Annie Hall - projekt 100

Film Annie Hall začí­ná a kon­čí vyprá­vě­ným vti­pem a rov­něž celý její pří­běh je jakousi anekdo­tou o moder­ním vzta­hu muže a ženy a o faleš­nos­ti nej­růz­něj­ších novo­do­bých mýtů. Zatímco jiní tvůr­ci berou trau­ma­ta svých postav smr­tel­ně váž­ně (auto­ro­vým oblí­be­ným reži­sé­rem je Ingman Bergman), Allen nevá­há reflek­to­vat je s trp­ce iro­nic­kým nad­hle­dem. Jeho sati­ra, vyzna­me­na­ná v roce 1977 čtyř­mi Osacary (za nej­lep­ší film, režii, scé­nář a  žen­ský herec­ký výkon) je sar­kas­tic­kým obra­zem sou­čas­né­ho New Yorku, při­po­mí­na­jí­cí­ho obrov­ský laby­rint, v němž bez­moc­ně blou­dí mili­ó­ny lidí

Woody Allen nikdy nena­to­čil zábav­něj­ší film. V tom­to fil­mu svým peč­li­vým scé­ná­řem a režií roz­bí­jí všech­na pra­vi­dla a pod­sou­vá divá­ko­vi pocit, že se může stát coko­li. Allen z nás dělá účast­ní­ky své­ho fil­mu tím, že mlu­ví do kame­ry, vyprá­ví nám vti­py a dis­ku­tu­je s námi o svém názo­ru. Používá ani­ma­ce, fan­tasii, titul­ky, vysvět­lu­jí­cí, co si posta­vy mys­lí… Neurotický a roman­tic­ký Alvy Singer se zami­lu­je do ven­kov­ské dív­ky ze stře­do­zá­pa­du Annie Hall, kte­rá tou­ží po tom, aby se sta­la zpě­vač­kou. Tak jed­no­du­chý a pros­tý pří­běh roze­hrál Woody Allen do neu­vě­ři­tel­né série svých poťouch­lých vti­pů a postře­hů ze živo­ta, kte­ré se můžou týkat kaž­dé­ho z nás. Annie Hall zís­ka­la Oskara za nej­lep­ší film, scé­nář, režii, žen­ský herec­ký výkon, a byla nomi­no­vá­na za muž­ský herec­ký výkon.

Také „hoř­ká“ kome­die Annie Hallová (Annie Hall, 1977) zná­mé­ho reži­sé­ra, scé­náris­ty a her­ce Woodyho Allena (krát­ký pře­hled jeho dosa­vad­ní tvor­by při­ná­ší glo­sa ve FaD č. 4/78) se téměř celá ode­hrá­vá v sou­čas­ném New Yorku a i ji lze cha­rak­te­ri­zo­vat jako ori­gi­nál­ní výpo­věď o vzta­hu dvo­ji­ce v moder­ním, vše­stran­ně civi­li­zo­va­ném a roz­ma­ni­tě frustro­va­ném západ­ním svě­tě. Děj zkrat­ko­vi­tě rekon­stru­u­je své­ráz­nou his­to­rii pře­chod­né­ho sou­ži­tí dvou inte­lek­tu­ál­ně zalo­že­ných Američanů – čty­ři­ce­ti­le­té­ho úspěš­né­ho komi­ka Alvyho Singera (hra­je ho sám W. Allen) a o deset let mlad­ší zpě­vač­ky, dle její­hož jmé­na je film nazván. Je zná­mo, že pří­běh je do znač­né míry moti­vo­ván auto­bi­o­gra­fic­ky – jeho tvůr­ce a před­sta­vi­tel­ka hlav­ní žen­ské role Diana Keatonová (vyzna­me­na­ná za svůj vyni­ka­jí­cí výkon Oscarem) spo­lu pět let sku­teč­ně žili a sní­mek je tedy přes veš­ke­rou vněj­ší „nevá­za­nost“ jejich upřím­nou a vel­mi intim­ní zpo­vě­dí.

V chro­no­lo­gic­ky „neu­spo­řá­da­né“ řadě epi­zod jsme pře­de­vším svěd­ky pro­ni­ka­vé ana­lý­zy všech fází dlou­ho­do­bé avan­tý­ry dvou hlav­ních postav; po roz­pa­či­tém sezná­me­ní při­chá­zí váš­ni­vé milost­né vzpla­nu­tí, kte­ré se pozvol­na ustá­lí v kaž­do­den­ní exis­ten­ci ve dvou, napl­ně­nou sho­nem, sta­rost­mi, občas­ný­mi momen­ty štěs­tí i prud­ký­mi hád­ka­mi, ústí­cí­mi nako­nec do cito­vé­ho i ero­tic­ké­ho ochlad­nu­tí a do defi­ni­tiv­ní­ho přá­tel­ské­ho roz­cho­du. Alvy i Annie jsou totiž bytos­ti znač­ně nedo­ko­na­lé; obě­ma je vlast­ní řada nepří­jem­ných zlo­zvy­ků i vel­kých trau­mat, kte­rá pod­mi­ňu­jí jejich jed­ná­ní a kom­pli­ku­jí jejích vztah. Neurotická hrdin­ka cho­dí poz­dě na schůz­ky, je pří­liš impul­ziv­ní a pra­má­lo ukáz­ně­ná a před svým veli­ce inte­li­gent­ním part­ne­rem má neu­stá­lý kom­plex méně­cen­nos­ti. Na jeho dopo­ru­če­ní začne navště­vo­vat večer­ní vzdě­lá­va­cí kur­zy a časem sku­teč­ně zís­ká dáv­ku potřeb­né sebe­dů­vě­ry a vidi­tel­ně se eman­ci­pu­je. Reakce pro­tějš­ku je typic­ky muž­ská; najed­nou mu začne vadit, že ze závis­lé dív­ky se stá­vá samo­stat­ná žena a nesmy­sl­ně žár­lí na její­ho uči­te­le.

Alvy je cit­li­vý a neo­by­čej­ně nada­ný umě­lec, kte­rý bys­tře pozo­ru­je své oko­lí a per­ma­nent­ně v něm odha­lu­je prv­ky absurd­na, kte­ré glo­su­je svý­mi sží­ra­vě sar­kas­tic­ký­mi poznám­ka­mi. Když však v jis­tých momen­tech odha­lí své sla­bé strán­ky, pro­je­ví se náh­le jako mali­cher­ný, pode­zí­ra­vý a namyš­le­ný ego­is­ta, kte­rý jen špat­ně ovlá­dá trýzni­vou rozko­lí­sa­nost své­ho nit­ra. Je znač­ně nedů­vě­ři­vý a pod­vě­do­mě se brá­ní jaké­ko­liv stá­los­ti – nechce napří­klad, aby Annie opus­ti­la svůj zby­teč­ně dra­hý byt a pře­stě­ho­va­la se k němu, pro­to­že by to zna­me­na­lo „žít jako man­že­lé“. Neumí řídit vůz, je zou­fa­le manu­ál­ně neši­kov­ný a téměř neu­stá­le má z něče­ho strach, jehož hlub­ším koře­nem je instink­tiv­ní pocit „kos­mic­ké“ úzkos­ti. Odtud také pra­me­ní jeho mimo­řád­ný zájem o pro­ble­ma­ti­ku smr­ti (doku­men­to­va­ný napří­klad obsa­hem jeho knihov­ny), sou­vi­se­jí­cí s poně­kud bizar­ní záli­bou v nej­růz­něj­ších mor­bid­nos­tech. Za těka­vý­mi pohle­dy jeho obrý­le­ných očí tuší­me však jas­no­zři­vou moud­rost, spo­je­nou s pří­znač­ným „onto­lo­gic­kým“ smut­kem. Z postav mno­ha vel­kých klau­nů se pro­střed­nic­tvím jejich podiv­né vnitř­ní nos­tal­gie sta­ly nad­ča­so­vé sym­bo­ly roz­po­ru­pl­né­ho lid­ství. Woody Allen mezi ně beze­spo­ru pat­ří.

Jedním z „pro­blé­mů“, kte­rým se oba hrdi­no­vé inten­zív­ně zaměst­ná­va­jí, je ero­ti­ka. Nervózní Annie má ve zvy­ku „uvol­ňo­vat se“ dáv­kou mari­hu­a­ny (před­cho­zí Alvyho part­ner­ka, extra­va­gant­ní Robin uží­va­la Valium), Alvy pro změ­nu usta­vič­ně pochy­bu­je o své poten­ci. Volně pro­vo­zo­va­ný sex, němž se hovo­ří bez jakých­ko­li zábran, se ze svo­bod­né hry para­dox­ně mění v nároč­nou „zkouš­ku“, v níž je nut­né za kaž­dou cenu obstát. Horečnatý shon a agre­si­vi­ta kon­zum­ní spo­leč­nos­ti, ovlá­da­né rekla­mou, umě­le vytvá­ře­ný­mi ido­ly a tou­hou po super­i­o­ri­tě, uči­ni­ly i z intim­ní sfé­ry živo­ta jakousi veřej­nou „aré­nu“, v níž jde pře­de­vším o pochyb­né důka­zy vlast­ních schop­nos­tí. Citlivější jedin­ci pak čas­to pro­pa­da­jí myl­né­mu dojmu, že tuhý „kon­ku­renč­ní boj“ je nad jejich síly.

Annie Hallová začí­ná a kon­čí vyprá­vě­ným vti­pem a rov­něž celý její pří­běh je jakousi anekdo­tou o moder­ním vzta­hu muže a ženy a o faleš­nos­ti nej­růz­něj­ších novo­do­bých mýtů. Přes urči­tou nesro­zu­mi­tel­nost lokál­ně spe­ci­fi­ko­va­ných nará­žek jde o inte­li­gent­ní vese­lo­hru s řadou veli­ce závaž­ných pod­tex­tů. Zatímco jiní tvůr­ci berou trau­ma­ta svých postav smr­tel­ně váž­ně (auto­ro­vým oblí­be­ným reži­sé­rem je Ingman Bergman), Allen nevá­há reflek­to­vat je s trp­ce iro­nic­kým nad­hle­dem. Jeho sati­ra, vyzna­me­na­ná loni čtyř­mi Osacary (za nej­lep­ší film, režii, scé­nář a žen­ský herec­ký výkon) je sar­kas­tic­kým obra­zem sou­čas­né­ho New Yorku, při­po­mí­na­jí­cí­ho obrov­ský laby­rint, v němž bez­moc­ně blou­dí mili­ó­ny lidí…

---