Film Velký Marty sleduje Martyho Mausera (Timothée Chalamet), mladého snílka z New Yorku roku 1952, který je posedlý stát se světovým šampionem ve stolním tenise, v té době ne příliš atraktivním sportu. Film sleduje jeho posedlou, někdy až naivní víru v sebe sama, která ho žene přes New York až do Londýna, Paříže i Tokia...
Bratři Benny a Josh Safdieovi spolu natočili filmy jako Dobrý časy nebo Drahokam, po zmiňovaném filmu s Adamem Sandlerem ovšem došlo k tomu, že se jejich tvůrčí cesty rozešly. A obě přitom vedly do světa sportu. Zatímco Benny natočil MMA drama Mlátička s Dwaynem Johnsonem, za jehož režii si na Benátském filmovém festivalu došel pro Stříbrného lva za nejlepší režii, Josh se vydal do světa ping-pongu s Timothée Chalametem. Velký Marty je konkrétně velkolepou dobovou podívanou, která má být s oficiálním rozpočtem 70 milionů dolarů nejdražším filmem v historii studia A24. Propagační vytrvalost Chalameta poté minimálně v Americe přispěla k tomu, že se filmu po komerční stránce vede velmi dobře. Jak je nicméně výsledný film kvalitní? A má Chalamet šanci si po čerstvých 30. narozeninách dojít pro prvního Oscara?
Bratři Safdieovi se rozešli, aby každý během čerstvě uplynulého roku dodal tak trochu jiný film. V porovnání s Velkým Martym je Mlátička komornější a poklidnější, Velký Marty je oproti tomu zběsilý a více evokuje zmiňované filmy jako Dobrý časy a Drahokam – jen v historických kulisách a s očividně větším měřítkem. Ping-pong tu poté sice hraje výraznou roli, moc o něj vlastně nejde. Jde spíše o příběh titulního mužíka, kterého jde bez problému označit za podvodníka. Je to příběh antihrdiny, který Chalametovi dodává pravděpodobně prozatím největší příležitost herecky zazářit. Pokud u Chalameta po dekádu vznikaly dohady o tom, zda by se skutečně mohlo jednat o Leonarda DiCapria své generace, Velký Marty je filmem, který může tyto hádky definitivně ukončit a definitivně Chalameta zařadit minimálně na piedestal nejlepších herců jeho generace.
Chalamet už roky srší výrazným charismatem, role titulního Martyho je mu proto šitá na míru. Má poměrně blízko ke Conniemu v podání Roberta Pattinsona právě ze Safdieových Dobrých časů, částečně i k Howardovi z Drahokamu Safdieových. Stejně jako v případě Dobrých časů a Drahokamu je poté Velký Marty plný výrazných vedlejších postav. Ať už je to herečka v důchodu jménem Kay Stone, která je Gwyneth Paltrow šitá na míru, její manžel a podnikatel Milton Rockwell v podání Kevina O´Learyho (další role šitá na míru) či taxikář Wally v podání rappera Tylera, the Creatora. I když se film odehrává v 50. letech, Safdie ho točí s neskutečnou energií a hravostí. Byla by urážka označit ho za tuctové dobové drama, protože má energii, kterou by mu mohlo závidět nejen spousty ostatních loňských filmů. A navíc jde o klasický případ, kdy je sice hlavní hrdina tak trochu šmejd, přesto dostatečně sympatický, aby bylo snadné přát mu (alespoň relativní) šťastný konec.
Předobrazem pro postavu Martyho Mausera je skutečný člověk jménem Marty Reisman. Ten jako hráč ping-pongu uzavíral velké sázky na sám sebe, později se stal dvojnásobným mistrem USA. Nemá jít ovšem o tradiční biopic, životem Reismana je scénář Safdieho a Ronalda Bronsteina pouze inspirován. A Marty Mauser je ve filmu vykreslen jako postava, jejímž největším nepřítelem je svým způsobem on sám. Chvílemi může být sympatický, chvílemi ne, Chalamet ovšem potvrzuje, že rozhodně není důvod obávat se Duny: Části třetí, ve které se jeho Paul Atreides definitivně stane čistokrevným antihrdinou. Chalamet zvládá prakticky každým druhým filmem rozšiřovat svůj herecký rozsah; zhruba rok po Bobu Dylanovi je tu další zcela jiný typ role. A Chalamet se roli odevzdává minimálně výkony s pálkou, které dokážou chvílemi vyvolat pocit, že snad člověk nesleduje film, ale záznam skutečného ping-pongového mistra v akci. Kdyby se rozdávaly Oscary za nejlepší výkony s pálkou, Chalamet ho má za tento film v kapse.
Velký Marty nepřestává být zábavný i přes fakt, že trvá dvě a půl hodiny. Velký rozpočet je na filmu znát, ať už po stránce dobových kostýmů, výpravy či davových scén, kdy značná část peněz měla padnout i na komparz (v době, kdy by šlo davové scény vyřešit „snadnější cestou“, jde o faktor, který se dá neskutečně ocenit). Především jde o film, který vyvolává dojem, že za pochodu pořád zvyšuje sázky. A z do velké míry černé komedie se tak postupem skutečně stává srdcervoucí drama, které umocňuje především Odessa A’zion v roli Rachel, v podstatě Martyho dámského protějšku. Právě i díky ní prožívá Marty ping-pong i v osobním životě, kdy je střídavě nahoře i dole. Přitom se jen snaží dokázat, že byl stvořen pro hraní stolního tenisu, i když je při té snaze občas až příliš na zabití. A k tomu ho doprovází anachronistické písně, které zvládají umocnit význam několika scén. Sama o sobě je nicméně výrazná i původní hudba Daniela Lopatina.
Jde o příběh podvodníčka, který má podvádění očividně v genech (výtečná Fran Drescher v roli Martyho matky) a snaží se dosáhnout svého za každou cenu. I v momentech, kdy má přebírat zodpovědnost a konečně upřednostňovat i „důležitější věci“ před ping-pongem. Je to svým způsobem nevycválaná coming-of-age story, u které není nikdy tak úplně jasné, zda se u hlavního hrdiny konečně dočkáme něčeho, co by se dalo označit za procitnutí. Kvůli tomu všemu je nakonec těžké říct, zda si Marty zaslouží úspěch či pád na dno. Směřování vyprávění je nicméně nejednoznačné a v různých fázích vyprávění může Marty skutečně skončit na vrcholu i na dně. I proto, že prohry mohou být fackami, které někdo jako Marty Mauser ve svém životě tolik potřebuje.
Jde tak o příběh o antihrdinovi, který má skutečně blízko třeba k Franku Williamu Abignailovi v Chyť mě, když to dokážeš či Daliboru Vránovi ve Vrchní, prchni. Vyložený zmetek to není, vystihuje ho spíše status sebestředného hejska. Je to specifická persona, která se dopouští komentářů o holokaustu, které by mu dnes hned zabily jakékoli politické ambice, vzápětí ovšem doplňuje, že jsou jeho komentáře v pořádku, protože je sám židem. A když se mu třeba naskytne jedna příležitost, Marty jí zavrhne, protože by poškodila to, o co se tolik snaží – dokázat, že je absolutní jedničkou. Výsledkem je film plný energie, výtečných herců a audiovizuální hravosti. A navíc vede k závěru, který ukáže, že všechna dobrodružství ústředního hrdiny skutečně měla smysl. Ať už šlo o nabalování starších hereček, eskapády se psem či hraní jeho oblíbeného ping-pongu.
Velký Marty je výtečná filmová podívaná, která má šanci nejen Chalametovi vynést jeho prvního Oscara, ale především potvrdit, že oba bratři Safdieovi patří mezi nejvýraznější filmové vypravěče současnosti i budoucích let. Oba skutečně dodali zcela odlišná sportovní drama. Velký Marty má ve výsledku mnohem blíže k předchozím spolupracím bratrů. A nejen díky tomu v porovnání s Mlátičkou vítězí na plné čáře. A to i přes fakt, že porovnávat oba tyto filmy není tak úplně fér. Tvůrčí ambice ovšem ve finále přeci jen nakonec trčí právě z Velkého Martyho. O to uspokojivější je, že se je také podařilo naplnit.
Velký Marty je energická, sebevědomá a výrazně autorská podívaná, ve které se Josh Safdie věnuje dalšímu morálně pochybnému antihrdinovi. Nejde o klasické sportovní drama, ale o portrét posedlosti, ambic a člověka, který sází především sám na sebe, přičemž ping-pong v jeho příběhu funguje spíš jako metafora života plného vítězství i pádů. Timothée Chalamet v titulní roli podává jeden ze svých nejlepších výkonů, je současně odpudivý i charismatický a filmem definitivně potvrzuje status jedné z největších hereckých osobností své generace. Díky zábavným vedlejším postavám, výrazné hudbě a neustále gradaci působí Velký Marty jako zběsilá, ale překvapivě emotivní jízda, která se zvládne zapsat mezi nejvýraznější filmy uplynulého roku...
