Trojúhelník smutku – 90 %

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Model Carl (Harris Dickinson) a jeho partnerka influencerka Yaya (Charlbi Dean) jsou pozváni na luxusní výletní plavbu. Společnost jim zde dělá opravdu vybraná smetánka. Je tu starý mládenec Jorma Björkman (Henrik Dorsin) hledající životní lásku, výstřední ruský obchodník Dimitry (Zlatko Buric) a celému mumraji vládne kapitán Thomas Smith (Woody Harrelson), který je věčně pod parou. Když nečekaná událost zamíchá kartami, charaktery cestujících se ukáží v pravém světle….

Švédský filmař Ruben Östlund se díky svým filmům jako Vyšší moc či Čtverec začal stávat častěji znějícím jménem ve filmových kruzích, 6. celovečerní film tohoto režiséra a scenáristy je přitom jeho prvním filmem v anglickém jazyce, kdy jeho novinka nešlo uniknout. Výhra Zlaté palmy na Filmovém festivalu v Cannes, chválení ze všech stran a sliby o tom, že takový film se jen tak nevidí. O to více potěšující je podepsat nejrůznější prohlášení a potvrdit, že je Trojúhelník smutku minimálně tou nejlepší a nejzábavnější satirou od Parazita.

Je to neskutečně komplexní podívaná, která je chytrá, vtipná a především skutečně tou rýpavou satirou, která světu chyběla. Chvílemi je snadné se u ní bavit, chvílemi je snadné se v ní najít. Östlund se toho totiž nebojí a rýpe prakticky do všeho možného, kdy je chvílemi humor neskutečně uvědomělý a chvílemi neskutečně absurdní. Rýpe se tu do vyšší třídy i té dělnické, do hezkých i hnusných lidí, do komunistů, kapitalistů i demokratů, do mladých i do starých. Žádný jiný moderní film vlastně tak schopně nereflektuje současnou společnost jako právě Trojúhelník smutku.

Film o módě, nástrahách extravagantní kuchyně i duchovní nástupce Pána much, zároveň film o moderním pohledu na genderovou rovnoprávnost, rovnoprávnosti lidí z nižší či vyšší společenské vrstvy, snaze udržet si nějaký ideální obrázek i přes to, že výsledkem je vlastně přesně pravý opak i o chycení šance za pačesy a růstu v potravním řetězci. Film, který je rozdělen do tří aktů a samotnému scénáři je snadné propadnout už v prvním aktu, kdy se skvělé a uvěřitelně napsané dialogy točí kolem jedné platby večeře. Už toto samotné triviální téma ukáže, že Östlund za psacím strojem dokáže uplést z lejna bič a má přitom co říct světu. A má toho na jazyku skutečně hodně.

Je velmi snadné stydět se za všechny ty rádoby hluboké filmy, které si na něco hrají, aby je Trojúhelník smutku všechny namazal na chleba. Divácky rozhodně vděčnější a přesto ideálně hluboká satira, která plní nevyhnutelná pravidla klasické komedie, která si jednoduše musí z něčeho utahovat, právě rozsahem svých terčů a vrstev ovšem dokáže uspokojit prakticky každého.  Provokativní a přesto vkusné, kdy druhý akt nabízí přesně tu nejvýraznější pasáž, která by v neschopných rukách působila jen poklesle a zvrhle, v Östlundových otěžích ovšem tento moment skvěle funguje a ukazuje, jak sofistikovaným autorem je.

Trojúhelníku smutku je od počátku snadné propadnout a stát na každém dialogu, verbálním či vizuálním gagu a autorském vhledu na svět, který je velmi snadno čitelný a pozoruhodný. Důkazem může být i třetí akt, který funguje jako pomyslné vyvrcholení dvou předchozích aktů, kdy se po vzoru Parazita Östlund projevuje jako schopný žonglér, který za pochodu umí střídat atmosféru a přístup a přitom filmu zanechat jasně daný profil. Přitom vést i fantastický casting. Woody Harrelson je ve své roličce opět naprosto k sežrání, Zlatko Buric představuje velmi výraznou figurku, Harris Dickinson potvrzuje status velmi nadějného mladého herce a zesnulá Charlbi Dean je ve své poslední role nejen díky své modelingové minulosti výtečně typově obsazena, ale ukazuje se, že v sobě měla i skutečně herecké nadání, které již bohužel jinde prokázat moci bude. Minimálně platí, že si Östlund skvěle ohlídal casting všech méně či více bizarních postaviček, kdy následně všechny herce výtečně vedl. Filipínská herečka Dolly de Leon v nejvýraznější roli Abigail je jedním příkladem za všechny.

Je radost sledovat Östlundovu práci, kdy nechává jednotlivé stěžejní scény bravurně gradovat a především i v tomto případě platí, že v jednotlivostech je síla a ty dané jednotlivosti tohoto filmu jsou samostatně dostatečně silné. Na Trojúhelník smutku se tak při sebevíc bizarních a na první pohled pokleslejších momentech kouká strašně hezky, skvěle napsané dialogy se poslouchají jedna báseň a především je to celé pořád neskutečně zábavné a chytré. Dost možná jen samotné vyvrcholení filmu mohlo být údernější, jinak ovšem vlastně 2 hodiny a půl  utečou bohužel až příliš rychle, kdy je jen potěšující zprávou, že se Trojúhelník smutku skutečně do do paměti zaryje. I proto, že je velmi snadné se v tomto filmu skutečně najít. Trojúhelník smutku navíc působí jako přesně ten typ filmu, kterému druhé zhlédnutí nic nesebere, ale dost možná mu naopak přidá ještě něco navíc.

Tak provokativní, chytrá, ale především funkční a komplexní satira nevzniká každý den. Trojúhelník smutku si svůj status jednoho z nejvíce chválených filmů letošního roku zaslouží už jen díky výjimečnému komentáři současné společnosti, který dokáže vyvolat smích i mráz. Parazit byl v době svého vydání označován za nejzábavnějšího vítěze Zlaté palmy od Pulp Fiction, právě Trojúhelník smutku s nimi může tvořit takový zlato-palmový trojlístek….

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře