Krysáci ze skládky

Photo © Česká televize

Na zapo­me­nu­té sklád­ce u Vizovic se ode­hrá­vá večer­ní­ček, kte­rý si jde svou vlast­ní ces­tou. Krysáci sáze­jí na lout­ko­vou ani­ma­ci, morav­ský své­ráz a hrdi­ny, kte­ří doká­žou obje­vit poklad i mezi odlo­že­ný­mi krá­my. Výsledkem je svět útul­ný, tro­chu potrh­lý a záměr­ně neuhla­ze­ný. Někoho okouz­lí jeho oso­bi­tost, jiné­ho může odra­dit poma­lej­ší ryt­mus i humor, kte­rý ne vždy zabe­re. Největší kouz­lo seri­á­lu spo­čí­vá v atmo­sfé­ře a v tom, že se nesna­ží podo­bat žád­né jiné pohád­ce.

Veselou dvo­ji­ci krys oži­vu­jí pře­de­vším hla­sy Bolka Polívky a Jiřího Pechy, jejichž civil­ní pro­jev pří­bě­hům dodá­vá bod­rost a pří­jem­nou dáv­ku nad­sáz­ky. Polívka je ve svém živlu: jeho hlas má nenu­ce­nou komi­ku, kte­rá doká­že i oby­čej­nou poznám­ku pro­mě­nit v drob­ný gag. Pecha mu dob­ře sekun­du­je a spo­leč­ně vytvá­ře­jí dojem sehra­ných kum­pá­nů, kte­ří nikam nespě­cha­jí. Právě jejich sou­hra pat­ří k nej­spo­leh­li­věj­ším strán­kám seri­á­lu. Zároveň však pla­tí, že ani výraz­né hla­sy nedo­ká­žou pokaž­dé zachrá­nit epi­zo­du, jejíž nápad zůsta­ne jen načrt­nu­tý.

Loutková ani­ma­ce půso­bí jako záměr­ná osla­va věcí, kte­ré už někdo odlo­žil: pro­stře­dí sklád­ky je plné drob­ných detai­lů a má vlast­ní, tro­chu zaprá­še­nou poe­ti­ku. Kamera nechá­vá vynik­nout malé rekvi­zi­ty i hma­ta­tel­ný cha­rak­ter lou­tek, tak­že svět Krysáků nepů­so­bí jako zamě­ni­tel­ná kuli­sa. Výtvarné zpra­co­vá­ní mož­ná neu­si­lu­je o tech­nic­kou oká­za­lost, ale jeho švih a neo­kou­ka­nost mají osob­ní kouz­lo. Režie drží pří­běhy při zemi a spo­lé­há na své­ráz postav i pro­stře­dí mís­to vel­kých dob­ro­druž­ných gest. V tom je seri­ál sym­pa­tic­ký, jin­dy ovšem jeho klid­né tem­po pře­chá­zí až v ospa­lost.

Scénáře nej­lé­pe fun­gu­jí ve chví­li, kdy z jed­no­du­ché situ­a­ce vyros­te drob­ný cha­os, tře­ba když se úklid sme­tiš­tě zvrt­ne jiným smě­rem, než hrdi­no­vé čeka­li. Krátká sto­páž ale pří­bě­hům nedá­vá mno­ho pro­sto­ru k roz­vi­nu­tí a opa­ku­jí­cí se úvod může časem osla­bit jejich tah. Humor je oso­bi­tý a mís­ty pří­jem­ně absurd­ní, jen­že jeho úči­nek závi­sí na tom, zda divák při­stou­pí na poma­lej­ší, nená­pad­něj­ší způ­sob vyprá­vě­ní. Výraznou sou­čás­tí nála­dy je hud­ba sku­pi­ny Už jsme doma, kte­rá do večer­níč­ku při­ná­ší ener­gii i lehce pod­vrat­ný tón. Díky ní mají Krysáci zvu­ko­vou identi­tu, již si lze vyba­vit ješ­tě dlou­ho po skon­če­ní epi­zo­dy.

Krysáci nejsou uni­ver­zál­ní pohád­kou, kte­rá si zís­ká kaž­dé­ho; jejich kouz­lo sto­jí na výstřed­nos­ti, morav­ské poho­dě a ocho­tě hle­dat krá­su na neprav­dě­po­dob­ném mís­tě. Doporučit je lze divá­kům, kte­ří mají rádi lout­ko­vou ani­ma­ci, oso­bi­té čes­ké večer­níč­ky a humor bez zbě­si­lé­ho tem­pa. Potěší také dospě­lé, kte­ří oce­ní Polívkův hlas, hud­bu Už jsme doma a nená­pad­né výtvar­né nápa­dy. Malé děti mohou někte­ré epi­zo­dy bavit, ale jejich poma­lé vyprá­vě­ní a zvlášt­ní humor nemu­sí zabrat na kaž­dé­ho. Milovníci akce či pro­pra­co­va­ných pohád­ko­vých záple­tek tu nej­spíš nena­jdou to, co hle­da­jí.