Nabízí kniha autora Zen a hotovo něco nového, nebo jen opáčko lekcí minulých?
S osobou Lea Babauty jsem se setkal už před lety. Tehdy jsem narazil někde na webech na jeho drobný svazek jménem Zen a hotovo (ZTD). Než se dostanu k samotnému Soustředění, je potřeba se krátce zmínit i právě o tom hotovém Zenu.
Kniha mě zaujala natolik, že jsem se během pár dnů vypravil do jednoho většího knižního centra, opatřil si ji a při cestách autobusem jsem ji přečetl během asi dvou dnů.
Byla plná velmi podnětných a neopakujících se myšlenek, které mne zaujaly hlavně proto, že šlo o jednu z prvních knih o osobním rozvoji, kterou jsem držel v ruce. V té době jsem měl rozečteno něco i něco od Ivo Tomana a některé postřehy byly dokonce oběma autorům společné.
Lehkost a plynutí
Babautovi se nedá upřít pohodový styl a lehkost, které vás celkem nenutí dělat si poznámky. To není kritika, spíše ocenění toho, že i v případě svazku Síly jednoduchosti jde u autora o srozumitelný výklad podaný tak, že máte opravdu pocit čtení něčího deníku nebo poznámek z cest a nikoli učebnice, která se snaží cokoli diktovat. Což si krásně rozumí s jeho celkovou uvolněností.
Tady začíná ovšem problematická část, která se projevuje právě ve svazku Soustředění. Pokud s osobním rozvojem teprve začínáte a zatím jste neměli v ruce příliš svazků, nahrávek, audioknih nebo videa, bude pro vás Babautovo Soustředění asi celkem přínosné.
Pokud už nějaký čas sledujete například články na webech typu Forbes nebo First Class, nenajdete v něm prakticky nic nového a budete mít dokonce pocit, že kdyby autor srazil svoje už trochu opakující se fráze, poučky a postřehy cca o třetinu, nic vážného by se nestalo a mohl by z toho být velmi dobrý seriál na blog.
Miguel Ruiz osobní produktivity?
Zajímavé je, že Zen a hotovo a Síla jednoduchosti byly podle roku vydání první věci, které se od něj objevily na českém trhu a ostatní svazky následovaly. Trochu mi to připomíná bibliografii Dona Miguela Ruize, autora Čtyř dohod. Zřejmě zjistil, že na první dávku toltéckého myšlení a moudrosti slyší opravdu hodně lidí, tak je začal s odstupem času zásobovat dalšími traktáty, které zdaleka nemusí mít váhu a výstižnost jeho první knihy, která je mimochodem výborná.
Soustředění tak člověku jen trochu znalému principů efektivity, minimalismu a digitálního klidu nepřináší de facto nic nového. V některých místech působí navíc dojmem, že čtete něco hrozně krásného a užitečného, ale jakmile chcete text reprodukovat nebo si udělat s odstupem poznámky, vlastně nevíte, co si konkrétně zapsat.
Babauta naráží tak trochu na všechno a co disciplína osobní produktivity a eliminace rozptýlení, to kapitolka s několika poznámkami a jeho osobními postřehy. Nijak hluboká, ale naťukávající téma a lehce vyzývající k dalšímu zkoumání problému.
Když si chcete vzpomenout
V tom je na druhou stranu výhoda Soustředění, která možná není na první pohled patrná. Babautova tvorba se totiž hodí pro připomenutí si některých zásad v momentě, kdy máte pocit, že jde všechno do kopru, že vám nic nejde, neumíte se k ničemu dokopat a nic na světě vás už nespasí.
Není od věci si právě pro takové momenty nechat někde na viditelném místě právě jeden nebo dva jeho svazky. Nemusíte si je číst celé. Ale neškodí si pohledem na pár stránek připomenout, že sami v sobě toho můžete změnit docela dost a nemusíte se za to stydět a mít pocit, že jste se nějak provinili vůči světu či komukoli z lidského druhu. Babauta tak může fungovat jako takový malý knižní talisman, kterým si občas připomenete, že dělat věci tak či onak má stále smysl – a že ten smysl jim dáváte vy.
Blog autora: http://umenivyberu.cz
Nejnovější komentáře