Bathory: Velkolepý film s krvavou historií, který nenaplnil očekávání

Film Bathory slav­né­ho slo­ven­ské­ho reži­sé­ra Juraje Jakubiska sice popr­vé spat­řil svět­lo svě­ta už v roce 2008, ale i po sedm­nác­ti letech od pre­mi­é­ry je to sní­mek, kte­rý stá­le roz­dě­lu­je divá­ky. První klap­ka padla už v roce 2005 (a bouch­la prý úcty­hod­ných 5 640krát), ale celý nápad vzni­kl ješ­tě dří­ve – pod­le teh­dej­ších vyjá­d­ře­ní zhru­ba 4,5 roku před začát­kem natá­če­ní. Film vzni­kl v kopro­duk­ci brit­ské spo­leč­nos­ti FILM and MUSIC Entertainment (UK), EUROFILM Studio (HU) a Juraj Jakubisko Film a stal se šest­nác­tým celo­ve­čer­ním fil­mem toho­to výji­meč­né­ho reži­sé­ra.

Na natá­če­ní se podí­le­lo neu­vě­ři­tel­ných 1000 lidí, z nichž se 200 obje­vi­lo před kame­rou, a bylo uši­to kolem 5000 kos­tý­mů – 82 z nich pří­mo pro hlav­ní posta­vu Erszebeth Bathory. Na pla­ce se mlu­vi­lo dese­ti jazy­ky, popsa­lo se obrov­ské množ­ství papí­ru a vznik­lo 20 růz­ných ver­zí pla­ká­tů. Rozpočet dosá­hl ast­ro­no­mic­kých 350 mili­o­nů korun, což teh­dy z fil­mu udě­la­lo jeden z nej­draž­ších ve střed­ní Evropě. Jen za tele­fo­ná­ty padly 3 mili­o­ny korun a her­ci a štáb během natá­če­ní najez­di­li přes 2,5 mili­o­nu kilo­me­t­rů – spo­lu s tím zapla­ti­li 100 pokut.

Hlavní posta­vou je samo­zřej­mě Erszebeth Báthory, pře­zdí­va­ná „krva­vá hra­běn­ka“, kte­rá je zapsá­na v Guinessově kni­ze rekor­dů jako nej­vět­ší žen­ská vra­žed­ky­ně všech dob. Jakubiskův film se ale nesna­ží pou­ze šoko­vat – nao­pak. Nabízí alter­na­tiv­ní pohled na její život a zpo­chyb­ňu­je tra­dič­ní legen­dy o kou­pe­lích v krvi panen. Báthoryová totiž nikdy neby­la ofi­ci­ál­ně sou­ze­na a všech­na svě­dec­tví jsou nepří­má, čas­to zpo­chyb­ně­ná a mož­ná i vykon­stru­o­va­ná.

Když film v roce 2008 koneč­ně dora­zil do kin, oče­ká­vá­ní byla obrov­ská. Já sama jsem se teh­dy těši­la vel­mi – mož­ná až pří­liš. A o to vět­ší pak bylo mé zkla­má­ní. I dnes, v roce 2025, musím kon­sta­to­vat, že Bathory se do mého fil­mo­vé­ho srd­ce neza­psa­la tak, jak jsem dou­fa­la. Znám jen vel­mi málo lidí, kte­ří by byli s výsled­kem sto­pro­cent­ně spo­ko­je­ni.

Filmy Juraje Jakubiska býva­ly vždy oso­bi­té – s poe­tic­kým, mís­ty až sno­vým vyprá­vě­ním, bez potře­by komerč­ní­ho pozlát­ka. Bathory však v tom­to smě­ru tro­chu klo­pýt­la. Výsledný dojem totiž mís­ty při­po­mí­ná bom­bas­tic­ké tele­viz­ní pro­duk­ce – trai­le­ry a upou­táv­ky nalá­ka­ly, ale film samot­ný už nedo­ká­zal nabíd­nout hlub­ší záži­tek. Ano, byl to vizu­ál­ně pou­ta­vý film, ale potře­bu zhléd­nout ho zno­vu jsem nikdy nepo­cí­ti­la.

Film je roz­dě­len do tří děj­ství, kte­rá se sice mís­ty pro­lí­na­jí, ale ply­nu­lost vyprá­vě­ní tro­chu pokul­há­vá. Pokud divák nezná pověs­ti o Čachtické paní ale­spoň rám­co­vě, může se v ději ztra­tit. Stopáž 144 minut je rela­tiv­ně dlou­há, ale díky vizu­ál­ně boha­té­mu zpra­co­vá­ní (nád­her­né kos­týmy, půso­bi­vé loka­ce) film uběh­ne pře­kva­pi­vě rych­le.

Zvláštní kapi­to­lou jsou dvě odleh­ču­jí­cí posta­vy – mnich Petr (Bolek Polívka) a mnich Cyril (Jiří Mádl) – kte­ří při­ná­še­jí do fil­mu nad­sáz­ku a humor, což půso­bí sym­pa­tic­ky, byť mís­ty až pří­liš vytr­že­ně z cel­ko­vé­ho ladě­ní. Inline brus­le a kame­ra v roce 1600? Proč ne. Otázkou však zůstá­vá, jest­li se to do cel­ku hodi­lo.

Herecké výko­ny ale hod­no­tím vel­mi pozi­tiv­ně – Anna Friel jako Erszebeth i Deana Jakubisková jako její pra­vá ruka Darvulie poda­ly výbor­né výko­ny. Scénografie a kos­týmy jsou na vyso­ké úrov­ni, i když někte­ré zábě­ry na Čachtický hrad půso­bí dnes, v době 4K a ultra HD, poně­kud ama­tér­sky.

Pokud jste pří­z­niv­ci his­to­ric­kých dra­mat a ote­vře­ní vůči netra­dič­ním výkla­dům his­to­rie, film by vás mohl zaujmout. Ale pokud věří­te pev­ně v krva­vou legen­du, při­prav­te se na zce­la jiný pohled. A roz­hod­ně nedo­po­ru­ču­ji film dětem – nejen kvů­li násil­ným scé­nám, ale i kvů­li slo­ži­té­mu ději, kte­ré­mu by mlad­ší divá­ci těž­ko rozu­mě­li.

Shrnuto a pod­tr­že­no: Bathory je ambi­ci­óz­ní pro­jekt, kte­rý zůstal někde na půl ces­ty. Má sil­né strán­ky – herec­ké výko­ny, výpra­vu, hud­bu – ale selhá­vá v cel­ko­vém ucho­pe­ní pří­bě­hu a dra­ma­tur­gii. Z dneš­ní­ho pohle­du jde o zají­ma­vý arte­fakt své doby, kte­rý sto­jí za vidě­ní už jen kvů­li odva­ze, s jakou se sna­ží bou­rat his­to­ric­ké mýty.

---

---