Kniha Františka Emmerta není moc dlouhá (má necelých 200 stran), ale zajímavými informacemi je naplněna takřka k prasknutí. Pro lidi, kteří se zajímají o historii 2. sv. války a zároveň o složité a komplikované česko-německé vztahy je pak četba tohoto dílka takřka povinností.
Je známým faktem, že Češi za wehrmacht nebojovali. Není to z důvodu jejich (vlastně našeho) špatného umění válečnického, důvod je spíše stran spolehlivosti a věrohodnosti, neboť rovněž je známo, že Hitler český národ zrovna v lésce neměl. Dovolím si Dolfiho citovat: „Češi mají pětisetleté zkušenosti s tím, jak dokonale hrát podřízenost a nevzbudit přitom nedůvěru. Kolik Čechů se za mého mládí potloukalo Vídní, naučilo se jazyk a pak se šikovně vetřelo do rozhodujících pozic ve státě“, či jinde, „...stačí Čechovi neostříhat fousy a podle toho, jak směřují dolů, se hned pozná, že jde o potomka mongoloidních kmenů...“
Jako vše má ale i toto svoji druhou stranu mince. Rozličnými cestami se nakonec několik Čechů do wehrmachtu (většinou nedobrovolně) dostalo. Kniha se zaměřuje převážně na dva způsoby, a to cestu Čechů z Těšínka a z Hlučínska, kde jedni se stali občany Říše na základě podpisu tzv. Volkslistu o přihlášení se ke „slezské národnosti“ (mnohdy vynucováno, neboť v případě nepodepsání by následovalo vysídlení z domovské oblasti) a druzí (lidé z Hlučínska) na základě toho, že jejich území již dříve patřilo Německu a oni jsou tedy v podstatě Němci.
Kniha sleduje osudy a autentická vyprávění celkem 8 osob, jejichž život byl skutečně pozoruhodný. Čtenář se tak přes jejich zážitky podívá do kokpitu Luftwaffe, na palubu lodi V1107, do rozpálené africké pouště, i na krutá bojiště východní fronty.
Kniha se mi celkově moc líbila, a to nejenom kvůli tomu, že v dané oblasti vyplňuje menší literární vakuum.
