Byl jsem číslo 30529

bjc

Byl jsem čís­lo 30529 od Felixe Weinberga je kni­hou popi­su­jí­cí sku­teč­né váleč­né vzpo­mín­ky jed­no­ho židov­ské­ho chlap­ce pochá­ze­jí­cí­ho z Čech.

Felix Weinberg byl uzná­va­ný vědec, kte­rý se sna­žil na obdo­bí vál­ky celý svůj život zapo­me­nout, a i přes­to že ho celý život pro­ná­sle­do­va­li noč­ní můry, se na sklon­ku živo­ta nako­nec roz­ho­dl a odhod­lal své vzpo­mín­ky sepsat do kni­hy.

„Už pět­a­še­de­sát let se sna­žím zapo­me­nout a vyma­zat z pamě­ti vzpo­mín­ky na věci, kte­ré jsem jako dospí­va­jí­cí chla­pec zažil v tábo­ře Auschwitz a dal­ších nacis­tic­kých kon­cen­t­rač­ních tábo­rech, jen­že teď se setká­vám s názo­rem, že je mou povin­nos­tí vůči své rodi­ně i ostat­ním sepsat je do kni­hy.

Legenda, že si táta musel kvů­li své mizer­né pamě­ti nechat vyte­to­vat svo­je tele­fon­ní čís­lo na před­lok­tí, sice nemě­la dlou­hé­ho trvá­ní, ale zapa­da­la do cel­ko­vé­ho rám­ce. Nikdy jsem se nechtěl defi­no­vat coby pře­ži­vší kon­cen­t­rač­ní­ho tábo­ra.“

Kniha je roz­dě­le­na do čtyř čás­tí, jež ply­nou chro­no­lo­gic­ky stej­ně tak jako auto­rův život: Tj. dět­ství popi­su­jí­cí auto­ro­vy krás­né vzpo­mín­ky na obdo­bí před kon­cen­t­rač­ním tábo­ře. Lágry, coby nej­těž­ší eta­pa jeho živo­ta v lág­ru jako byl Terezín, Auschwitz-Birkenau, Blechhammer, Gross-Rosen či Buchenwald.  Návrat zpět do své rod­né země a své­ho domo­va. Anglie a ces­ta za svým jedi­ným pře­ži­vším pří­buz­ným, svým otcem.

DĚTSTVÍ

Felix měl vel­mi šťast­né dět­ství, kte­ré skon­či­lo však pří­liš brzy. Vzpomínky na něj utvá­ří pro něj jakousi uli­tu bez­pe­čí a rados­ti, do něž se může člo­věk v dobách nej­těž­ší­ho utr­pe­ní stáh­nout. Jeho uli­ta byla plná krás­ných a neza­po­me­nu­tel­ných vzpo­mí­nek a jis­to­ty, poci­ty bez­pe­čí a lás­ky pro­ži­té v okru­hu svých nej­bliž­ších až do doby, kdy je navždy roz­dě­li­la vál­ka.

„A mož­ná že prá­vě pro­to za své pře­ži­tí tábo­rů Terezín, Auschwitz-Birkenau, Blechhammer, Gross-Rosen a Buchenwald vdě­čí oné „uli­tě“, v níž pře­žil prv­ní roky své­ho živo­ta. Otec, kte­rý si s lás­kou hrál se svý­mi dvě­ma chlap­ci, a mat­ka, kte­rá s při­ro­ze­ným talen­tem vná­še­la do jejich dět­ské­ho živo­ta zába­vu, to byly pra­me­ny, z nichž mohl Felix čer­pat během své­ho dva a půl roku trva­jí­cí­ho zaje­tí. Ze snů, v nichž zno­vu­o­ží­val jeho před­chá­ze­jí­cí život, kam pat­ři­li také milu­jí­cí pra­ro­di­če, plav­by kole­so­vým par­ní­kem po Labi a vyjížď­ky na saních taže­ných koň­mi.“

LÁGRY

Zachycuje svo­je zážit­ky a zku­še­nos­ti z jed­not­li­vých kon­cen­t­rač­ních tábo­rů a hle­dá­ní sku­li­nek v podo­bě „chrá­ně­né­ho zaměst­ná­ní“, kte­ré mělo zajis­tit, aby člo­věk zůstal co nejdéle naži­vu, stal se pro svo­jí prá­ci nato­lik důle­ži­tý, aby dotyč­né­ho vyřa­di­li z trans­por­tu na východ.

Z toho­to důvo­du se jeho mat­ka sta­la ošet­řo­va­tel­kou, aby sobě s svým dětem zajis­ti­la ale­spoň celý rok živo­ta navíc. Poté násle­do­va­ly trans­por­ty dobytčá­kem do dal­ších kon­cen­t­rač­ních tábo­rů, kde Felix pře­ží­val až do kon­ce vál­ky.

„Většina lidí kupří­kla­du ví, jaké to je mít sku­teč­nou noč­ní můru a pak pocí­tí úle­vu po pro­bu­ze­ní. Jen málo­kdo se však dove­de před­sta­vit opak: pro­bou­zet se z nád­her­ných snů o šťast­ném dět­ství do noč­ní můry sku­teč­nos­ti, do zápa­chu lid­ských těl z kaž­dé stra­ny - uvě­do­mě­ní si, kde se nalé­zám - noc za nocí, týden za týd­nem, měsíc za měsí­cem.“

NÁVRAT a ANGLIE

V kon­cen­t­rač­ním tábo­ře bohu­žel Felix při­šel až na otce o všech­ny své pří­buz­né, tj. o mamin­ku a mlad­ší­ho bra­t­ra, a pro­to se za svým otcem odstě­ho­val do Anglie, kde měl to štěs­tí, že pak mohl po jeho boku krá­čet po dal­ší výraz­nou část své­ho živo­ta.

Vzkřísil svo­jí tou­hu po vzdě­lá­ní a obje­vil tak svět neko­neč­né­ho kli­du a hloub­ky, zce­la odliš­ný od vřa­vy lid­ských citů, svět, v němž lze pros­tý­mi expe­ri­men­ty a tro­chou mate­ma­ti­ky odka­zo­vat hlu­bo­ké prav­dy o pod­sta­tě pří­ro­dy. Tento svět nabí­zí neo­me­ze­né množ­ství neko­neč­ných rébu­sů - je to svět logi­ky a nád­he­ry, jenž se lid­ských emo­cí a utr­pe­ní napros­to netý­ká...

Kniha „Byl jsem čís­lo 30529“ popi­su­je život­ní ces­tu Felixe od jeho dět­ství, po pře­ži­tí v kon­cen­t­rač­ních tábo­rech a pocho­du smr­ti, až do doby, kdy se stal uzná­va­ným pro­fe­so­rem a věd­cem. Líčí poci­ty rados­ti a štěs­tí, kte­ré byly poz­dě­ji vystří­dá­ny poci­ty bez­na­dě­je, smut­ku, lítos­ti a bez­mo­ci.

Hlad, hrubé  zachá­ze­ní, a nako­nec trau­ma ze spo­je­nec­kých nále­tů způ­so­bi­ly, že Felix byl na kon­ci vál­ky napůl mrt­vý.

Moc se mi na kni­ze líbi­lo, že Felix neza­chá­zel moc do vel­kých detai­lů a mož­ná i naschvál nepo­pi­so­val všech­ny hrů­zy vál­ky a samot­ná zvěr­stva pácha­ná v kon­cen­t­rač­ních tábo­rech, a díky své­mu úžas­né­mu vypra­věč­ské­mu talen­tu nao­pak vysti­hl atmo­sfé­ru, svo­je vlast­ní poci­ty, myš­len­ky, ale i mož­né oba­vy ply­nou­cí z kaž­do­den­ní­ho živo­ta v kon­cen­t­rač­ním tábo­ře.

Felix má talent vzpo­mí­nat na všech­ny dny ve svém živo­tě,  je scho­pen pře­nést čte­ná­ře do mys­li své­ho  dospí­va­jí­cí­ho já, v níž se už teh­dy tvo­ři­ly koře­ny jeho svě­do­mi­té­ho ducha.

Díky schop­nos­ti vzkří­sit své chla­pec­ké nad­še­ní z obje­vo­vá­ní toho, jak věci fun­gu­jí, pře­ky­pu­jí­cí moud­ros­tí poz­děj­ších let a vel­mi sil­ným sebeza­pře­ním, vznik­la z jeho vzpo­mí­nek vel­mi pou­ta­vé a ori­gi­nál­ní čte­ní, kte­ré chyt­ne kaž­dé­ho čte­ná­ře za srd­ce.

• Byl jsem čís­lo 30529
• Válečné vzpo­mín­ky židov­ské­ho chlap­ce z Čech
• Napsal: Felxi Weinberg
• Přeložil: Petr Kotouš
• Vydala GRADA Publishing, a.s., pod znač­kou COSMOPOLIS
• Praha 2020
• První vydá­ní
• Počet stran: 200
• ISBN 978-80-271-1370-5

Foto: Andrea Bátovská & Grada Publishing, a.s.