Načítám počet zobrazení...
Bývaly doby, kdy prakticky každý nový film animačního studia Pixar byl trefou do černého a dokonale vybroušeným skvostem, který oslovoval diváky všech věkových skupin a bavil i dojímal jak děti, tak jejich rodiče. Poslední dobou to ale nějak vázlo – studio odkoupila v roce 2006 společnost Disney a změny ve vedení se o několik let později projevily na filmech jako Auta 2, Rebelka nebo Univerzita pro příšerky, které sice nebyly špatné, ale bylo na nich znát, že už to není ono. Proto mám velkou radost, že se letos konečně vytasili s dalším klenotem, který se může hrdě řadit k jejich nejlepším.
Snímek V hlavě vlastně vypráví hned dva příběhy, které se odehrávají souběžně a navzájem se ovlivňují. V tom prvním vidíme, jak se narodí dívka jménem Riley, a ve zkratce spatříme celé její dětství a část dospívání s rodinou a kamarády kdesi v Minnesotě. Zvrat nastane ve chvíli, kdy je Riley jedenáct let a přestěhuje se s rodiči do San Franciska, kde její otec získal novou práci. Musí se tedy s touto zásadní změnou nějak vyrovnat, což se jí příliš nedaří – na nové prostředí si zvyká špatně a chybí jí starý domov a přátelé.
Druhý příběh se odehrává uvnitř její hlavy. Tam se v nbsp;řídícím centru u pultu s tlačítky a velkoplošnou obrazovkou handrkuje pět emocí, které Riley ovládají – Radost, Hněv, Strach, Znechucení a Smutek. Radost jim jakoby velí a ze všech sil se snaží, aby se ostatní emoce pokud možno nedostaly příliš často ke slovu, a aby Riley měla co nejvíc vzpomínek radostných. Pak ale dojde k nehodě a Radost se Smutkem jsou z řídícího centra vysáty kamsi do mozku do dlouhodobé paměti, tudíž je Riley ponechána napospas Hněvu, Strachu a Znechucení. No a Radost a Smutek se ve snaze vrátit se do řídícího centra a dát vše do pořádku vydávají na dlouhou odyseu přes rozmanitá zákoutí spletité mozkovny dospívající a zmatené dívky, při níž riskují vlastní existenci i totální rozpad Rileyiny osobnosti.
Ponechme stranou, že film je moc hezky animovaný a hraje všemi barvami, to je totiž to nejmenší. Důležitější je, že je naprosto skvěle napsaný, založený na absolutně rozkošném a originálním námětu, který je nesmírně inspirativní a kreativní, a odehrávající se v nádherně vytvořeném a do detailu promyšleném konzistentním světě, v němž jsou tisíce okouzlujících nápadů a drobností, nad nimiž nejde nežasnout. Děj je ostatně vystavěn na objevování tohoto světa, přičemž poodhalení každého jeho nového kousku je neopakovatelným zážitkem. Všechno v něm dává dokonalý smysl a je vidět, že byl vytvořen s láskou a nezměrnou pečlivostí.
Nebudu se příliš rozplývat nad tím, co všechno se uvnitř Rileyiny hlavy nachází a jak to tam funguje, protože všechny tyhle věci jsou prostě perfektní a ohromně zábavné a jejich popisováním bych vás připravil o překvapení. Jen naznačím, že třeba to, jak je nakládáno s vědomostmi a se vzpomínkami, jak vznikají sny, nebo jak dochází k utváření hrdinčina charakteru, jsou nápady pohybující se na hraně čisté geniality. A takových je tu víc. Režisér a scenárista Pete Docter (Vzhůru do oblak) je rozhodně velmi talentovaný a také je vynikající vypravěč – takhle přirozeně, přehledně a srozumitelně prolnout dvě na sobě závislé příběhové linie totiž muselo dát neuvěřitelnou práci. Nehledě na to, že zatímco zápletka týkající se Riley a jejích problémů je poměrně banální, tak události v její hlavě jsou spletité, komplikované a příjemně sofistikované, na vyloženě malé děti možná až příliš. Struktura příběhu, některé jeho elementy a princip vyvolávání akcí a reakcí v jeho dvou prolínajících se úrovních můžou kdekomu připomenout třeba Inception.
Degradovat snímek V hlavě na film pro děti, jenom proto, že je animovaný, by však bylo troufalé. Skoro se mi chce říct, že je tak dobrý, že je ho pro děti škoda, a že si ho mnohem víc užijí dospělí (stejně jako některé starší kousky od Pixaru). Pro děti byli nesmírně vhodní např. nedávní Mimoňové, kteří se o nic moc nesnažili, dějem se nezatěžovali a pomalu nenabídli nic jiného než primitivní groteskový humor založený na žvatlání, zakopávání, padání a krkání (tudíž pro caparty ideální kombinace). Oproti nim V hlavě má skvěle vymyšlený a bravurně pointovaný příběh, který je nefalšovaně dojemný, dramatický, napínavý a současně i vtipný. Pár groteskových gagů tu sice kvůli dětem je, ale je jich poskrovnu, a drtivá většina filmu působí velmi dospěle a vyspěle, inteligentně a hodně ambiciózně (dost pravděpodobně nejambiciózněji ze všech pixarovek).
Tu a tam se dokonce podíváme na chviličku i do hlav různých jiných postav, což je opět pokaždé roztomilé a nehorázně legrační a značně to rozšiřuje psychologický záběr filmu, ovšem s hromadou nadsázky a fantazie. Podobné věci jsou jasným důkazem toho, že tahle parta filmařů a animátorů je skutečně nevyčerpatelnou studnicí nápadů, příběhů a originality, což se ostatně dá v tomto případě říct i o filmu samotném. Navíc jde o podívanou, kterou jen tak z hlavy nedostanete, a to nejen díky jejímu myšlenkovému přesahu. Řada scén typu „završení osudu polozapomenutého imaginárního kamaráda z dětství“ nebo „výstižné nahlédnutí do psychologických pochodů koček“ je prostě nezapomenutelná.
V Pixaru to s emocemi vždy uměli bravurně a úspěšně dojímali a hřáli u srdce celý svět, ať už šlo o křehkou romanci dvou robotů, zoufalé putování rybího táty napříč oceány za ztraceným synkem, nebo o potkana, který se chtěl stát profesionálním kuchařem. Nyní natočili film, v němž jsou emoce hlavními protagonisty, a výsledek je unikátní. Pixar je zkrátka opět ve vrcholné formě, otázka však zní, na jak dlouho – jejich další film s názvem Hodný dinosaurus, který dorazí do kin ještě letos na konci listopadu, už totiž zase vypadá trochu divně…
Blog autora: http://www.filmspot.cz
Podívejte se na hodnocení V hlavě na Kinoboxu.
