Atlas ptáků – Recenze – 40%

Režisér a sce­náris­ta Olmo Omerzu obdr­žel před tře­mi lety na fes­ti­va­lu v Karlových Varech cenu za režii za svou sou­těž­ní komediálně-dramatickou road-movie Všechno bude, jež byla poz­dě­ji oce­ně­na šes­ti Českými lvy, a to včet­ně toho za nej­lep­ší film. Letos se do kar­lo­var­ské Hlavní sou­tě­že vrá­til se sním­kem Atlas ptá­ků, jenž se od jeho před­cho­zí celo­ve­čer­ní tvor­by liší pře­de­vším tím, že v něm popr­vé zce­la absen­tu­je vypra­věč­ská per­spek­ti­va nác­ti­le­tých postav. Čemu nao­pak Olmo Omerzu zůstal věr­ný, je zkou­má­ní vzta­hů uvnitř rodin­né­ho kru­hu, jenž figu­ro­va­lo už v jeho Rodinném fil­mu, kte­rý byl pro změ­nu pro­hlá­šen za film roku při udě­lo­vá­ní Cen čes­ké fil­mo­vé kri­ti­ky.

Photo © CinemArt

 

Hlavním hrdi­nou Atlasu ptá­ků je totiž sedm­de­sát­ník s nalo­me­ným zdra­vím Ivo (Miroslav Donutil), ředi­tel tech­no­lo­gic­ké fir­my s domá­cí­mi spo­tře­bi­či, kte­rý se jed­no­ho dne dozví o zmi­ze­ní něko­li­ka mili­o­nů korun z firem­ních účtů (načež dosta­ne infarkt). Situaci s ním řeší jeho spo­leč­ní­ci – syn Martin (Martin Pechlát) a zeť David (Vojtěch Kotek). Z finanč­ních úni­ků nej­ví­ce pode­zí­ra­jí účet­ní Marii (Alena Mihulová), kte­rá je ale zrov­na na dovo­le­né…

Atlas ptá­ků se sna­ží zkom­bi­no­vat kri­mi­nál­ní dra­ma o vyšet­řo­vá­ní zpro­ne­vě­ry a rodin­né dra­ma o gene­rač­ních roz­po­rech Iva s jeho potom­ky, kte­ří mají na vede­ní rodin­né fir­my odliš­ný názor. Obě tyto slož­ky nicmé­ně půso­bí ve své rea­li­za­ci znač­ně roz­pa­či­tě, a to zejmé­na kvů­li sla­bé­mu scé­ná­ři, na němž Olmo Omerzu opět spo­lu­pra­co­val se sce­náris­tou Petrem Pýchou, se kte­rým napsal kro­mě Všechno bude i svůj krát­ko­me­tráž­ní film Poslední den patri­ar­chá­tu. Atlas ptá­ků totiž nej­víc ze vše­ho při­po­mí­ná prů­měr­nou a na celo­ve­čer­ní dél­ku nata­že­nou epi­zo­du něja­ké­ho čes­ké­ho tele­viz­ní­ho kri­mi­nál­ní­ho seri­á­lu (byť solid­ně reží­ro­va­nou a nad­stan­dard­ně zahra­nou), jejíž říd­ký děj je poně­kud umě­le nasta­vo­ván bizar­ně vyzní­va­jí­cí­mi pro­stři­hy na vzá­jem­nou komu­ni­ka­ci růz­ných ope­řen­ců, kte­ří svým štěbe­tá­ním buď komen­tu­jí dění na plát­ně, nebo se vyja­dřu­jí k nesou­vi­se­jí­cím glo­bál­ním pro­blé­mům, nebo si navzá­jem citu­jí laci­ná moud­ra z moti­vač­ních pla­ká­tů.

 

Během slib­ně roze­hra­né­ho úvo­du a napí­na­vé­ho honu na zmi­ze­lou účet­ní se sní­mek nej­pr­ve zaple­te do faleš­né záplet­ky s taj­ný­mi milen­ka­mi hlav­ní­ho hrdi­ny, kte­ré jsou pojme­no­vá­ny pod­le růz­ných dru­hů ptá­ků (odtud název fil­mu), pak začne pozvol­na budo­vat linii věno­va­nou rodin­ným roz­míškám (kte­ré ale neve­dou k niče­mu uspo­ko­ji­vé­mu) a záro­veň už po prv­ní tře­ti­ně dost neo­pa­tr­ně před­čas­ně nazna­čí, v čem bude nako­nec vězet jádro pud­la. Takže je násled­ně poně­kud zkla­má­ním, když se v závě­ru sna­ží udě­lat pře­kva­pi­vou poin­tu z něče­ho, co divák téměř s jis­to­tou tušil sko­ro celou dobu a měl díky tomu před fil­mem znač­ný náskok.

Ve výsled­ku Atlas ptá­ků doplá­cí jed­nak na nedo­sta­teč­ně roz­vi­nu­té posta­vy a také na pří­liš­nou obsa­ho­vou jed­no­du­chost a měl­kost. Jeho hlav­ním téma­tem se zdá být kro­mě roz­pa­da­jí­cích se vzta­hů uvnitř továr­nic­ké rodi­ny pře­de­vším frustra­ce z osa­mě­los­ti a neu­ko­je­né tou­hy po lás­ce, part­ner­ské blíz­kos­ti a cito­vém napl­ně­ní, kte­rá se stup­ňu­je až k zou­fal­ství a sebekla­mu, a také téma pod­vo­dů na inter­ne­tu, o nějž se film let­mo otře. Mohlo by se zdát, že to všech­no slou­ží něja­ké hlub­ší myš­len­ce, týka­jí­cí se sou­čas­né lid­ské spo­leč­nos­ti, firem­ní poli­ti­ky a kapi­ta­lis­mu, živo­ta střed­ní gene­ra­ce na soci­ál­ních sítích či nástrah vir­tu­ál­ní­ho svě­ta. Spíš jde ale jen o plo­ché moti­vy, navě­še­né na tri­vi­ál­ní kri­mi­nál­ní his­tor­ku se záměr­ně úsměv­ný­mi pta­čí­mi vsuv­ka­mi, repre­zen­tu­jí­cí­mi nai­vi­tu a důvě­ři­vost těch žen, jejichž kon­tak­ty má Ivo ulo­že­né ve svém tele­fo­nu pod kódo­vým ozna­če­ním.

 

Nejzdařilejší slož­kou fil­mu tak zůstá­va­jí herec­ké výko­ny. Miroslav Donutil byl patr­ně veden ke tlu­me­něj­ší­mu herec­tví, při­čemž jeho pro­jev v roli auto­ri­ta­tiv­ní­ho Iva, jemuž se čím dál víc roz­pa­dá půda pod noha­ma, je maxi­mál­ně sou­stře­dě­ný a záro­veň i plně věro­hod­ný. Podstatně emo­tiv­ně­ji hra­je Alena Mihulová, jejíž Marie se po před­cho­zích cito­vých zkla­má­ních vší silou upí­ná k vidi­ně slib­ně vyhlí­že­jí­cí­ho vytou­že­né­ho lás­ky­pl­né­ho vzta­hu. Podobně sen­zi­tiv­ní výkon před­vá­dí i Eliška Křenková, kte­rou Olmo Omerzu obsa­zu­je od Rodinného fil­mu pra­vi­del­ně, v malé roli Mariiny dce­ry. Pavla Beretová, Martin Pechlát a Vojtěch Kotek mají jen málo pro­sto­ru na to, aby se doká­za­li pro­sa­dit, jejich úlo­hou je navíc povět­ši­nou jen se sta­že­ným oca­sem rea­go­vat na roz­hod­né jed­ná­ní hrou­tí­cí­ho se patri­ar­chy. Navzdory výraz­ným pro­ta­go­nis­tům ale žád­ná z postav k srd­ci nepři­ros­te, namís­to sym­pa­tií se totiž k divá­ko­vi vkrá­dá spíš uva­žo­vá­ní nad pochyb­nou uvě­ři­tel­nos­tí jejich počí­ná­ní v kon­krét­ních situ­a­cích.

Režijně si je Olmo Omerzu jis­tý zejmé­na v sub­til­něj­ších a zti­še­něj­ších mís­tech, v suve­rén­ním vede­ní her­ců a v něko­li­ka netra­dič­ních tvůr­čích vol­bách, mezi kte­ré se řadí i zmí­ně­ná pta­čí sym­bo­li­ka, byť odsko­ky do zví­ře­cí říše jsou v jeho fil­mo­gra­fii zná­my už z Rodinného fil­mu i ze Všechno bude. Tentokrát ale tyto jeho sil­né strán­ky na pří­liš úrod­nou půdu bohu­žel nedo­padly.

 

---

Photo © CinemArt

---