Voda pro slony – příjemná romantika nebýt „mramorového“ Pattisona

Romantické fil­my jsou veli­ce nevy­zpy­ta­tel­ným žánrem. Mohou skon­čit jako zapo­me­nu­té prů­měr­né sním­ky bez nápa­du plné srd­ce­ryv­ných scén, někte­ré se ovšem pove­dou. Francis Lawrence, jehož jmé­no je zná­mé díky skvě­lé komik­so­vé adap­ta­ci Constantine, kte­rou v roce 2005 pře­ve­dl na fil­mo­vá plát­na, se pus­til do dal­ší lát­ky pod­le již exis­tu­jí­cí před­lo­hy. A musí se mu nechat, že odve­dl výbor­nou prá­ci.

Jen co se týče hlav­ní role, do kte­ré se nezdrá­hal obsa­dit kře­čo­vi­té­ho Roberta Pattisona. (Nechť je má hla­va uříz­nu­ta a uva­ře­na v kot­li fanyn­ka­mi Twilight ságy, ale kri­ti­ku na jejich hrdi­nu snést musím.) Ten mla­dík půso­bí jako socha z mra­mo­ru, má stá­le ten­týž výraz. Možná výra­zy dva. Jeden pro zná­zor­ně­ní neu­tu­cha­jí­cí lás­ky a dru­hý výraz zdě­še­ní. K jeho smů­le, jeden je hor­ší než dru­hý.

Francis Lawrence byl dří­ve zná­mý pře­de­vším díky tomu, že točil hudeb­ní kli­py. Když se mu v roce 2005 naskyt­la mož­nost nato­čit film Constantine, uká­zal, že jeho roz­sah je dale­ko vět­ší. Fanoušci komik­su s jeho pra­cí pří­liš spo­ko­je­ní neby­li. Nelíbilo se jim hlav­ně obsa­ze­ní Keanu Reevese do role Johna Constatnina. I mně Reeves při­pa­dal, jako by se ješ­tě nepro­bral z  Matrixu, nicmé­ně mi jinak do té role sedl. (Nečetla jsem komiks, pro­to mi bylo cel­kem jed­no, že ori­gi­nál­ní John má mít svět­lé vla­sy.)

V roce 2011 se Lawrence cho­pil lát­ky pod­le kniž­ní­ho best­selle­ru auto­ry Sary Gruenové a vykře­sal z ní oprav­du sil­ně emo­tiv­ní film. Příběh se ode­hrá­vá v roce 1931, v obdo­bí hos­po­dář­ské kri­ze. Navíc v cir­ku­so­vém pro­stře­dí, kde pla­tí tro­chu jiná pra­vi­dla. Cirkusová spo­leč­nost je sice jed­na vel­ká rodi­na, ale když zrov­na není na výpla­ty, neští­tí se ředi­tel August vyho­dit pár pře­by­teč­ných mužů  z jedou­cí­ho vla­ku. Naštěstí při obsa­zo­vá­ní došlo pou­ze v pří­pa­dě Pattisona k selhá­ní. Ostatní role, ale pře­de­vším Christoph Waltz a jeho posta­va Augusta jsou skvě­le zahra­né. Christoph Waltz je vůbec oprav­du vyni­ka­jí­cí herec. Do pově­do­mí se dostal svou rolí plu­kov­ní­ka SS Hanse Landy v posled­ním Tarantinově fil­mu Hanebný pan­char­ti, za kte­rou si také prá­vem odne­sl Oscara i Zlatý Glóbus. Waltz je neu­vě­ři­tel­ně cha­risma­tic­ký člo­věk, tak­že i když hra­je nej­vět­ší­ho pre­ví­ta, doká­že si zís­kat divá­ko­vi sym­pa­tie. (Pokud se ovšem nesna­ží uškr­tit svou ženu).

Právě ten­to pro­ti­klad při­ro­ze­né­ho, cha­risma­tic­ké­ho herec­ké­ho pro­je­vu Waltze a nepěk­ná str­nu­lost Pattisona bije divá­ko­vi do oči po celou dobu fil­mu. Mně byl sym­pa­tič­těj­ší Hal Holbrook v roli staré­ho Jacoba. Jeho výraz byl mno­hem při­ro­ze­něj­ší.
Nechci tvr­dit, že Pattisona zde­ge­ne­ro­va­la role třpy­ti­vé­ho upí­ra Edwarda v Twilight sáze (při­zná­vám, že jsem ani jeden film nevi­dě­la), jen­že Voda pro slo­ny není puber­tál­ní love sto­ry, kde sta­čí, když hlav­ní herec nasa­dí jeden tra­gic­ký výraz.

Samotný pří­běh je moc pěk­ně napsa­ný a pev­ně se drží hes­la, že „život je to nej­ú­žas­něj­ší před­sta­ve­ní na Zemi.“ Život Jacoba Jankowského byl vskut­ku veli­ce dob­ro­druž­ný, a ne pří­liš idy­lic­ký. Jako mla­dík, zrov­na v době své stát­ní závě­reč­ní zkouš­ky zjiš­ťu­je, že při neho­dě při­šel o oba rodi­če.

Narativní styl fil­mu tro­chu při­po­me­ne Titanic. Jenže Voda pro slo­ny nemá záze­mí noto­ric­ky zná­mé kata­stro­fy, kam se zasa­dil jeden z nej­ro­man­tič­těj­ších pří­bě­hů, kte­ré kdy byly pře­ve­de­ny na plát­no. Starý Jaocob nemů­že udě­lat stej­nou služ­bu jako sta­rá Rose vyprá­vě­jí­cí sku­pi­ně hle­da­čů ztra­ce­ných pokla­dů z Titaniku o svém dob­ro­druž­ství. I když má Hal Holbrook svo­je kouz­lo, nevy­prá­ví tak skvě­lý pří­běh. A Pattison není DiCaprio a Reese Witherspoon je sice krás­ná a pono­ře­ná do své role, ale není to Rose.
Ne že by se her­ci sna­ži­li kopí­ro­vat nebo para­zi­to­vat na Titanicu. Nicméně tro­chu vám ho pře­ci jen Voda pro slo­ny při­po­me­ne. A tak se zdá, že veš­ke­ré herec­ké bří­mě leží na Waltzovi, jenž oprav­du hra­je skvě­le a pře­bí­rá na sebe pozor­nost i tam, kde by měla stát v popře­dí ústřed­ní mile­nec­ká dvo­ji­ce.
Reese Witherspoon je jako Marlena sice věro­hod­ná, ale má tu smůlu, že nedo­ká­že zahrát vel­kou lás­ku k Jacobovi. Nevytvoří ono milost­né jis­kře­ní. Sice mezi nimi fun­gu­je jis­tá che­mie, ovšem není to nic, z čeho by divá­ko­vi nabí­ha­la husí kůže. Nesedí jim to spo­lu.
Kdo nesne­se pohled na trpí­cí zví­řa­ta, měl by se před návště­vou toho­to sním­ku obr­nit tím, že něja­ké to men­ší týrá­ní tu pro­běh­ne. August musí zachrá­nit kra­chu­jí­cí živ­nost, pro­to kupu­je slo­ni­ci Rosie. Z té se nako­nec oprav­du sta­ne hlav­ní hvězda cir­ku­su, jen­že než i tomu dojde, uži­je si divák oprav­du pekel­ní chví­le, kde hlav­ní roli ztvár­ní Rosie, August a hlav­ně hák, kte­ré­mu bude v této scé­ně věno­va­ná vel­ká pozor­nost.
Natáčení se zví­řa­ty muse­lo při­nést tvůr­cům hod­ně sna­že­ní a prá­ce, ta se ale poved­la. Zvířata hra­jí skvě­le. A slo­ni­ce Rosie si roz­hod­ně zís­ká nej­ví­ce pozor­nos­ti, je své­hla­vá ale pře­de­vším veli­ce inte­li­gent­ní. A jaká je to náho­da, že je zvyk­lá na pove­ly v pol­šti­ně. Jacob je totiž Polák a svou rod­nou řeč neza­po­mněl.
Opravdu ško­da toho jalo­vé­ho Pattisonova pro­je­vu. Zdá se, že jedi­ná jeho oběť je v tom, že se nau­čil pár pol­ských slo­ví­ček. Mohl věno­vat více pozor­nos­ti tomu, aby se na jeho tvá­ři ale­spoň na chví­li obje­vil něja­ký jiný výraz. Opravdu jsem se sna­ži­la si ho oblí­bit, ale neda­ři­lo se mi to. Ale jsem mož­ná jed­na z mála, pro­to­že sku­pin­ka mlad­ších dívek v zad­ních řadách by s mou kri­ti­kou oprav­du nesou­hla­si­la. Podle oněch pro­je­vů sym­pa­tií, kte­ré se ke mně občas dones­ly.

Voda pro slo­ny roz­hod­ně není špat­ný film ani ztrá­ta času. Je to pří­jem­né roman­tic­ké dra­ma s oče­ká­va­ným kon­cem, nijak zvlášt­ním pře­sa­hem, ale šikov­nou režií, pove­de­nou výpra­vou, hez­ky výtvar­ně zpra­co­va­ný a s pěk­ný­mi kos­týmy. Cirkusovou atmo­sfé­ru nala­dil pove­de­ně (a já se pře­svěd­či­la, že moje utvr­ze­ní v tom, že do cir­ku­su nikdy více nevkro­čím je opráv­ně­né).  Sází na sil­ný pří­běh, kte­rý se sna­ží zpra­co­vat v duchu sta­rých tra­dic. Ale jako celek nepů­so­bí pří­liš vyrov­na­ně. Pokud ale pat­ří­te k pří­z­niv­cům roman­tic­ké­ho žán­ru, bude­te tím­to sním­kem potě­še­ni.

---