Jsem si jistá, že s Karen Eikenovou si budete rozumět. Hned zkraje vás vezme na oustřičky, celonárodní oslavu prvních sychravých dnů podzimu s vůní ústřic, česneku, piva a vína. Svátek, kdy celá města i vesnice vypnou a ponoří se do darů moře. Chladného, voňavého solí, chrlící od těchto chvil na celé souostroví Doggerland jenom mlhu, jež živí všudypřítomné vřesy, borovice a zahaluje skaliska.
Karen se neprobudí po oustřičkách zrovna standardně.
„Ví to, ještě než otevře oči. Tohle je chyba. Tohle celé je jedna velká chyba. Měla by ležet v jiné posteli, jakékoliv, jen né téhle. To tiché pochrupování ozývající se z druhé strany postele by mělo patřit někomu jinému, komukoli, jen ne jemu. Všemi ostatními myšlenkami najednou pronikne palčivá jistota, že musí pryč. Okamžitě, dokud on ještě spí…“
Policejní inspektorka musí opustit pokoj 507 a pokud možno doufat, že i její nadřízený zapomene, s kýmže to strávil noc. A když v ranní mlze hledá své auto a dojede unavená domů, nemá ani čas pořádně vstřebat kocovinu.
„Takhle brzy ráno po oustřičkách je v tomhle městečku vyspávajícím kocovinu nejspíš jediná, kdo je vzhůru, s nad s výjimkou nějaké krysy prohledávající přeplněné koše a skořápky ústřic. Z té představy se jí znovu obrátí žaludek.“
A pán z hotelového pokoje: Jejich cesty se znovu spojují. Na scéně se objevuje vražda. A Karen ví, že jediná vzhůru rozhodně nebyla.
Klid... román je příjemnou relaxací
Slabší povahy uklidním, že tímto prvotním odhalením zločinu vše kruté končí a tento román si může připsat jedno plus, které u severských detektivek bývá oříškem – ne, Velká chyba se nevyžívá v děsivých detailech na každé stránce. Naopak – dojem, který ve mně čtenářsky zanechala je jen o těch slaných mlhách, vodové kávě na policejní stanici a oschlých chlebíčcích, kdy s večery unaveni k smrti s ostatními sedíte na poradě a přemýšlíte nad novými a novými skutečnostmi. Takhle nějak si práci policie představuji. A to ne ani tak fakticky, jako spíš v té lidské rovině, se vším zalupováním, přátelstvím i nepřátelstvím, a především Karen je prostě žena na vyšším postu na stanici plné hlavně mužů. A podle toho to také vypadá.
Navíc případ je mnohým delikátní a jak to má ve správné detektivce být, rozkrývají se v něm překvapivé skutečnosti. Atmosféra je skvěle popsána až tak, že máte pocit, že autorka v něčem takovém snad vyrostla. Nemýlíte se. Autorka skutečně vyrostla v podobném prostředí a přirostlo ji k srdci. A tak se nedivím, že vymyslela nový ostrov mezi Británií a Dánskem a Norskem a posadila tam své hrdiny.
Přebal navíc úchvatně naznačuje prostředí, ve kterém se budete pohybovat, takže rovnou říkám – milujete-li skalnaté studené pobřeží a vůni ústřic, směle do toho.
A jestli chcete víc sluníčka, optimismu a teplé moře, tak ruce pryč!
O autorce:
Maria Adolfssonová (1958) se narodila a vyrostla ve Stockholmu, ale velkou část dětství strávila na Stockholmském souostroví. Pustá krajina se zakrslými borovicemi, zvukem mlhových sirén a okolním mořem ji silně ovlivnila, což ostatně čtenář série Doggerland záhy odhalí.
Vydalo nakladatelství Argo, 2019, www.argo.cz
