Úhoři mají nabito - Petr Pýcha: O chlapech, kterým je stále třináct

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Scénář k fil­mu pochá­zí z pera Petra Pýchy, kte­rý byl počát­kem led­na za scé­nář k úspěš­né­mu fil­mu Olma Omerzua „Všechno bude“ nomi­no­ván na Cenu čes­ké fil­mo­vé kri­ti­ky 2018. Zde jsou vzpo­mín­ky a postře­hy auto­ra, jak vzni­kal film Úhoři mají nabi­to.

 První nápad

Jel jsem vla­kem do Prahy a na jed­né zastáv­ce mezi poli za Novou Pakou najed­nou nastou­pil voják. V plné výzbro­ji. Přilba, neprů­střel­ná ves­ta, ruka­vi­ce, samo­pal. Všichni ve vagó­nu se na něj díva­li a byli zti­cha. Voják pro­chá­zel ulič­kou a vypa­dal, že něko­ho hle­dá. A bylo to hod­ně nepří­jem­né. Do oka­mži­ku, než si sed­nul, vytáh­nul mobil a začal tele­fo­no­vat. „Karle, ty vole, kde je Leoš? Doufám, že nastou­pí v Ostroměři. Já nemám jedi­nej kou­sek piva.“ Najednou se uká­za­lo, že ten člo­věk si na vojá­ka jen hra­je a že je jich víc. Airsoft pro sta­ré chla­py. Ale ten oka­mžik, kdy celý vagon ztich­ne a vás pích­ne v zátyl­ku, byl hroz­ně sil­ný.

Robert a spol.

Když je vám tři­náct, hází­te lidem petar­dy pod nohy, lije­te spo­lu­žá­kům mlí­ko do šat­ních skří­něk. Prostě dělá­te věci, za kte­ré se o pár let poz­dě­ji sty­dí­te a rádi bys­te se za ně omlu­vi­li. Jenomže to je něco, co Robert, Komár, Arny, Dave a Karlos nezna­jí. Zůstali pořád v těch svých tři­nác­ti, „pořád mají po kapsách petar­dy a lijou mlí­ko do šat­ních skří­něk“. I když jim bylo tři­cet, čty­ři­cet. Mají svůj útvar rych­lé­ho nasa­ze­ní, kte­rý od sku­teč­né URNy nero­ze­zná­te. Jsou schop­ní eva­ku­o­vat restau­ra­ci, kde je svat­ba, zrekví­ro­vat auto­bus na noč­ní lin­ce. Zábava, adre­na­lin na vyš­ším leve­lu. Žádný ohled k dru­hým, empa­tie. Příslušnost ke smeč­ce a dob­ro­druž­ství jsou náhraž­kou za to, co se jim nedo­stá­vá jin­de. Doma to skří­pe, dlu­hy se vrší, v prá­ci to jde od dese­ti k pěti. Ale URNA je jis­to­ta, URNA je únik, náhrad­ní svět. Kombinace zastyd­lé­ho puber­ťác­tví, podiv­né­ho ide­a­lis­mu a osob­ní frustra­ce.

Darebáci a gau­ne­ři

Jestliže Robert a spol jsou dare­bá­ci a zlo­bí dru­hé, jejich pro­tiv­ník Musil je gau­ner, kte­rý dru­hé rov­nou likvi­du­je. V rám­ci své­ho legál­ní­ho byz­ny­su likvi­du­je fir­my kon­ku­ren­tů, jejich osob­ní živo­ty. Chladně, sys­te­ma­tic­ky. S konexe­mi na rad­ni­cích, na kra­ji i u poli­cie. Predátor, co roz­ši­řu­je své impé­ri­um. Setkání URNy s ním je setká­ní Davidů s Goliášem.

Oblíbená scé­na

Ve fil­mu mám rád zvlášť jed­nu scé­nu. Vladimírovi a her­cům se v ní poda­ři­lo nakon­cen­t­ro­vat to, na co jsem během psa­ní pořád mys­lel. Robert, Komár, Arny, Karlos a Dave se vra­cí zpát­ky z jed­né ope­ra­ce, všich­ni namač­ka­ní v jed­né dodáv­ce. Nadšení, všech­no klaplo na mili­me­tr. Jak malí klu­ci. Směšní ve svém věku. Zpovykaní, vyzná­va­jí se z kama­rád­ství. Trapní v tom, že se pře­svěd­ču­jí, že jsou něco, co nejsou. Nejsou pře­ce žád­ný­mi poli­caj­ty a už vůbec ne žád­nou elit­ní jed­not­kou. A záro­veň vám jich je líto, pro­to­že v jejich nor­mál­ním živo­tě to všech­no vza­lo něja­ký div­ný směr. A prá­vě v téhle chví­li už pod­pra­ho­vě cítí­te, že se za oka­mžik sta­ne něco, co tu jejich suve­rén­nost a jed­no­tu fatál­ně naru­ší.

Spolupráce s Vladimírem

Já mám s Vladimírem vlast­ně jenom samé prv­ní zku­še­nos­ti. Když jsem si jako stu­dent při­vy­dě­lá­val psa­ním o muzi­ce, odjel jsem jed­nou na fes­ti­val do Varů a dostal nabíd­ku – když už tam jsem, abych napsal do dení­ku Právo recen­zi na nový čes­ký film Amerika, kte­rý tam byl v hlav­ní sou­tě­ži. Byla to moje prv­ní fil­mo­vá recen­ze. Když jsem pak začal učit v Krkonoších, vzal jsem jed­nou děti z vysoc­ké základ­ky na natá­če­ní fil­mu do sou­sed­ních Roprachtic. Viděli něco tako­vé­ho popr­vé. Ale já taky. Šlo o Zapomenuté svět­lo. A Vladimír byl taky prv­ní fil­mo­vý reži­sér, kte­rý si pře­če­tl mé roz­hla­so­vé scé­ná­ře – pro­to­že já do té doby psal jenom pro roz­hlas a pro diva­dlo, a řekl, že by z toho moh­lo něco být.  Takže když jsme pak spo­lu zača­li spo­lu­pra­co­vat na scé­ná­ři, měl jsem pocit, že ho znám mno­hem déle, než jsem ho ve sku­teč­nos­ti znal. Je mi se svým svě­tem hod­ně blíz­ký a sro­zu­mi­tel­ný.

 Natáčení v Sušici

Já jsem si těch pár dnů v Sušici, kdy jsem byl na natá­če­ní, pořád jenom roz­ši­řo­val obzo­ry. Tolik chyt­rých a sdíl­ných lidí na tak malém pro­sto­ru v jed­nom štá­bu! S Matějem Hádkem jsme pro­bí­ra­li dru­hou svě­to­vou vál­ku a Hitlerovy léka­ře, se zvu­ka­řem Radimem Hladíkem kri­zi muž­ské role, s Patrikem Holubářem situ­a­ci na FAMU a s foto­gra­fem Bohdanem Holomíčkem fot­ky, disent, Krkonoše… Říká se, že natá­če­ní je pořád samé čeká­ní, že je zdlou­ha­vé. Vůbec mi to nepři­šlo.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře