Zúčtování 2 - Rain Man na steroidech

Christian Wolff (Ben Affleck) má talent na řeše­ní slo­ži­tých pro­blé­mů. Když je zavraž­děn jeho sta­rý zná­mý Raymond King (J. K. Simmons) a zane­chá po sobě záhad­ný vzkaz, je Wolff nucen pří­pad vyře­šit. Wolff si uvě­do­mí, že je tře­ba při­jmout extrém­něj­ší opat­ře­ní, a tak si na pomoc při­be­re své­ho bra­t­ra Braxe (Jon Bernthal). Ve spo­lu­prá­ci se zástup­ky­ní ředi­te­le ame­ric­ké­ho minis­ter­stva finan­cí Marybeth Medinou (Cynthia Addai-Robinson) odha­lí smr­tí­cí spik­nu­tí a sta­nou se ter­čem nelí­tost­né sítě zabi­já­ků, kte­ří se neza­sta­ví před ničím, aby jejich tajem­ství zůsta­lo pohřbe­no....

První Zúčtování dora­zi­lo v roce 2016. Ben Affleck si v něm zahrál autistu/geniálního účetního/zabijáka v jed­nom, a už teh­dy se počí­ta­lo s tím, že by moh­lo jít o začá­tek nové fran­ší­zy, ve kte­ré by mu sekun­do­val Jon Bernthal v roli jeho bra­t­ra – také zabi­já­ka. Asi nikdo ten­krát neče­kal, že na pokra­čo­vá­ní bude potře­ba čekat devět let. Zúčtování 2 tak chví­le­mi půso­bí jako ten typ pokra­čo­vá­ní, kte­ré si tvůr­ci zou­fa­le přá­li nato­čit, ale málo­kdo věřil, že k tomu sku­teč­ně dojde. Zázraky se ale dějí – Christian Wolff je zpát­ky.

Zúčtování 2 (v ori­gi­ná­le sty­li­zo­va­né jako The Accountant²) při­vá­dí zpět téměř všech­ny, na kte­rých zále­ží: Afflecka, Bernthala, reži­sé­ra Gavina O’Connora i sce­náris­tu Billa Dubuqua. Kdo ale čeká, že Zúčtování 2 nabíd­ne totéž co původ­ní film z roku 2016, bude nej­spíš tro­chu pře­kva­pen.

Zúčtování 2 se bere pod­stat­ně méně váž­ně než jeho před­chůd­ce. Kdo o tom pochy­bu­je, pře­svěd­čí ho už úvod­ní scé­na, ve kte­ré se Affleckův účet­ní zúčast­ní ran­de nasle­po a při­po­me­ne zla­té časy akč­ních fil­mů 80. let – tedy éry, kdy se akč­ňá­ky nebra­ly pří­liš váž­ně a umě­ly si ze sebe dělat legra­ci. Neznamená to, že by Zúčtování 2 byla vylo­že­ně kome­die – pokra­čo­vá­ní vel­mi dob­ře ví, kdy má být váž­něj­ší, kdy ubrat na humo­ru a kdy nao­pak evo­ko­vat atmo­sfé­ru prv­ní­ho fil­mu. Jenže O’Connor na to ten­to­krát jde pře­ce jen tro­chu jinak a pod­le vlast­ní­ho sli­bu ser­ví­ru­je cosi jako Rain Mana na ste­ro­i­dech.

Braxton v podá­ní Jona Bernthala dostá­vá více pro­sto­ru a ze Zúčtování 2 se tak stá­vá regu­lér­ní bud­dy movie, ve kte­ré fun­gu­je vzá­jem­ná che­mie mezi Affleckem a Bernthalem. Oba jsou anti­hr­di­no­vé, jejich vztah je – i kvů­li autis­mu jed­no­ho z nich – kom­pli­ko­va­ný, ale rych­le se z nich sta­ne sehra­ná dvo­ji­ce a obá­va­né dvou­člen­né koman­do. Už prv­ní Zúčtování nazna­čo­va­lo, že by spo­lu brat­ři moh­li strá­vit víc času, a Zúčtování 2 ten­to slib sku­teč­ně plní. Temná atmo­sfé­ra prv­ní­ho fil­mu úpl­ně nemi­zí, ale díky ran­de nasle­po a dal­ším vtip­něj­ším momen­tům je dvoj­ka pře­ce jen méně tem­ná a více uvol­ně­ná. Každý si musí sám ujas­nit, jest­li je to pro něj po prv­ním fil­mu pro­blém, nebo nao­pak oce­ní tro­chu jiný pří­stup.

Ben Affleck rych­le začne půso­bit dojmem, že si návrat do role autis­ty uží­vá tak moc, jak to jen u tako­vé posta­vy jde. Pořád pla­tí, že Affleck roz­hod­ně hra­je autis­tu lépe než slep­ce (mrk, mrk). S Bernthalem se navíc díky pova­hám jejich postav skvě­le dopl­ňu­jí. Jejich pou­to dru­hý film doká­že dále pro­hlou­bit – a pak už jen zbý­vá čekat, kdy finá­le s těmi­to dvě­ma posta­va­mi při­ne­se tu nej­lep­ší mož­nou satis­fak­ci. Byť má kaž­dý z nich morál­ní hra­ni­ce nasta­ve­né tro­chu jinak a neo­be­jde se to bez něko­li­ka drob­ných kon­flik­tů mezi nimi.

Braxtonův pře­chod na světlou stra­nu síly má ovšem za násle­dek to, že Zúčtování 2 postrá­dá sku­teč­ně sil­né­ho pro­tiv­ní­ka. Především tako­vé­ho, kte­rý by se doká­zal vyrov­nat hned dvě­ma hlav­ním bra­t­rům. Stejně jako v prv­ním Zúčtování do jis­té míry pla­tí, že až tak moc nezá­le­ží na záplet­ce, kte­rá je opět tro­chu zamo­ta­ná a kri­mi­nál­ně ladě­ná. Na Zúčtování 2 je i přes­to pořád sym­pa­tic­ké hlav­ně to, že půso­bí jako akč­ní podí­va­ná ze sta­ré ško­ly – a tak tro­chu jako ten typ fil­mu, kte­rý se dnes už moc neto­čí. A vlast­ně tak moc neva­dí, že je to celé chví­le­mi až pito­mě pře­kom­bi­no­va­né.

Christian Wolff je roz­hod­ně posta­va, kte­rá si zaslou­ží dal­ší film. Nejzajímavější jsou vlast­ně přes­ně ty momen­ty, kdy se sna­ží tak tro­chu polid­štit a mož­ná i najít něja­kou spří­z­ně­nou duši. Těžko říct, zda si v pří­pad­ném Zúčtování 3 zahra­je Matt Damon sám sebe (pře­ce jen jde o jedi­nou oprav­do­vou lás­ku Affleckova živo­ta), ale je až sym­pa­tic­ké, jak scé­nář Billa Dubuqua doká­že vybu­do­vat satis­fak­ci i z drob­ných lid­ských momen­tů. A vlast­ně je snad­né hned chtít víc scén, kde Christian tan­čí na coun­t­ry hud­bu, než těch, ve kte­rých se pouš­tí do akce. Jde o poměr­ně pří­jem­né roz­ví­je­ní hlav­ní posta­vy – a prá­vě v tom ani moc neva­dí, že se to původ­ní Zúčtování v někte­rých aspek­tech tro­chu vytrá­cí.

Ani moc nezá­le­ží na tom, že chy­bí sku­teč­ně sil­ní pro­tiv­ní­ci a není tu výraz­ný důvod hlav­ním posta­vám fan­dit – pro­to­že vlast­ně není důvod se o ně váž­ně bát. Opět to ale sym­pa­tic­ky evo­ku­je sta­ré akč­ní fil­my, kdy se na ně cho­di­lo z tro­chu jiných důvo­dů než dnes. Akce je sice málo, ale jed­no pocti­vé finá­le ten nedo­sta­tek vyna­hra­dí. Ben Affleck je pořád tro­chu herec­ké dře­vo, ale v této polo­ze mu to pře­kva­pi­vě sedí – a není to na ško­du. Potenciál na neko­neč­nou akč­ní fran­ší­zu tu mož­ná není, pro­to­že se kon­cept může snad­no vyčer­pat už příš­tě, ale na jeden pove­de­ný akč­ní výplach to pořád boha­tě sta­čí.

A tře­ba­že si Danielle Pineda o vlast­ní spin-off vylo­že­ně neří­ká, ve své roli je vlast­ně úpl­ně v poho­dě. Jen je ško­da, že se s její posta­vou nako­nec nedě­jí tro­chu zají­ma­věj­ší věci a že ve výsled­ku není v rám­ci celé záplet­ky až tak důle­ži­tá, jak se film sna­ží nazna­čit.

I ten výsled­ný mix akč­ní kome­die a váž­né akč­ní podí­va­né nako­nec fun­gu­je. O’Connor je totiž šiku­la, kte­rý zná míru a nikdy neu­dě­lá nic, co by vylo­že­ně poto­pi­lo vše, na čem původ­ní Zúčtování stá­lo. Koncept se mož­ná nemá kam zásad­ně posou­vat, přes­to lze věřit, že jakmi­le se opět spo­jí jeden autis­ta a jeho šíle­ný bra­tr, i příš­tě to bude mini­mál­ně fajn. Affleck a Bernthal totiž mají mezi sebou výteč­nou che­mii a je radost je spo­lu sle­do­vat na stří­br­ném plát­ně. Na Zúčtování 3 se už prav­dě­po­dob­ně nebu­de čekat dal­ších devět let a během pár let by mohl O’Connor dodat důstoj­ný závěr jed­né akč­ní tri­lo­gie, kte­rá sice nepře­pi­su­je ději­ny akč­ní­ho fil­mu, ale jako akč­ní výplach s náde­chem „sta­ré ško­ly“ fun­gu­je víc než solid­ně.

Zúčtování 2 není Zúčtování 2.0. Je méně tem­né a více kome­di­ál­ní, chví­le­mi se z fil­mu vylo­že­ně stá­vá bud­dy kome­die ali­as avi­zo­va­ný Rain Man na ste­ro­i­dech. Gavin O’Connor však zná míru a nikdy nepře­kro­čí hra­ni­ce dob­ré­ho vku­su. Už při natá­če­ní prv­ní­ho fil­mu si zjev­ně uvě­do­mil, že Affleck a Bernthal mají mezi sebou výji­meč­nou che­mii, a bylo by ško­da je spo­leč­ně nevrh­nout do akce. Výsledkem je sice akč­ní výplach, ale v rám­ci své­ho kon­cep­tu vel­mi uspo­ko­ji­vý a v mno­ha ohle­dech sym­pa­tic­ký...

---

Verdikt: 70 %

---