Výjimeční (Hors normes) – Recenze – 70%

Bruno (Vincent Cassel) vede své­po­moc­ný spo­lek sta­ra­jí­cí se o autis­tic­kou dospí­va­jí­cí mlá­dež a jako jeden z mála při­bí­rá i těž­ké pří­pa­dy, kte­ré byly v jiných pečo­va­tel­ských cen­t­rech odmít­nu­ty. Pomáhá mu jeho kama­rád Malik (Reda Kateb), kte­rý zas učí mla­dé lidi ze soci­ál­ně sla­bých pomě­rů, jak k těm­to dětem při­stu­po­vat. Sledujeme při­tom nejen záku­li­sí tolik potřeb­né a ušlech­ti­lé prá­ce těch­to dvou mužů a kolem nich vytvo­ře­né komu­ni­ty, ale i to, jak se sna­ží vypo­řá­dat s novým nároč­ným svě­řen­cem a se stát­ní inspek­cí, kte­ré vadí, že pra­cu­jí bez povo­le­ní a při­jí­ma­jí zaměst­nan­ce s nulo­vou kva­li­fi­ka­cí.

© Carole Bethuel

Francouzský film Výjimeční od reži­sér­ské­ho a sce­náris­tic­ké­ho dua Olivier Nakache a Eric Toledano (Nedotknutelní, Dokud nás svat­ba neroz­dě­lí) se zabý­vá důle­ži­tý­mi a aktu­ál­ní­mi téma­ty, jimž dává snad­no stra­vi­tel­nou a divác­ky atrak­tiv­ní for­mu, kte­rá veš­ke­rá pod­stat­ná sdě­le­ní balí do líbi­vé­ho, pří­jem­né­ho a hře­ji­vé­ho kabá­tu. Jeho zákla­dem je sice rea­lis­tic­ké soci­ál­ní dra­ma se sil­ným spo­le­čen­ským pře­sa­hem, leč při­stu­po­vá­no je k němu spíš ve sty­lu hoř­ko­slad­ké huma­nis­tic­ké kome­die plní­cí funk­ci leh­ko­no­hé­ho crowd-pleaseru, kte­rý baví a záro­veň dojí­má a dokon­ce – a to je nej­dů­le­ži­těj­ší – neklou­že jen po povrchu, ale nao­pak se nenu­ce­ně zvlá­dá při­blí­žit pří­mo k jádru věci.

Jde o film, jehož tvůr­ci pro­ble­ma­ti­ce autis­mu evi­dent­ně rozu­mí a důvěr­ně zna­jí jak pro­stře­dí, o němž vyprá­vě­jí, tak ty nej­pal­či­věj­ší nedo­stat­ky, s nimiž se opa­t­ro­va­te­lé autis­tů běž­ně setká­va­jí (a navíc je to pro ně osob­ní zále­ži­tost – Eric Toledano má autis­tu v rodi­ně). Mezi her­ce zařa­di­li sku­teč­né autis­ty a pří­běh vysta­vě­li pod­le zážit­ků a zku­še­nos­tí své­ho dlou­ho­le­té­ho pří­te­le, maji­te­le pečo­va­tel­ské­ho cen­t­ra pro autis­ty, jenž se stal předob­ra­zem posta­vy Bruna. Tohle všech­no činí z Výjimečných film pod­stat­ný, závaž­ný a pří­nos­ný – což však nezna­me­ná, že nemá své mou­chy.

Dramatické i kome­di­ál­ní prv­ky jsou ve fil­mu umně vyvá­že­ny, byť mís­ty jsou pou­ží­vá­ny mír­ně stro­je­ně. S dra­ma­tic­kou rovi­nou tvůr­ci pra­cu­jí lépe, při­čemž těží z nároč­né, rizi­ko­vé a vysi­lu­jí­cí prá­ce s lid­mi s dušev­ní poru­chou, kte­ří trpí nedo­stat­kem komu­ni­kač­ních doved­nos­tí, cho­vá­ní pod­ři­zu­jí nau­če­ným vzor­cům a hro­zí u nich hys­te­ric­ké záchva­ty, což je nej­lé­pe demon­stro­vá­no na posta­vě Brunova nové­ho tři­nác­ti­le­té­ho svě­řen­ce, kte­rý musí neu­stá­le nosit hel­mu, neb má ten­den­ci mlá­tit s hla­vou o zeď. Komedie je opro­ti tomu do pří­bě­hu vná­še­na povět­ši­nou exter­ně, čas­to pomo­cí ved­lej­ších a pro děj nepří­liš pod­stat­ných postav či izo­lo­va­ných hlá­šek a run­ning gagů. Výjimku tvo­ří úsměv­ná linie věno­va­ná osm­nác­ti­le­té­mu autis­to­vi Josephovi, jehož fas­ci­nu­jí prač­ky, sta­ré rekla­my a záchran­né brz­dy, za něž pra­vi­del­ně tahá při kaž­dé jízdě met­rem a způ­so­bu­je tak doprav­ní kolapsy, a jemuž Bruno sna­ži­vě pomá­há zařa­dit se do běž­né­ho pra­cov­ní­ho pro­ce­su.

© Carole Bethuel

Právě posta­va Josepha je pro­ble­ma­tic­ká v tom, že má budit v divá­cích sou­cit i poba­ve­ní záro­veň. Máme sou­čas­ně chá­pat závaž­nost jeho sta­vu a pro­ble­ma­tič­nost jeho fun­go­vá­ní v inter­ak­ci se zbyt­kem spo­leč­nos­ti, ve stej­nou chví­li se ale máme také smát jeho ces­to­va­tel­ským eska­pá­dám a tomu, co říká a jak se pohy­bu­je – což nejde úpl­ně ruku v ruce, zvlášť když ostat­ní posta­vy autis­tů kome­di­ál­ně půso­bit nema­jí. Na dru­hou stra­nu je jeho pří­tom­nost klí­čo­vá v rovi­ně sym­bo­lic­ké – vytr­va­lost, s níž se opa­ko­va­ně vrhá do met­ra s nadě­jí, že ten­to­krát už to jis­tě zvlád­ne, upo­mí­ná na Brunovu hou­žev­na­tost a odhod­lá­ní, díky nimž nikdy nelá­me hůl ani nad zdán­li­vě ztra­ce­ný­mi pří­pa­dy, kte­ré jin­de odvrh­li.

Snímek tak slou­ží i jako pocta pra­cov­ní­kům pečo­va­tel­ských slu­žeb a upo­zor­ňu­je na zásad­ní pro­blémy týka­jí­cí se autis­tů a kon­fron­ta­ce jejich mnoh­dy zou­fa­lých rodin s nefunkč­ně nasta­ve­ným soci­ál­ním sys­té­mem, kro­mě toho se ale okra­jo­vě vyja­dřu­je i k pro­ble­ma­ti­ce soci­ál­ně sla­bých a k téma­tu nábo­žen­ské pospo­li­tos­ti, upev­ně­né sdí­le­ným cílem (Bruno je orto­dox­ní žid a Malik je mus­lim, ale neply­nou z toho vůbec žád­né roze­pře). Ve sna­ze pojmout do sebe všech­no mož­né však sní­mek opo­mí­ná uvá­dět pod­stat­něj­ší věci (jak jsou pečo­va­tel­ská cen­t­ra finan­co­vá­na, kolik pobo­ček vlast­ně Brunova orga­ni­za­ce má) a mís­to toho poně­kud nad­by­teč­ně roze­hrá­vá linie, kte­ré poz­dě­ji nevy­u­ži­té zaha­zu­je (roman­tic­ká záplet­ka mezi čer­noš­ským mla­dí­kem a pohled­nou pečo­va­tel­kou nako­nec vyva­ne do prázd­na, úvod­ní scé­na s úpr­kem autis­tic­ké dív­ky nemá žád­nou dohru, Brunova komic­ká ran­de nasle­po lze omlu­vit ale­spoň jako znám­ky toho, že pečo­va­te­lé, tak­to odda­ní své prá­ci, nema­jí moc času na vlast­ní sou­kro­mý život). V úvo­du zmí­ně­ní vyšet­řu­jí­cí inspek­to­ři zas od začát­ku půso­bí jako kari­ka­tu­ry bez­cit­ných úřed­nic­kých robo­tů, co ako­rát hle­da­jí pro­hřeš­ky a hro­zí zavře­ním fir­my (což napra­ví až závě­reč­né titul­ky, pod­le nichž i oni nako­nec pocho­pi­li závaž­nost situ­a­ce).

Nedostatky ve vyprá­vě­ní a nepří­liš pře­svěd­či­vé sklou­be­ní dra­ma­tu a kome­die nicmé­ně ve Výjimečných vyva­žu­je síla zvo­le­né­ho téma­tu, upřím­nost a srdeč­nost, s nimiž k němu Olivier Nakache a Eric Toledano při­stou­pi­li, a posel­ství o nezišt­ném dob­ru v lidech a sna­ze uspět ale­spoň za impro­vi­zo­va­ných pod­mí­nek tam, kde sys­tém selhal, při­čemž k pozi­tiv­ní­mu dojmu při­spí­va­jí i tref­ný výběr her­ců a jejich výko­ny. A také schop­nost půso­bit anga­žo­va­ně bez pří­liš­né­ho akti­vis­mu a emo­tiv­ně bez pře­hna­né­ho pato­su.