V hlavě (Inside Out) – Recenze – 100%

Bývaly doby, kdy prak­tic­ky kaž­dý nový film ani­mač­ní­ho stu­dia Pixar byl tre­fou do čer­né­ho a doko­na­le vybrou­še­ným skvos­tem, kte­rý oslo­vo­val divá­ky všech věko­vých sku­pin a bavil i dojí­mal jak děti, tak jejich rodi­če. Poslední dobou to ale nějak vázlo – stu­dio odkou­pi­la v roce 2006 spo­leč­nost Disney a změ­ny ve vede­ní se o něko­lik let poz­dě­ji pro­je­vi­ly na fil­mech jako Auta 2, Rebelka nebo Univerzita pro pří­šer­ky, kte­ré sice neby­ly špat­né, ale bylo na nich znát, že už to není ono. Proto mám vel­kou radost, že se letos koneč­ně vytasi­li s dal­ším kle­no­tem, kte­rý se může hrdě řadit k jejich nej­lep­ším.

Snímek V hla­vě vlast­ně vyprá­ví hned dva pří­běhy, kte­ré se ode­hrá­va­jí sou­běž­ně a navzá­jem se ovliv­ňu­jí. V tom prv­ním vidí­me, jak se naro­dí dív­ka jmé­nem Riley, a ve zkrat­ce spat­ří­me celé její dět­ství a část dospí­vá­ní s rodi­nou a kama­rá­dy kde­si v Minnesotě. Zvrat nasta­ne ve chví­li, kdy je Riley jede­náct let a pře­stě­hu­je se s rodi­či do San Franciska, kde její otec zís­kal novou prá­ci. Musí se tedy s tou­to zásad­ní změ­nou nějak vyrov­nat, což se jí pří­liš neda­ří – na nové pro­stře­dí si zvy­ká špat­ně a chy­bí jí sta­rý domov a přá­te­lé.

Druhý pří­běh se ode­hrá­vá uvnitř její hla­vy. Tam se v nbsp;řídícím cen­t­ru u pul­tu s tla­čít­ky a vel­ko­ploš­nou obra­zov­kou han­dr­ku­je pět emo­cí, kte­ré Riley ovlá­da­jí – Radost, Hněv, Strach, Znechucení a Smutek. Radost jim jako­by velí a ze všech sil se sna­ží, aby se ostat­ní emo­ce pokud mož­no nedo­sta­ly pří­liš čas­to ke slo­vu, a aby Riley měla co nej­víc vzpo­mí­nek radost­ných. Pak ale dojde k neho­dě a Radost se Smutkem jsou z řídí­cí­ho cen­t­ra vysá­ty kam­si do moz­ku do dlou­ho­do­bé pamě­ti, tudíž je Riley pone­chá­na napo­spas Hněvu, Strachu a Znechucení. No a Radost a Smutek se ve sna­ze vrá­tit se do řídí­cí­ho cen­t­ra a dát vše do pořád­ku vydá­va­jí na dlou­hou ody­seu přes roz­ma­ni­tá zákou­tí sple­ti­té mozkov­ny dospí­va­jí­cí a zma­te­né dív­ky, při níž ris­ku­jí vlast­ní exis­ten­ci i totál­ní roz­pad Rileyiny osob­nos­ti.

Ponechme stra­nou, že film je moc hez­ky ani­mo­va­ný a hra­je vše­mi barva­mi, to je totiž to nejmen­ší. Důležitější je, že je napros­to skvě­le napsa­ný, zalo­že­ný na abso­lut­ně rozkoš­ném a ori­gi­nál­ním námě­tu, kte­rý je nesmír­ně inspi­ra­tiv­ní a kre­a­tiv­ní, a ode­hrá­va­jí­cí se v nád­her­ně vytvo­ře­ném a do detai­lu pro­myš­le­ném kon­zis­tent­ním svě­tě, v němž jsou tisí­ce okouz­lu­jí­cích nápa­dů a drob­nos­tí, nad nimiž nejde nežas­nout. Děj je ostat­ně vysta­věn na obje­vo­vá­ní toho­to svě­ta, při­čemž pood­ha­le­ní kaž­dé­ho jeho nové­ho kous­ku je neo­pa­ko­va­tel­ným zážit­kem. Všechno v něm dává doko­na­lý smy­sl a je vidět, že byl vytvo­řen s lás­kou a nezměr­nou peč­li­vos­tí.

Nebudu se pří­liš roz­plý­vat nad tím, co všech­no se uvnitř Rileyiny hla­vy nachá­zí a jak to tam fun­gu­je, pro­to­že všech­ny tyhle věci jsou pros­tě per­fekt­ní a ohrom­ně zábav­né a jejich popi­so­vá­ním bych vás při­pra­vil o pře­kva­pe­ní. Jen nazna­čím, že tře­ba to, jak je naklá­dá­no s vědo­most­mi a se vzpo­mín­ka­mi, jak vzni­ka­jí sny, nebo jak dochá­zí k utvá­ře­ní hrdin­či­na cha­rak­te­ru, jsou nápa­dy pohy­bu­jí­cí se na hra­ně čis­té geni­a­li­ty. A tako­vých je tu víc. Režisér a sce­náris­ta Pete Docter (Vzhůru do oblak) je roz­hod­ně vel­mi talen­to­va­ný a také je vyni­ka­jí­cí vypra­věč – takhle při­ro­ze­ně, pře­hled­ně a sro­zu­mi­tel­ně prol­nout dvě na sobě závis­lé pří­bě­ho­vé linie totiž muse­lo dát neu­vě­ři­tel­nou prá­ci. Nehledě na to, že zatím­co záplet­ka týka­jí­cí se Riley a jejích pro­blé­mů je poměr­ně banál­ní, tak udá­los­ti v její hla­vě jsou sple­ti­té, kom­pli­ko­va­né a pří­jem­ně sofis­ti­ko­va­né, na vylo­že­ně malé děti mož­ná až pří­liš. Struktura pří­bě­hu, někte­ré jeho ele­men­ty a prin­cip vyvo­lá­vá­ní akcí a reak­cí v jeho dvou pro­lí­na­jí­cích se úrov­ních můžou kde­ko­mu při­po­me­nout tře­ba Inception.

Degradovat sní­mek V hla­vě na film pro děti, jenom pro­to, že je ani­mo­va­ný, by však bylo trou­fa­lé. Skoro se mi chce říct, že je tak dob­rý, že je ho pro děti ško­da, a že si ho mno­hem víc uži­jí dospě­lí (stej­ně jako někte­ré star­ší kous­ky od Pixaru). Pro děti byli nesmír­ně vhod­ní např. nedáv­ní Mimoňové, kte­ří se o nic moc nesna­ži­li, dějem se neza­tě­žo­va­li a poma­lu nena­bíd­li nic jiné­ho než pri­mi­tiv­ní gro­tes­ko­vý humor zalo­že­ný na žvatlá­ní, zako­pá­vá­ní, padá­ní a krká­ní (tudíž pro capar­ty ide­ál­ní kom­bi­na­ce). Oproti nim V hla­vě má skvě­le vymyš­le­ný a bra­vur­ně poin­to­va­ný pří­běh, kte­rý je nefal­šo­va­ně dojem­ný, dra­ma­tic­ký, napí­na­vý a sou­čas­ně i vtip­ný. Pár gro­tes­ko­vých gagů tu sice kvů­li dětem je, ale je jich poskrov­nu, a drti­vá vět­ši­na fil­mu půso­bí vel­mi dospě­le a vyspě­le, inte­li­gent­ně a hod­ně ambi­ci­óz­ně (dost prav­dě­po­dob­ně nejam­bi­ci­óz­ně­ji ze všech pixa­ro­vek).

Tu a tam se dokon­ce podí­vá­me na chvi­lič­ku i do hlav růz­ných jiných postav, což je opět pokaž­dé roz­to­mi­lé a neho­ráz­ně legrač­ní a znač­ně to roz­ši­řu­je psy­cho­lo­gic­ký záběr fil­mu, ovšem s hro­ma­dou nad­sáz­ky a fan­ta­zie. Podobné věci jsou jas­ným důka­zem toho, že tahle par­ta fil­ma­řů a ani­má­to­rů je sku­teč­ně nevy­čer­pa­tel­nou stud­ni­cí nápa­dů, pří­bě­hů a ori­gi­na­li­ty, což se ostat­ně dá v tom­to pří­pa­dě říct i o fil­mu samot­ném. Navíc jde o podí­va­nou, kte­rou jen tak z hla­vy nedo­sta­ne­te, a to nejen díky její­mu myš­len­ko­vé­mu pře­sa­hu. Řada scén typu „zavr­še­ní osu­du polo­za­po­me­nu­té­ho ima­gi­nár­ní­ho kama­rá­da z dět­ství“ nebo „výstiž­né nahléd­nu­tí do psy­cho­lo­gic­kých pocho­dů koček“ je pros­tě neza­po­me­nu­tel­ná.

V Pixaru to s emo­ce­mi vždy umě­li bra­vur­ně a úspěš­ně dojí­ma­li a hřá­li u srd­ce celý svět, ať už šlo o křeh­kou roman­ci dvou robo­tů, zou­fa­lé puto­vá­ní rybí­ho táty napříč oce­á­ny za ztra­ce­ným syn­kem, nebo o potka­na, kte­rý se chtěl stát pro­fe­si­o­nál­ním kucha­řem. Nyní nato­či­li film, v němž jsou emo­ce hlav­ní­mi pro­ta­go­nis­ty, a výsle­dek je uni­kát­ní. Pixar je zkrát­ka opět ve vrchol­né for­mě, otáz­ka však zní, na jak dlou­ho – jejich dal­ší film s názvem Hodný dino­sau­rus, kte­rý dora­zí do kin ješ­tě letos na kon­ci lis­to­pa­du, už totiž zase vypa­dá tro­chu div­ně…

Blog auto­ra: http://www.filmspot.cz