Benjamin Kuras: Poslední naděje civilizace: Dokument o stavu dnešní Evropy

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Filozofie dob­ra a zla. Zániku a obno­vo­vá­ní civi­li­za­cí. Zákon pře­ži­tí sil­něj­ší­ho. Cokoliv vás může napad­nout při čte­ní této nové kni­hy Benjamina Kurase. Je to širo­ce poja­tý doku­ment o sta­vu civi­li­za­ce, Evropy a snad i naší duše. Protože ve chví­li, kdy se podí­vá­te na svět kolem nás oči­ma toho­to doku­men­tu, zjis­tí­te, že žije­me v jakési bub­li­ně? Ano, před­po­klá­dám, že slab­ší pova­hy může ten­to text vydě­sit. Přemýšlivé pova­hy vyže­ne ze stag­nu­jí­cí­ho kli­du a tep­lé­ho ušá­ku. Pštrosy s hla­vou v pís­ku naštve. Faktem je, že jsem se u této kni­hy sna­ži­la zacho­vat si chlad­nou hla­vu a nad­hled, přes­to bylo něko­lik pasá­ží, zejmé­na týka­jí­cích se islá­mu, nad kte­rý­mi mi zůstá­val rozum stát. Zejména potom nad tím, jak se nad jejich prá­vem nepo­za­sta­vu­jí evrop­ské vlád­nou­cí špič­ky a bez skur­pu­lí ho apli­ku­jí do ústav svých zemí. Děsivé? Divné? Oboje. Je to děsi­vé tím, jak je to div­né a nelo­gic­ké. Nebo oprav­du pla­tí ten citát, kte­rý autor dal na začá­tek své kni­hy a kte­rý poví­dá něco o tom, že svo­bo­da kon­čí tam, kde vymí­rá před­cho­zí gene­ra­ce, kte­rá zaži­la před­cho­zí vál­ku? Že by nad vším bylo jen poza­po­me­nu­tí vlast­ní his­to­rie?

„Dobří lidé kona­jí dob­ro, zlí lidé kona­jí zlo, ale aby dob­ří lidé kona­li zlo, na to potře­bu­je­te nábo­žen­ství. Napsal kdy­si Nobelův lau­re­át, ame­ric­ký fyzik Richard Feynman. Kdo je las­ka­vý ke zlým, bude zlý k las­ka­vým, píše v Talmudu. Též se tam píše, že kdo může zabrá­nit zlu a neza­brá­ní, je za ně odpo­věd­ný. A taky že zlo vítě­zí, když dob­ří lidé nedě­la­jí nic. Problém se zbož­ný­mi je jejich víra, že konáme-li něco z vůle boží, nemů­že to být prin­ci­pi­ál­ně být zlé. A že tudíž koná-li něco z vůle boží někdo jiný, i to musí být dob­ré, i když nám to půso­bí utr­pe­ní. Naše utr­pe­ní tím dostá­vá bož­skou dimen­zi, kte­rá nám je umož­ňu­je při­jí­mat a dokon­ce po něm tou­žit. Jsou i tací, kdo věří, že bez utr­pe­ní není spá­sy.

Háček je jen v to, jak poznat, co je vůle boží. A pro­to­že vět­ši­na z nás pří­mou lin­ku na Boha nemá, máme na vybra­nou se buď vůlí boží neza­bý­vat a impro­vi­zo­vat svo­je živo­ty tak, aby byly co nejmé­ně škod­li­vé co nejmen­ší­mu počtu lidí, nebo za vůli boží při­jmout něco, co věří­me, že kdo­si kdy­si za vůli boží znal. Té prv­ní vari­an­tě říká­me huma­nis­mus, té dru­hé pak nábo­žen­ský fun­da­men­ta­lis­mus.“

Je až s podi­vem, jak je jed­no­du­ché začít věřit tomu, že utr­pe­ní má něja­ký význam, a z toho auto­ra jedi­ně mož­ně pra­me­ní ocho­ta igno­ro­vat utr­pe­ní a varo­vá­ní křes­ťa­nů per­zekvo­va­ných islá­mem a omlou­vat je podob­ný­mi činy, kte­ré pácha­li křes­ťa­né kdy­si.

Dvě stě stran doku­men­tu, u kte­ré­ho pře­sta­ne­te dýchat!

Autor vychá­zí ze zahra­nič­ních zdro­jů, ze zdro­jů vzdá­le­ných main­stre­a­mu, ze zdro­jů, kte­ré jsou tře­ba i regi­o­nál­ní, ze svých vlast­ních zku­še­nos­tí, z výpo­vě­dí. Vše má v kni­ze doko­na­le vyzdro­jo­va­né, tak­že se může­te pus­tit i sami po sto­pách toho, co je v kni­ze nazna­če­no nebo pří­mo řeče­no. Jsou to holá fak­ta. Hnidopich mož­ná bude hle­dat argu­men­ty pro­ti auto­ro­vi a tvr­dit, že je pro­ti něče­mu zau­ja­tý, ale… sáh­ně­te si do svě­do­mí a běž­te tře­ba jen na týden žít do islám­ské země. Ne do pří­moř­ské­ho leto­vis­ka, ale do cen­t­ra živo­ta běž­ných lidí. Nebo se zeptej­te něko­ho, kdo tuhle zku­še­nost má za sebou. I kdy­bys­te se zuby neh­ty brá­ni­li, v tako­vém pří­pa­dě bude­te muset mini­mál­ně nad slo­vy Benjamina Kurase pře­mýš­let.

Pro mne tato kni­ha zůsta­ne obrov­ským pro­zře­ním vůbec v tom, že lid­stvo, ač jsme jeden živo­čiš­ný druh, může­me mít napros­to, ale napros­to roz­díl­nou men­ta­li­tu, kte­rá je ale neslu­či­tel­ná jed­na s dru­hou. Čtivý text vám doslo­va vez­me dech a roz­to­čí mozko­vé závi­ty do veli­ce rych­lých otá­ček. Věci dáva­jí smy­sl. A řeše­ní, a také i dojem­ný konec, kte­rý autor  v této kni­ze před­sta­vil, se tak stal přes­ně tím, co bych si přá­la, aby bylo…

Aby Evropa měla tu posled­ní šan­ci se zachrá­nit. Je milé, že ať se na to autor dívá jak­ko­liv, tak ona záchra­na jde prá­vě asi ze střed­ní Evropy a ze slo­van­ských zemí. Důvody k tomu jsou více než logic­ké, tak­že nezbý­vá než dou­fat, že prá­vě tomu prá­vě tak bude.

O auto­ro­vi:

Benjamin Kuras (4. 4. 1944) vzdě­lá­ním Olomoučák (od mateř­ské škol­ky do kon­ce stu­dia ang­lis­ti­ky), krát­ce praž­ský ang­lic­ký roz­hla­so­vý redak­tor (1968), od říj­na 1968 Londýňan a čes­ký redak­tor BBC (od 1969), od roku 1975 brit­ský občan. Autor pat­nác­ti ang­lic­kých diva­del­ních a roz­hla­so­vých her, kte­ré se hrá­ly v šes­ti zemích.

Od roku 1990 při­spí­vá do čes­kých peri­o­dik: Reflex, Respekt, Bajt, Český deník, Týden, Lidové novi­ny, Profit, Marianne, Euro, MF Dnes, Právo, Xantypa. V nakla­da­tel­stvích Eminent, Baronet, Linde, Evropský lite­rárn­ní klub, Votobia a G+G vydal tyto ang­lic­ké a čes­ké kni­hy: Czech and Baances, Češi na vlás­ku, Business je byz­nys, Anglie je na hou­by, Nebýt Golema, As Golems Go, Je na Marxu život?, Is There Life on Marx?, Deník viru­se aid­su, Pryč s pra­šiv­ka­mi, Antonín a František jsou naži­vu, Glokalismus a demo­kra­tu­ra, Sekl se Orwell o dva­cet let?, Zákazané ovo­ce vědě­ní, Tao sexu, Ciao sexu, Mao sexu, Jak pře­žít padou­chy, Žít vše­mi údy, Tao smí­chu, Soumrak bílé­ho muže, Nebýt Golema, Bláhové sně­ní o svě­tě bez padou­chů, EpiKuras a Jak zabít civi­li­za­ci.

Vydalo nakla­da­tel­ství Eminent, 2016, www.eminent.cz

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře