Zlatý med­věd za film Žena a Stranger. Simon je zná­mý nekon­venč­ním natá­če­ním pohá­dek a také ten­to film lze obtíž­ně zařa­dit. Je to drs­něj­ší až natu­ra­lis­tic­ká kome­die, kte­rá byla uve­de­na do kin v roce 1975. Nejde však o spo­le­čen­skou sati­ru nebo podo­ben­ství, ačko­liv někte­ré situ­a­ce a obra­zy moh­ly vyzní­vat jinak v sou­vis­los­ti s poli­tic­kým reži­mem panu­jí­cím v době natá­če­ní. V sou­čas­né době půso­bí film svou ote­vře­nos­tí a situ­ač­ní komi­kou pře­de­vším na dospě­lé divá­ky.

Hlavní posta­vu Tilla si zahrál roli Winfried Glatzeder, kte­rý se svou výš­kou 192 cm vět­ši­nu ostat­ních her­ců pře­vy­šu­je a sou­čas­ně je pohy­bo­vě vyba­ven tak, že zvlá­dá prv­ky jed­no­du­ché akro­ba­cie i žong­lo­vá­ní. Jeho Till Eulenspiegel půso­bí na prv­ní pohled jako nesmě­lý slu­ha, kte­rý moc rozu­mu nepo­bral. Proto se vtip někte­rých scén pro­je­ví až na jejich kon­ci. Jeho dob­rým pro­ti­hrá­čem je pol­ský herec Franciszek Pieczka, kte­rý si zahrál své­ráz­né­ho a hrubé­ho hrad­ní­ho pána Rittera Kunze. Hraje s vel­kým nasa­ze­ním a pře­hrá­vá svou roli do komic­ké polo­hy. Pieczka je u nás zná­mý pře­de­vším díky fil­mu Díky za kaž­dé dob­ré ráno, kde si zahrál otce hlav­ní hrdin­ky.
Film Till Eulenspiegel je barev­ný a má dél­ku 100 minut, což je divác­ky při­ja­tel­né. Hodně situ­a­cí je nato­če­no v pří­ro­dě, inte­ri­é­ry jsou reál­né s mini­mál­ním vyba­ve­ní rakvi­zi­ta­mi. Diváka tak nic neroz­pty­lu­je, vše závi­sí jen na her­cích. Ve fil­mu je však i něko­lik scén, kdy se před kame­rou postup­ně vytvá­ří živý obraz. Tak pro­bí­há malo­vá­ní sálu v kní­že­cím palá­ci nebo scé­na, kde na ces­tu před odsou­ze­né vbí­ha­jí sle­pi­ce bez usek­nu­tých hlav. I když uve­de­né scé­ny vybo­ču­jí z cel­ko­vé­ho ladě­ní fil­mu, nabí­ze­jí neob­vyk­lý vizu­ál­ní záži­tek. Nesmíme zapo­mí­nat, že i reži­sé­ři se nechá­va­jí inspi­ro­vat a v době vzni­ku fil­mu bylo uži­tí bizard­ních scén a obra­zů moder­ní.
Film není podí­va­nou pro malá dít­ka a kon­zer­va­tiv­ně ladě­né jedin­ce. Je to zají­ma­vé dílo ze 70.let minu­lé­ho sto­le­tí, kdy fil­ma­ři hle­da­li jiné námě­ty, aby nemu­se­li točit budo­va­tel­ské námě­ty. Je zají­ma­vé, že v roce 1975 vzni­kl i u nás film s his­to­ric­kým hrdi­nou. Nazýval se Pacho, hýb­ský zboj­ník a nato­čil ho reži­sé­ra Martina Ťapáka. Pro šprý­ma­ře Tilla zvo­li­li tvůr­ci odváž­něj­ší a pro­vo­ka­tiv­něj­ší způ­sob natá­če­ní a tím je film zají­ma­vý i dnes.

---