Archa knih: Skutečná pravda se skrývá mezi řádky...

Archa.knih

Hodnocení článku

(1 hla­sů, prů­měr: 5,00 z 5)

Loading...

Archa knih od auto­ra Jana Tománka je sil­ným a neza­po­me­nu­tel­ným pří­bě­hem, kte­rý vás donu­tí zamys­let se nad svým dosa­vad­ním živo­tem. V člo­vě­ku pak poma­lu a jis­tě začí­na­jí hlo­dat myš­len­ky, co tam v hlou­bi duše už urči­tě byly, ale na kte­ré se neod­vá­žil ani pomys­let. Otázky, jež chtě­jí poznat sku­teč­né a nezfal­šo­va­né odpo­vě­di. 

Samotný pří­běh se ode­hrá­vá v pro­stře­dí malin­ka­té ves­ni­ce, kde se zdá, že všech­no ply­ne poklid­ným a ste­re­o­typ­ním živo­tem, kde kaž­dý ví, kde má své vlast­ní mís­to, a co musí kaž­dý den udě­lat. Jedna malá komu­ni­ta žijí­cí v sou­la­du s pří­ro­dou tak, jak kdy­si žili naši před­ko­vé. Vesnice obklo­pe­ná vyso­ký­mi hradba­mi a obrov­skou vstup­ní bra­nou ochra­ňu­jí­cí je před tím „zlem“ číha­jí­cím tam ven­ku.

Ve ves­ni­ci kaž­dý s Bohem usí­nal a s ním se i pro­bou­zel do kaž­do­den­ní prá­ce. Všechno pat­ři­lo všem, všich­ni měli stej­ně a nikdo neměl před dru­hým taj­nos­ti. Všichni byli jako rodi­na a rodi­na si důvě­řu­je, drží při sobě a nikdy se nezra­dí. Ovšem zdá­ní kla­me a rea­li­ta je úpl­ně jiná! Vždy se ve spo­leč­nos­ti najde ale­spoň jeden mani­pu­lá­tor, kte­rý zot­ro­čí dav na svou stra­nu, a ani v této malič­ké vís­ce tomu neby­lo jinak.

Při čte­ní kni­hy urči­tě kaž­dé­ho pozor­né­ho čte­ná­ře napad­ne, proč ve ves­ni­ci kro­mě „Otce“ nejsou žád­ní sta­ří lidé... Proč všich­ni „nej­star­ší“ byli zhru­ba stej­ně sta­ří a nad nimi byl pou­ze o celou gene­ra­ci star­ší „Otec“, a pak ješ­tě sta­rý Tomša byd­lí­cí mimo ves­ni­ci, sám upro­střed lesů v hájen­ce? Nikdo dal­ší tu nikdy nebyl, a ani sem nikdy neza­blou­dil. Proč? Kam všich­ni ti lidé zmi­ze­li? Co se s nimi sta­lo?...

Hlavní posta­vou celé­ho pří­bě­hu je mla­dík jmé­nem Jenda, kte­rý milu­je čte­ní knih. Ne nadar­mo se říká, že z dítě­te, co čte, bude jed­nou dospě­lý, kte­rý pře­mýš­lí. Ovšem někdy není žádou­cí poklá­dat ony „nepří­jem­né“ otáz­ky, díky nímž může dojít k „zaká­za­né“ prav­dě a koneč­ně pro­zřít. Ani Jenda není výjim­kou, i on sám při­jde na to, že ne všich­ni mají v živo­tě stej­né cíle, sny, a už vůbec ne ces­ty, kte­rý­mi ke snům putu­jí.

Ústředním moti­vem celé­ho pří­bě­hu jsou nejen kni­hy, ale hlav­ně prav­da ukry­tá mezi řád­ka­mi, kte­rou může nalézt pou­ze vní­ma­vý a pozor­ný čte­nář. Úžasný je pohled na dvě růz­né knihov­ny, jakož­to pohled do dvou růz­ných a tolik odliš­ných svě­tů. V knihov­ně „Otce“ se nachá­ze­ly peč­li­vě vybra­né svaz­ky, ohrom­ná zápla­va pří­bě­hů a svě­tů, jejímž jedi­ným cílem bylo zamlžit prav­du o sku­teč­ném živo­tě tam ven­ku.

Ovšem sou­hra okol­nos­tí a udá­los­tí při­hrá­la do ces­ty hlav­ní­mu hrdi­no­vi, i když jen na kra­tič­kou chví­li,  „zaká­za­nou“ kni­hov­nu. Obrovské množ­ství knih, tak moc odliš­ných od těch Otcových. S těmi­to nový­mi se Jenda oci­tl ve zvlášt­ním novém svě­tě, kde hltal jed­nu zaká­za­nou kni­hu za dru­hou, a postup­ně ote­ví­ral oči a zjiš­ťo­val, že svět není tako­vý, jaký zná, a jak mu jej sám Otec před­klá­dá.

Tyto kni­hy najed­nou nekon­či­ly vůbec dob­ře a byly navíc depre­siv­ní. Skutečná archa knih, kte­rá na svých poli­cích nes­la sku­teč­nou prav­du ukry­tou mezi řád­ky a je jen na lidech, zda ji jed­no­ho dne necha­jí „poto­pit“, než aby spo­lu s její pomo­cí pro­zře­li a obje­vi­li sku­teč­nou prav­du tam ven­ku. Díky těm­to „jiným kni­hám“ si Jenda začal více vší­mat věcí, kte­ré dří­ve nevi­děl, zdo­lá­vat svůj vlast­ní strach z věcí nezná­mých, pře­ko­ná­vat sebe sama, poklá­dat si nevy­řče­né otáz­ky a hle­dat na ně odpo­vě­di.

A pak se obje­vi­la ona - nadě­je! Bohužel i někdy posled­ní kapič­ka nadě­je se roz­ply­ne a pošla­pe, ostat­ně Jenda by o tom mohl vyprá­vět své. Venku byla prav­da - čis­tá a ryzí, a tak se muse­la zni­čit. Musela být pošla­pá­na, aby moh­li lidé dál v kli­du žít své pri­mi­tiv­ní živo­ty. Někdy je pros­tě poho­dl­něj­ší a jed­no­duš­ší zavřít oči a dělat, že nic nevi­dí­te, mož­ná i ze stra­chu a z vlast­ní poho­dl­nos­ti.

Stejně jako Tomša, tak i Jenda v závě­ru kni­hy dochá­zí k pozná­ní, že „Lidé byli a jsou stej­ní, i přes roz­díl­nou kul­tu­ru a výcho­vu. Moc dob­ře jsem věděl že to, čeho bychom se měli obá­vat, je někde úpl­ně jin­de. To zlo bylo totiž vždyc­ky jen v nás samot­ných. Nejhorší prav­da je tako­vá, se kte­rou nemů­žeš nic dělat. Ta jen tíží a bolí. Nevědomost je síla.“

Archu knih jsem doslo­va pře­čet­la jed­ním dechem za jeden jedi­ný večer. Dokonale mě vtáh­la do děje a jako správ­ně napsa­ná kni­ha mi tak tro­chu vsa­di­la i brou­ka do hla­vy. Určitě je to nad­ča­so­vá kni­ha, u kte­ré je jed­no, jest­li se čte prá­vě dnes nebo se nao­pak bude číst za sto let, své posel­ství si pone­se dál - napříč naši­mi gene­ra­ce­mi. Je to dost smut­né, ale my lidé jsme stá­le stej­ní, nepo­u­či­tel­ní, a stá­le opa­ku­je­me ty stej­né chy­by pořád doko­la.... 

Knihu vře­le dopo­ru­ču­ji pře­číst si všem, pro­to­že z těch řád­ků vás bude doslo­va mra­zit v zádech, neboť je tak blíz­ká tomu, co už více jak dva roky nedob­ro­vol­ně pro­ží­vá­me na vlast­ní kůži..... kdo bude číst mezi řád­ky, urči­tě pocho­pí....

• Archa knih: Skutečná prav­da se skrý­vá mezi řád­ky...
• Napsal: Jan Tománek
• Vydalo nakla­da­tel­ství XYZ v Praze roku 2021
• Vydání prv­ní
• Praha 2021
• Počet stran: 277
• ISBN: 978-80-7683-002-8

Foto: Nakladatelství XYZ & Andrea Bátovská