Měl jsem to štěstí, že jsem byl u toho, když jej pan Papoušek napsal, řekl ke svému novém filmu režisér Miloslav Šmídmajer

Koncem Ledna měla pre­mi­é­ru roman­tic­ká kome­die Miluji tě mod­ře. Scénář vzni­kl před jede­nác­ti lety a napsal ho Jaroslav Papoušek, kte­rý se jeho rea­li­za­ce už ale nedo­žil. A tak ležel v šuplí­ku, do doby, než se brněn­ské stu­dio ČT poo­hlí­že­lo po něja­kém dob­rém scé­ná­ři k roman­tic­ké kome­dii. Scénář se našel, upra­vil a zasa­dil do moder­ní doby. Co bylo klí­čo­vé pro vznik fil­mu, jak dlou­há ces­ta ved­la k jeho nato­če­ní, jak hereč­ka Denisa Nesvačilová zvlád­la artis­tic­ký výstup, co říkal herec Václav Jílek, když zjis­til, že bude ter­čem vrha­če nožů, či jak boles­ti­vé je pro­sko­če­ní obra­zu? Na to jsem se zepta­la reži­sé­ra Miloslava Šmídmajera.

Jak by jste struč­ně popsal děj, pří­pad­ně i poin­tu, sdě­le­ní, kte­rý by si divá­ci měli z Vašeho fil­mu odnést?

Romantický film pat­ří k zábav­ným žánrům a asi bych neu­měl říct, jaké sdě­le­ní má Pretty Women. A jest­li si divá­ci z fil­mu žád­né posel­ství nebo pocit neod­ne­sou, pak by to bylo špat­ně, dou­fal jsem, že ženy budou nala­dě­ny roman­tic­ky a muži se poku­sí být o tro­chu něž­něj­ší. Vážně.
Děj fil­mu je jed­no­du­chý - mla­dý kun­sthis­to­rik David koneč­ně nara­zí na dív­ku, kte­rá ho doká­že inspi­ro­vat. Dívka je zada­ná, ale její pří­tel coby bohém, lehce extra­va­gant­ní umě­lec i nezra­lý ego­is­ta, ji stá­le zkla­má­vá. A tak náš hrdi­na David Bárta dělá vše pro to, aby zís­kal její pří­zeň…
A sdě­le­ní? Když něko­ho milu­ješ, udě­lej, co doká­žeš, aby sis mohl říct, žes udě­lal maxi­mum…
V zahra­ni­čí se pou­ží­vá ter­mín “good fee­ling movie”, tedy film, u kte­ré­ho se cítí­te dob­ře, a tako­vý pocit by si divák ide­ál­ně měl odnést po shléd­nu­tí fil­mu Miluji Tě mod­ře.

Co bylo klí­čo­vé pro nato­če­ní této roman­tic­ké kome­die? 

Měl jsem to štěs­tí, že jsem byl u toho, když jej pan Papoušek napsal, on i kame­ra­man Miroslav Ondříček stá­li moc o to, aby si ten film moh­li nato­čit. Ale Jaroslav Papoušek záhy zemřel a pan Ondříček dostá­val nabíd­ky na kame­ru z Ameriky jak na běží­cím pásu, zatím­co tady chy­bě­ly finan­ce. A tak scé­nář zůstal v šuplí­ku do doby, než Jaroslav Kravka z brněn­ské­ho stu­dia ČT začal hle­dat scé­nář na roman­tic­kou kome­dii. Ptal se mě, jest­li o něja­kém tex­tu nevím, a když jsem mu scé­nář dal pře­číst, hned volal, že by brněn­ské stu­dio vlo­ži­lo do kopro­duk­ce 6 mili­o­nů, at‘ zku­sím sehnat prá­va, pokud bych měl zájem o kopro­duk­ci. Tak jsem zajis­til prá­va. Nejdříve bylo tře­ba upra­vit scé­nář a to trva­lo dlou­há léta. Takový vývoj sto­jí spous­tu peněz.

Které scén­ky jste chtěl při­dat, ubrat o jaké scé­ně jste hod­ně dlou­ho pře­mýš­lel, zda ji tam dát?

Nešlo o scén­ky, ale o logi­ku. V době napsá­ní nee­xis­to­va­ly mobi­ly, dnes ano, a divá­kům by bylo div­né, proč někte­ré situ­a­ce nevy­ře­ší jed­no­du­še tím, že zavo­lá. Jen mobil zasá­hl do původ­ní­ho děje dost výraz­ně, děj jsme muse­li při­způ­so­bit sku­teč­nos­ti. Nebo Igor! Ten v původ­ním scé­ná­ři vůbec pro­dá­vá čepi­ce, s bra­t­rem a par­tou kama­rá­dů po veče­rech pra­cu­je ve Varieté a před­vá­dě­jí čís­lo se šavle­mi. A navíc jsou to ruso­vé. To zavá­ní jiným kon­tex­tem, dnes by divák dával tako­vé podiv­né par­tič­ce jiný pod­text, bylo cítit, že Igorovi par­ťá­ci mož­ná jedou i v něčem nekalém…Udělali jsme z Igora špič­ko­vé­ho artis­tu, prin­ci­pá­la sou­bo­ru moder­ní­ho cir­ku­su, člo­vě­ka talen­to­va­né­ho, ale záro­veň bohém­ské­ho a dětin­ské­ho. A scé­ny? Vlastně jsem chtěl film rea­li­zo­vat kvů­li něko­li­ka scé­nám, kte­ré spo­jo­va­ly hra­vost, něhu, milost­ný cit i ero­ti­ku, někte­ré v závě­ru zůsta­ly, ale někte­ré nako­nec vypadly a je mi jich líto, Tereza v nich učí Davida Šimrat ji po zádech, zatím­co on ji hla­dí. Je to roz­to­mi­lé, ale pod­le scé­ná­ře měla být Tereza úpl­ně nahá, úpl­ně. A ty scé­ny byly dlou­hé. Je těž­ké pro to dnes zís­kat hereč­ku, kte­rá záro­veň skvě­le vypa­dá a hlav­ně umí hrát. Navíc toč­te tako­vou něhu v tem­pu scé­na za dvě hodiny…Podmínky nás dnes dost limi­tu­jí.

Jak bylo nároč­né scé­nář Jaroslava Papouška upra­vit do dneš­ní moder­ní doby a nako­lik jste zacho­val v jeho původ­ní podo­bě?

Samozřejmě bylo. Ten scé­nář je o nuan­cích, jem­nos­tech, citu a něze. V původ­ní podo­bě to nešlo pou­žít. Jak už jsem nazna­čil. Film bez mobi­lů by musel být his­to­ric­ký a par­tič­ka Rusů, kte­ří pro­dá­va­jí přes den čepi­ce, večer hra­jí ve Varieté a jedou v bůhví­čem, to se muse­lo změ­nit. Ale na dru­hou stra­nu bylo tře­ba zacho­vat leh­ké dia­lo­gy, urči­tou poe­tič­nost. S tím hod­ně pomohl Pavel Brynz, spi­so­va­tel a nosi­tel Ortenovy ceny, a scé­nárist­ka Lucie Bokšteflová.

Vznikla něja­ká dob­rá scén­ka pří­mo na pla­ce ?

Ne, to oprav­du ne. Natáčeli jsme 24 dnů a to zna­me­ná, že vše musí být pro­myš­le­no dopře­du, kaž­dý gag, kaž­dá drob­nost. A impro­vi­zu­je se jen, když máme kvů­li herec­kým závaz­kům pře­di­men­zo­va­ný pro­gram nebo když déšť zasáh­ne do natá­če­ní. Pak musí člo­věk impro­vi­zo­vat, zjed­no­du­šo­vat. Scéna večír­ku s pro­mí­tá­ním foto­gra­fií měla vyu­ží­vat dvě pro­jek­ce a vět­ši­na hos­tů měla tan­čit, abychom si hrá­li se stí­ny a udě­la­li pří­jem­nou atmo­sfé­ru. Abychom moh­li tako­vou scé­nu pořád­ně nato­čit, potře­bo­va­li bychom ide­ál­ně, tak 5,6 hodin, ale zača­li jsme natá­čet v momen­tě, kdy už jsme měli natá­če­cí den po 12 hodi­nách skon­čit. A tak se scé­na zjed­no­du­šo­va­la, žád­ná dru­há pro­jek­ce na opač­nou stě­nu, žád­ný tanec, …nebo zís­kat povo­le­ní na hrad­čan­ském náměs­tí není úpl­ně snad­né. Když ho máme a sejde­me se ve čty­ři ráno, ale do tří prší. Když je suchá dlaž­ba a může­me začít, náš herec má už jiné závaz­ky a musí odjet. Tak jed­nu scé­nu škrt­ne­me a obraz nako­nec pro­sko­čí výkon­ný pro­du­cent, kte­rý měl podob­nou posta­vu jako před­sta­vi­tel Igora.

Nechal jste her­cům něja­ký pro­stor k impro­vi­za­ci?

Vždy se sna­žím, aby si her­ci vza­li text tak­zva­ně “do pusy”. Smějí si změ­nit větu, když zacho­va­jí význam, aby se jim při­ro­ze­ně­ji říka­la a důle­ži­té je, aby posta­va vychá­ze­la z her­co­vy osob­nos­ti, tím jim dávám pro­stor. Mezi reži­sé­rem a her­cem musí být dia­log a nemo­hu ho lámat o polo­hy, kte­rou by necí­til, nebyl by při­ro­ze­ný.

Proč scé­nář od uzná­va­né­ho Jaroslava Papouška byl tak dlou­ho bez povšim­nu­tí. Měl jste už del­ší dobu chut“ ho pou­žít, či o něj pro­je­vil zájem více fil­ma­řů, a jak dlou­há ces­ta byla k jeho zís­ká­ní?

Měl jsem scé­nář v šuplí­ku od doby, kdy jsem pra­co­val pro spo­leč­nost Heuréka film. Po skon­če­ní čin­nos­ti v roce 1996 my scé­nář zůstal, občas jsme o něm s Mirkem Ondříčkem pro­ho­di­li pár slov, ale tím impul­sem byl zájem J. Kravky z ČT. Ten mě donu­til zakou­pit prá­va a začít řešit úpra­vu scé­ná­ře. Jenže také chtěl, aby se děj ode­hrá­val v Brně, kte­ré má ale úpl­ně jinou polo­hu. Papoušek ale mys­lel na Prahu a asi by mi neod­pus­til, kdy­by tam nefi­gu­ro­va­la. Bydlel celý život na malé stra­ně a situ­o­val děj mezi Hradčanské náměs­tí, zámec­ké scho­dy, Karlův most, Kampu, nábře­ží …, Brno nemá řeku a nad ní gale­rii. Složité bylo udě­lat ty sce­náris­tic­ké úpra­vy, pro­to­že film nepra­cu­je s žád­ný­mi vel­ký­mi zvra­ty, pře­kva­pe­ním, dra­ma­tic­ký­mi moti­vy. Jde oprav­du o jem­nou prá­ci. A pak ješ­tě tako­vý film zafi­nan­co­vat, to jsme se také zapo­ti­li.

Herečka Denisa Nesvačilová, zná­má spí­še ze seri­á­lů, ve fil­mu ztvár­ni­la hlav­ní roli. Byla jas­nou vol­bou, když jste byl pro­du­cen­tem fil­mu Jak bás­ní­ci čeka­jí na zázrak, kde  hrá­la a zda před artis­tic­ký­mi scén­ka­mi muse­la na lek­ce gym­nasti­ky?

Denisu Nesvačilovou jsem potkal na Básnících popr­vé a zrov­na jsem uva­žo­val o obsa­ze­ní fil­mu Miluji Tě mod­ře. Byla ener­gic­ká, krás­ná, spon­tán­ní…, tak jsem ji pozval na Casting. Jenže dis­tri­bu­tor i tele­vi­ze by radě­ji vidě­li již osvěd­če­nou hereč­ku v hlav­ní roli a já chtěl hned dva méně zná­mé her­ce do hlav­ních rolí. To byl oří­šek, pro­to­že divá­ci sku­teč­ně láka­jí čas­to do kin osvěd­če­né herec­ké tvá­ře.
Denisa kdy­si děla­la gym­nasti­ku a byla veli­ce šikov­ná, pak ale ze zdra­vot­ních důvo­dů muse­la pře­stat. Samozřejmě absol­vo­va­la něko­lik tré­nin­ků s Rostou Novákem, prin­ci­pá­lem La Putiky, a kdy­by to nezvlád­la, řekl by to. Denisa je mimo­řád­ně pohy­bo­vě dis­po­no­va­ná. Ostatně pro obsa­ze­ní Igora Rostou Novákem také hrá­lo to, že doká­že na soše udě­lat stoj­ku, že doká­že Denisu v té výš­ce u stro­pu při artis­tic­kém čís­le udr­žet.

Tuhla jsem při scén­ce, kdy herec Václav Jílek je ter­čem Rostislava Nováka, kte­rý oko­lo něj vrhá nože. Zajímalo by mě jakou reak­ci měl, když se dozvě­děl že bude jeho osud v rukou něko­ho jiné­ho. Neměl ten­den­ci Vám scén­ku roz­mlu­vit a jak dlou­ho se scén­ka tré­no­va­la?

Vašek Jílek byl napros­to úžas­ný. Věděl, že počí­tám s tím, že Denisa bude létat v pěti met­rech nad zemí. A tak jsem mu řekl, že mám pro něj skvě­lou zprá­vu : že bych chtěl duble­ta pro tu scé­nu s noži. Vašek ani nemr­kl brvou. Určitě měl strach, ale nedal to na sobě znát a řekl, že to udě­lá. Měl jsem zku­še­nost z pohád­ky Peklo s prin­cez­nou, kte­rou jsem reží­ro­val. Tam se nabíd­li zbro­jí­ři, že si jeden dá jabl­ko na hla­vu a dru­hý se samo­stří­lem tre­fí pět, deset cen­ti­me­t­rů ved­le jeho hla­vy. Jak řek­li, tak udě­la­li, ale když jsem viděl, jakou rych­los­tí a silou letí ten šíp, jak se zabo­dl těs­ně ved­le tvá­ře a že může klid­ně zabít, na mís­tě jsem vymys­lel, že voják, kte­rý to sle­du­je, omdlí. To byl i můj pocit. Teprve jsem si uvě­do­mil, jak nebez­peč­nou věc jsme udě­la­li. Na dru­hou stra­nu, jak jsou ti klu­ci doko­na­lý, když se oprav­du tre­fí tam, kam řek­nou. Jenže tady šlo o hlav­ní­ho her­ce v polo­vi­ně natá­če­ní a oby­čej­né zra­ně­ní by roz­sy­pa­lo celou rea­li­za­ci, tak nako­nec nastou­pil kaska­dér. Když po natá­če­ní sle­zl z kola, hrál vše­mi odstí­ny zele­né. Mimochodem, nože házel mis­tr svě­ta v tom­to obo­ru. Přijel ze Švédska a prý házel dokon­ce na svou těhot­nou ženu a posled­ních 12 let nikdy nemi­nul. Doporučil nám ho Rosta Novák. Je skvě­lé se potkat s tako­vý­mi pro­fe­si­o­ná­ly a je radost s nimi pra­co­vat.

Máte  čas na sle­do­va­ní nových čes­kých fil­mů a kte­rý z čes­kých fil­mů byl pro Vás v tvor­bě dost zásad­ní, je vůbec tako­vý?

Ano, sna­žím se cho­dit na všech­ny nové čes­ké fil­my a mno­ho z nich pat­ří mezi mé oblí­be­né : Hoří, má panen­ko, Lásky jed­né pla­vo­vlás­ky, Intimní osvět­le­ní, Ostře sle­do­va­né vla­ky, Vyšší prin­cip, Valerie a týden divů, Spalovač mrt­vol, Neúplné zatmě­ní, Zastihla mě noc…, ale i U poklad­ny stál, Těžký život dob­ro­dru­ha. Z posled­ní doby se mi líbi­la Učitelka, Teorie tyg­ra, Anděl Páně 2 a při­znám se, že jsem se bavil i u Bezva žen­ské na krku, ale i Dušan Klein a Lád’a Pecháček mě potě­ši­li šes­tý­mi bás­ní­ky.
Baví mě jak arto­vé, pří­bě­ho­vě sil­né fil­my s pře­sa­hem, tak i zábav­né žán­ry, zejmé­na kome­die.

Zažil jste během natá­če­ní něco vtip­né­ho, na co bude­te rád vzpo­mí­nat?

Téměř pokaž­dé jez­dím po regi­o­nál­ních pre­mi­é­rách s her­ci a dal­ší­mi tvůr­ci a tře­ba jsem tvr­dil, že u Miluji Tě mod­ře ani žád­né zážit­ky nemá­me, ale nako­nec jsme doká­za­li vyprá­vět divá­kům tře­ba tři čtvr­tě hodi­ny.
Ptala jste se na Jardu Papouška. Ten scé­nář se původ­ně jme­no­val Jedním slo­vem Tě milu­ji mod­ře a spous­tu lidí říka­lo, že je název pří­liš dlou­hý a že nechá­pou, proč jed­ním slo­vem? Marně jsem vysvět­lo­val, že se řek­ne jed­ním slo­vem a při­tom je tam těch slov víc, tak že jde o vtip. Dívali se na mě nedů­vě­ři­vě, tak jsem svo­lil, že zjed­no­du­ší­me název fil­mu na Miluji Tě mod­ře, aby se to dob­ře pama­to­va­lo. A pak na natá­če­ní při­šel redak­tor z Blesku a otáz­ku začal slo­vy : Natáčíte nyní film Miluji Tě “dobře”…Není snad­ných názvů. Pro mě byl záži­tek natá­čet film s toli­ka výtvar­ně talen­to­va­ný­mi osob­nost­mi, to byla radost. Asen Šopov je skvě­lý kame­ra­man, Lucka Uhlíková, Adam Pitra, Martina Hladíková jsou výtvar­ní­ci od Boha. Markéta Irglová slo­ži­la nád­her­nou hud­bu a setká­ní s tako­vou bytos­tí pat­ří mezi skvost­né oka­mži­ky, na kte­ré člo­věk vzpo­mí­ná celý život. A tak bych mohl pokra­čo­vat o her­cích, dal­ších pro­fe­sích…

Umělec Hans Van Brenkelen se obě­to­val pro nama­lo­vá­ní pro­sko­če­né­ho obra­zu, či jak jste ho oslo­vi­li a jaký čeká obraz osud nyní?

My ten obraz muse­li pro kame­ru pro­sko­čit 2 krát popr­vé za krás­né­ho poča­sí v Olomouci, když Igor vybí­há z nádvo­ří, podru­hé na Hradčanském náměs­tí v Praze, a tam pro­ska­ko­val výkon­ný pro­du­cent Tomáš Rotnágl. Obětavé a tři týd­ny pak s natek­lým kole­nem lito­val. Vy dobil si tím titu­lek v závě­reč­ném rollu – rádo­by kaska­dér, ale byl sku­teč­ně obě­ta­vý. Bez tako­vých lidí by čes­ké fil­my vypa­da­ly mno­hem hůř než vypa­da­jí. A pro­pos, Van Brenkelem – původ­ně jsem oslo­vil pro tu roli svě­tozná­mé­ho scé­náris­tu J.C Carriere, kama­rá­da Miloše Formana, ale bohu­žel dost poz­dě. Poslal mi mail, kdy se omlou­vá, že už má jiné závaz­ky, ale že litu­je, pro­to­že měl Jaroslava Papouška moc rád a rád by to pro něj udě­lal. Také záži­tek. Ale měli jsme štěs­tí na Roberta Russela, už si ani jinak naše­ho Brenkelena neu­mím před­sta­vit. Je to vyni­ka­jí­cí herec, kte­rý hned pocho­pí, jak se k roli posta­vit.

Dalším zná­mých obra­zem ve fil­mu je Klanění pas­tý­řů od malí­ře El gre­ca, kte­ré mělo v době natá­če­ní zapůj­če­né olo­mouc­ké muze­um, jak v muzeu mezi těmi vše­mi obra­zy pra­co­va­lo a zda natá­če­ní v muzeu vzhle­dem k dílům bylo nároč­né?

To je prav­da, prá­vě ver­ni­sáž toho­to slav­né­ho obra­zu nám tro­chu zahý­ba­la s ter­mí­ny. A před­stav­te si, že scé­nář pře­de­pi­so­val mod­rý obraz a my jsme si úpl­ně náho­dou vybra­li také obraz El gre­ca, a tak téměř ved­le sebe stál vzác­ný ori­gi­nál s naší repro­duk­cí. Horší to bylo s nej­vět­ším sálem v Arcidiecézním muzeu. Tam udě­la­li rekon­struk­ci, nene­cha­li nás natá­čet v momen­tě, kdy byl sál prázd­ný a insta­lo­va­li tam pro­skle­né skří­ně tak, že jsme nemoh­li nato­čit jinou scé­nu setká­ní Bárty s Brenkelenem, jak jsme si to domlu­vi­li. Tak jsme se sna­ži­li zaim­pro­vi­zo­vat, ale nebyl jsem s tím spo­ko­je­ný a tak jsem scé­nu radě­ji vystři­hl. Takže ano, natá­če­ní v muzeu musí respek­to­vat to, co si pře­jí oni, tak­že to někdy bolí, ale scé­na setká­ní v gale­rii v jiném sálu vypa­dá skvost­ně, s tou jsem nad­mí­ru spo­ko­jen.

Líbí se mi vysta­ve­ní obra­zů Jaroslava Papouška v poko­ji svo­bod­né­ho kun­sthis­to­ri­ka , což je pěk­né uctě­ní scé­náris­ty a mož­ná i způ­sob jak si ho oži­vit ( red.pozn. zemřel v roce 1995). 

Ano, chtěl jsem , aby náš hrdi­na jako by malo­val tako­vé obra­zy, jaké malo­val Jaroslav Papoušek. Když Vladimír Kratina vyfo­tí Venuši, ta je dílem respek­to­va­né foto­gra­f­ky Alžběty Jungové, pro­sko­če­ný obraz je od před­ní­ho čes­ké­ho malí­ře Baláka, socha Satelit je zase od Čestmíra Sušky. Všichni jsou mezi­ná­rod­ně uzná­va­ný uměl­ci, pro­to­že jsem chtěl, že až uvi­dí film výtvar­ní­ci, aby věři­li našim posta­vám, že jsou talen­to­va­ní, aby si řek­li, že vytvo­ři­li krás­ná díla.

Čí to byl nápad a jak jste zís­ka­li ori­gi­ná­ly jeho podo­biz­ny?

Fandou pro­jek­tu byla dce­ra pana Papouška Petra Vločková a její man­žel. Zapůjčili nám ori­gi­ná­ly. A jeden obraz dlou­há léta vlast­ním ..toho Chaplina, a moc si toho cením. Je to tako­vá malá série – Kafka, Cagney, Tichý, Chaplin. A ten Cagney visí tře­ba v obý­vá­ku u Miloše Formana.

Jsme web, kte­rý se ved­le fil­mu věnu­je také kniž­ním recen­zím, a tak se nemo­hu neze­ptat jaké kni­hy rád čte­te, kte­rá kniž­ní novin­ka Vás zau­ja­la, a zda jste někdy pře­mýš­lel o zfil­mo­vá­ní někte­ré z nich?

Studoval jsem lite­ra­tu­ru a mám doce­la dlou­hý seznam knih, kte­rá by zaslou­ži­la zfil­mo­vat. Jen jde o ambi­ci­oz­ní lát­ky s pře­sa­hem a zatím je nelze z České repub­li­ky zafi­nan­co­vat. Vlastním prá­va na kni­hu V. Fischla – Dvorní šaš­ci. Vždy jsem si mys­lel, že toto bude můj debut a budu dělat tako­vé­to fil­my, niko­liv zábav­né. Ale vznik­ly tři scé­ná­ře, ale ani jeden není ješ­tě rea­li­zo­va­ný. Ten seznam je dlou­hý.
Nejčastěji čtu čes­ké auto­ry, abych měl pře­hled, co zfil­mo­vat. Právě čtu Okamžiky štěs­tí od Patrika Hartla, Týden, týden jsem si kou­pil melouch od Michaela Viewegha. Předtím jsem doče­tl Severně od šede­sá­té páté od Z. Hanky a v řadě čeká Sarajevská prin­cez­na. Mám tu úchyl­ku, že čtu jen kni­hy, kte­ré ješ­tě neby­ly zfil­mo­va­né.

Foto a trai­ler zdroj Bio Illusion

---