Bruno (Vincent Cassel) vede svépomocný spolek starající se o autistickou dospívající mládež a jako jeden z mála přibírá i těžké případy, které byly v jiných pečovatelských centrech odmítnuty. Pomáhá mu jeho kamarád Malik (Reda Kateb), který zas učí mladé lidi ze sociálně slabých poměrů, jak k těmto dětem přistupovat. Sledujeme přitom nejen zákulisí tolik potřebné a ušlechtilé práce těchto dvou mužů a kolem nich vytvořené komunity, ale i to, jak se snaží vypořádat s novým náročným svěřencem a se státní inspekcí, které vadí, že pracují bez povolení a přijímají zaměstnance s nulovou kvalifikací.
 |
| © Carole Bethuel |
Francouzský film Výjimeční od režisérského a scenáristického dua Olivier Nakache a Eric Toledano (Nedotknutelní, Dokud nás svatba nerozdělí) se zabývá důležitými a aktuálními tématy, jimž dává snadno stravitelnou a divácky atraktivní formu, která veškerá podstatná sdělení balí do líbivého, příjemného a hřejivého kabátu. Jeho základem je sice realistické sociální drama se silným společenským přesahem, leč přistupováno je k němu spíš ve stylu hořkosladké humanistické komedie plnící funkci lehkonohého crowd-pleaseru, který baví a zároveň dojímá a dokonce – a to je nejdůležitější – neklouže jen po povrchu, ale naopak se nenuceně zvládá přiblížit přímo k jádru věci.
Jde o film, jehož tvůrci problematice autismu evidentně rozumí a důvěrně znají jak prostředí, o němž vyprávějí, tak ty nejpalčivější nedostatky, s nimiž se opatrovatelé autistů běžně setkávají (a navíc je to pro ně osobní záležitost – Eric Toledano má autistu v rodině). Mezi herce zařadili skutečné autisty a příběh vystavěli podle zážitků a zkušeností svého dlouholetého přítele, majitele pečovatelského centra pro autisty, jenž se stal předobrazem postavy Bruna. Tohle všechno činí z Výjimečných film podstatný, závažný a přínosný – což však neznamená, že nemá své mouchy.
Dramatické i komediální prvky jsou ve filmu umně vyváženy, byť místy jsou používány mírně strojeně. S dramatickou rovinou tvůrci pracují lépe, přičemž těží z náročné, rizikové a vysilující práce s lidmi s duševní poruchou, kteří trpí nedostatkem komunikačních dovedností, chování podřizují naučeným vzorcům a hrozí u nich hysterické záchvaty, což je nejlépe demonstrováno na postavě Brunova nového třináctiletého svěřence, který musí neustále nosit helmu, neb má tendenci mlátit s hlavou o zeď. Komedie je oproti tomu do příběhu vnášena povětšinou externě, často pomocí vedlejších a pro děj nepříliš podstatných postav či izolovaných hlášek a running gagů. Výjimku tvoří úsměvná linie věnovaná osmnáctiletému autistovi Josephovi, jehož fascinují pračky, staré reklamy a záchranné brzdy, za něž pravidelně tahá při každé jízdě metrem a způsobuje tak dopravní kolapsy, a jemuž Bruno snaživě pomáhá zařadit se do běžného pracovního procesu.
 |
| © Carole Bethuel |
Právě postava Josepha je problematická v tom, že má budit v divácích soucit i pobavení zároveň. Máme současně chápat závažnost jeho stavu a problematičnost jeho fungování v interakci se zbytkem společnosti, ve stejnou chvíli se ale máme také smát jeho cestovatelským eskapádám a tomu, co říká a jak se pohybuje – což nejde úplně ruku v ruce, zvlášť když ostatní postavy autistů komediálně působit nemají. Na druhou stranu je jeho přítomnost klíčová v rovině symbolické – vytrvalost, s níž se opakovaně vrhá do metra s nadějí, že tentokrát už to jistě zvládne, upomíná na Brunovu houževnatost a odhodlání, díky nimž nikdy neláme hůl ani nad zdánlivě ztracenými případy, které jinde odvrhli.
Snímek tak slouží i jako pocta pracovníkům pečovatelských služeb a upozorňuje na zásadní problémy týkající se autistů a konfrontace jejich mnohdy zoufalých rodin s nefunkčně nastaveným sociálním systémem, kromě toho se ale okrajově vyjadřuje i k problematice sociálně slabých a k tématu náboženské pospolitosti, upevněné sdíleným cílem (Bruno je ortodoxní žid a Malik je muslim, ale neplynou z toho vůbec žádné rozepře). Ve snaze pojmout do sebe všechno možné však snímek opomíná uvádět podstatnější věci (jak jsou pečovatelská centra financována, kolik poboček vlastně Brunova organizace má) a místo toho poněkud nadbytečně rozehrává linie, které později nevyužité zahazuje (romantická zápletka mezi černošským mladíkem a pohlednou pečovatelkou nakonec vyvane do prázdna, úvodní scéna s úprkem autistické dívky nemá žádnou dohru, Brunova komická rande naslepo lze omluvit alespoň jako známky toho, že pečovatelé, takto oddaní své práci, nemají moc času na vlastní soukromý život). V úvodu zmínění vyšetřující inspektoři zas od začátku působí jako karikatury bezcitných úřednických robotů, co akorát hledají prohřešky a hrozí zavřením firmy (což napraví až závěrečné titulky, podle nichž i oni nakonec pochopili závažnost situace).
Nedostatky ve vyprávění a nepříliš přesvědčivé skloubení dramatu a komedie nicméně ve Výjimečných vyvažuje síla zvoleného tématu, upřímnost a srdečnost, s nimiž k němu Olivier Nakache a Eric Toledano přistoupili, a poselství o nezištném dobru v lidech a snaze uspět alespoň za improvizovaných podmínek tam, kde systém selhal, přičemž k pozitivnímu dojmu přispívají i trefný výběr herců a jejich výkony. A také schopnost působit angažovaně bez přílišného aktivismu a emotivně bez přehnaného patosu.
