#27 - Peeping Tom (1960)

Jestliže víte, co zna­me­ná slo­vo „voye­ur“, víte i, co se skrý­vá pod ozna­če­ním „Peeping Tom“. Taková posta­va je sama o sobě dost láka­vou stud­ni­cí mož­nos­tí, kte­rý­mi lze pří­běh roz­vést. Michael Powell se vydal ces­tou vraž­dě­ní.

Peeping Tom

Velká Británie, 1960, 101 minut

Režie:Michael Powell

Scénář: Leo Marks

Hrají:

Karlheinz Böhm (Mark Lewis)

Anna Massey (Helen Stephens)

Maxine Audley (Mrs. Stephens)

Moira Shearer (Vivian)

Ano, i herec, kte­rý se pro­sla­vil pře­de­vším rolí okouz­lu­jí­cí­ho císa­ře Franze Josefa po boku nád­her­né prin­cez­ny Sissi v podá­ní Romy Schneider, může být maso­vým vra­hem. A to vra­hem sku­teč­ně výteč­ným. Böhmovo podá­ní je jed­nou z hlav­ních deviz fil­mu. Umí se tvá­řit nevin­ně, ale přes­to stá­le vidí­me, že na něm něco není v pořád­ku. Divák oka­mži­tě zjis­tí, co to je, ale posta­vy se to doví­da­jí až prů­běž­ně. Divák tak zná prav­du od začát­ku, ale stá­vá se svěd­kem toho, jak se s ní sezna­mu­jí ostat­ní. Sám se stá­vá Peeping Tomem.

„Peeping Tom“ je návra­tem do Velké Británie a záro­veň návra­tem k barev­né­mu fil­mu. Skoro se zdá, že ame­rič­tí horo­ro­ví auto­ři se s bar­vou nedo­ká­za­li úpl­ně vypo­řá­dat a radě­ji natá­če­ly své fil­my nadá­le čer­no­bí­lé. Na jed­nu stra­nu někte­rým fil­mům to pro­spě­lo, jiné by si bar­vu zaslou­ži­ly. Později to pocho­pil i Hitchcock, kte­rý „Psychem“ pro­ká­zal své mis­trov­ství v čer­no­bí­lé a „Ptáky“ zase uká­zal, že to pře­ce jen jde i jinak a není nut­né se v horo­ru spo­lé­hat pou­ze na ome­ze­né barev­né spek­trum.

„Peeping Tom“ je jed­no­du­še voye­ur, ten, kdo se rád dívá. Většinou si je před­sta­vu­je­me jako chla­pí­ky, co v křo­ví sle­du­jí dvo­ji­ci, kte­rá se líbá, pří­pad­ně se rov­nou plně oddá­vá své tou­ze, zatím­co dotyč­ný se pohle­dem na ně uká­jí. Ale Mark Lewis to dotá­hl dál. Po dět­ství, kte­ré pro­žil po boku zvlášt­ní­ho věd­ce, kte­rý pomo­cí kame­ry sle­do­val, jak jeho vlast­ní syn rea­gu­je na strach, se z Marka sta­la oso­ba, kte­rá je zami­lo­va­ná do své kame­ry. A to doslo­va. Přesto si ale během fil­mu uvě­do­mu­je­me, že je to lás­ka i pro­kle­tí záro­veň. V momen­tě, kdy se jí totiž na jeden večer vzdá, zjis­tí, že se bez ní dá žít a že ten život může být pří­jem­ný. Směje se, cítí radost. A zami­lu­je se. Jedna z vel­mi dojem­ných scén fil­mu, pře­de­vším v kon­tex­tu zbyt­ku.

Strach je zákla­dem fil­mu, stej­ně jako je neod­dě­li­tel­nou sou­čás­tí Markova živo­ta. Jeho potře­ba je jed­no­du­chá. Potřebuje vidět strach ve svých obě­tech. Chce vidět tu čiro­či­rou esen­ci hrů­zy, kte­rá se zra­čí v očích obě­tí těs­ně před smr­tí. Záběr musí být doko­na­lý a Mark se doslo­va pro­pa­dá do zoufalství-šílenství ve chví­li, kdy tomu tak není.

Mark je sku­teč­ně podiv­nou posta­vou. Je divá­kem, ale záro­veň reži­sé­rem. Chce být tím, kdo scé­nu vytvá­ří, ale záro­veň chce být u toho, aby viděl, jak jeho scé­na půso­bí na ostat­ní. Režíruje si tak vlast­ně svo­je vlast­ní krát­ké fil­my, kte­ré násled­ně sle­du­je z pozi­ce divá­ka. Sám divák fil­mu se pak dostá­vá do zvlášt­ní pozi­ce, kdy není jas­né, jest­li je pou­ze sou­čás­tí pub­li­ka, ane­bo pří­mo sou­čás­tí fil­mu. Linie divá­ka a linie her­ce se zde pro­lí­ná skvě­lým způ­so­bem. A to vše v bar­vě a za neu­stá­lé pří­tom­nos­ti kame­ry.

Film je uni­ká­tem a uka­zu­je, že Britové pocho­pi­li poten­ci­ál bar­ve­né­ho fil­mu o hod­ně dří­ve než Američané. „Peeping Tom“ je skvě­lou ukáz­kou toho, kam horor smě­řo­val. Výtečně zahra­ný maso­vý vrah, zají­ma­vý pří­běh a sna­ha o při­blí­že­ní sku­teč­nos­ti v její rea­lis­tic­ké podo­bě. Přesto je „Peeping Tom“ v zábě­rech poměr­ně mír­ný, dneš­ní kine­ma­to­gra­fie by se roz­hod­ně nebrá­ni­la detail­něj­ším zábě­rům zabí­je­ní. Ale i tohle pat­ří ke kouz­lu fil­mu a doby.

Proč film zařa­dit mezi 101 nej­lep­ších horo­rů všech dob:

Film je na svou dobu vel­mi syro­vý, s čímž se kri­ti­ka těž­ko vyrov­ná­va­la a téměř sní­mek odsou­di­la k záhubě. Ale naštěs­tí se pro­ká­za­lo, že kva­li­ta se neztra­tí a sní­mek až do dneš­ní doby pře­žil. Díky bohu za to.

Proč film neza­řa­dit mezi 101 nej­lep­ších horo­rů všech dob:

Mírné nedo­stat­ky v tri­cích, pře­de­vším pak posled­ní scé­na, kdy se Mark zabí­jí je poměr­ně nezvlád­nu­tá, hlav­ně ve chví­li, kdy do sebe zabo­dá­vá hrot, kte­rým v minu­los­ti toli­krát vraž­dil.

Další film pat­ří­cí mezi „101 nej­lep­ších horo­rů“ vyjde 16.9.2019

---

Článek je sou­čás­tí seri­á­lu 101 nej­lep­ších horo­rů na inter­ne­to­vém maga­zí­nu Horor-Web.cz.

---