Vlastně tě mám ráda, tati: Michael Keaton a Mila Kunis povznášejí srdceryvný příběh z L.A.

Photo © Ketchup Entertainment

Majitel umě­lec­ké gale­rie v L.A. a otec dvou dětí se musí posta­rat o své děti, když se jeho žena při­hlá­sí na odvy­ka­cí kúru ve fil­mu Vlastně tě mám ráda, tati, kte­rý se nyní hra­je v praž­ských kinech. Toto nená­roč­né, ale lehce pou­ta­vé kome­di­ál­ní dra­ma zís­ká­vá obrov­skou pod­po­ru díky nesmír­ně empa­tic­ké­mu výko­nu ústřed­ní posta­vy Michaela Keatona, kte­rý pře­ko­ná­vá jinak nevý­raz­nou lát­ku a díky němuž oprav­du sto­jí za to si ho pus­tit.

Keaton hra­je Andyho Goodriche, kte­ré­ho v úvod­ní scé­ně fil­mu pro­bu­dí tele­fo­nát jeho ženy (Laura Benanti, po vět­ši­nu fil­mu nevi­di­tel­ná), kte­rá mu ozná­mí, že bude příš­tích 90 dní nepří­tom­ná, zatím­co se bude léčit ze závis­los­ti na práš­cích na před­pis, o kte­ré Andy ani nevě­děl. Po násle­du­jí­cí tři měsí­ce bude Andy najed­nou muset hrát pana mámu pro jejich dvě děti, deví­ti­le­tá dvoj­ča­ta Billyho (Vivien Lyra Blair) a Moseho (Jacob Kopera).

Kromě toho musí Andy zachrá­nit svou sko­mí­ra­jí­cí umě­lec­kou gale­rii, kte­rá prá­vě při­šla o význam­né­ho kli­en­ta, ale mož­ná má šan­ci zís­kat maje­tek jiné­ho pro­střed­nic­tvím Loly Thompsonové (Carmen Ejogo), jejíž mat­ka, slav­ná malíř­ka, nedáv­no zemře­la A musí také napra­vit vztah se svou dospě­lou dce­rou Grace (Mila Kunis), kte­rá je nyní těhot­ná a kte­rá vidí, jak Andy pra­cu­je na tom, aby se stal otcem svých dvou malých dětí, kte­rým pro ni nikdy nebyl.

Jak se mu poda­ří pře­žít? Dramatický tah fil­mu Vlastně tě mám ráda, tati spo­čí­vá v odha­le­ní, jak to tato posta­va zvlád­ne, ale podob­ně jako ve fil­mu Sarah Jessica Parker Nevím, jak to dělá, je odpo­věď pří­mo na plát­ně: Andyho roz­leh­lé síd­lo v Beverly Hills, odvy­ka­cí léčeb­na při­po­mí­na­jí­cí leto­vis­ko, kde se jeho žena uby­to­vá­vá, jeho něko­li­ka­pa­t­ro­vý umě­lec­ký butik na nej­lep­ším mís­tě v L.A., sou­kro­má ško­la jeho dětí a chůva/chůva, kte­rá je vždy na tele­fo­nu... pení­ze.

V Vlastně tě mám ráda, tati je při­taž­li­vé téma Andyho zba­vo­vá­ní se pout: k man­žel­ce, o kte­ré před­po­klá­dal, že tu bude navždy, ke kari­é­ře, kte­ré zasvě­til tolik živo­ta, k té 31 let sta­ré láhvi whis­ky. A zno­vu obje­vu­je to, na čem mu sku­teč­ně zále­ží: dce­ru, kte­rou dlou­ho igno­ro­val, a dvě děti, s nimiž se ubí­ral podob­nou ces­tou.

Bylo by však mno­hem zají­ma­věj­ší sle­do­vat, jak tím­to bojem pro­chá­zí sku­teč­ný člo­věk; na roz­díl od vět­ši­ny má Andy záchran­nou síť, díky níž je vět­ši­na dra­ma­tu nepod­stat­ná. Vnější hroz­by v prů­bě­hu Vlastně tě mám ráda, tati poma­lu pro­bublá­va­jí na povrch, ale na roz­díl tře­ba od boju­jí­cí­ho otce Willa Smithe ve fil­mu Honba za štěs­tím má Andy tu výsa­du, že je ze sebe nechá jen tak sklouz­nout. Přehnaná opu­lent­nost těch­to postav téměř zne­mož­ňu­je sou­cí­tit s nimi.

Ale jen téměř, pro­to­že Keaton je v prů­bě­hu fil­mu nej­sym­pa­tič­těj­ší a z posta­vy, kte­rá by moh­la být povrch­ní, udě­lá posta­vu s oprav­do­vou hloub­kou. Film nám říká, že byl špat­ný otec a špat­ný man­žel, ale posta­va, kte­rou vidí­me na plát­ně, je dob­ro­sr­deč­ná a má dob­ré úmys­ly a v kaž­dém oka­mži­ku říká správ­né věci; navzdo­ry tomu, jak nesym­pa­tic­ká by tato posta­va měla být, Keatonův jem­ný takt dělá z Andyho něko­ho, komu fan­dí­me a s kým sou­cí­tí­me na kaž­dém kro­ku

V Vlastně tě mám ráda, tati mu pomá­há ved­lej­ší herec­ké obsa­ze­ní a zejmé­na Kunisová v roli jeho dospě­lé dce­ry, kte­rá se Keatonovi vyrov­ná cha­risma­tem a má dvě výraz­né scé­ny smě­řu­jí­cí k vyvr­cho­le­ní fil­mu. Dobří jsou zde také Kevin Pollak jako Andyho spo­lu­pra­cov­ník z umě­lec­ké gale­rie Cy, Michael Urie jako kole­ga samo­ži­vi­tel, s nímž si vytvo­ří pou­to, a Andie MacDowellová v nád­her­ném cameu v jed­né scé­ně jako Andyho býva­lá man­žel­ka.

Scenáristka a reži­sér­ka Hallie Meyers-Shyer, dce­ra Nancy Meyers a Charlese Shyera, před­tím nato­či­la nedo­ce­ně­nou, ale o to kon­venč­něj­ší roman­tic­kou kome­dii s Reese Witherspoon Znovu doma. Ve fil­mu Vlastně tě mám ráda, tati sáh­la po hlub­ší tema­tic­ké lát­ce v duchu cha­rak­te­ro­vých stu­dií ze 70. let a díky skvě­lým herec­kým výko­nům ale­spoň roz­tan­či­la někte­ré hlu­bo­ké prav­dy.

Vlastně tě mám ráda, tati čas­to půso­bí uza­vře­ně v izo­lo­va­né losan­ge­les­ké bub­li­ně, ale někte­ré hlu­bo­ce lid­ské výko­ny vde­chu­jí život pří­bě­hu, kte­rý by jinak mohl půso­bit odtr­že­ně od kaž­do­den­ních bojů. Je to skrom­ný film s nená­pad­ným kouz­lem, ale díky upřím­né­mu zkou­má­ní osob­ní­ho růstu a vykou­pe­ní, kte­ré se rea­li­zu­je v Keatonově pou­ta­vém ústřed­ním výko­nu, sto­jí za to si ho vyhle­dat.