Čtvrtstoletí Samotářů

SamotC3A1C599i

Hodnocení článku

(1 hlasů, průměr: 5,00 z 5)

Načítám počet zobrazení...

Před rokem jsem na blogu připomínal zřejmě divácky nejoblíbenější porevoluční film, hořkou retrokomedii Pelíšky, která vloni oslavila čtvrtstoletí od premiéry. O rok později však přišel do kin jiný divácký megahit, který si jako jeden z mála novodobých filmů zaslouží status „kultovní“. Druhotina Davida Ondříčka, komedie Samotáři, která vznikla v česko-slovinské koprodukci podle scénáře Petra Zelenky a Olgy Dabrowské, přestože pojednávala o generaci „Husákových dětí“, se stala zásadní zejména pro mileniály (a xeniály). Čím se příběh sedmi mlaadých lidí, kteří se ve velkoměstě na přelomu milénia snaží najít lásku, stal generačním (ale zároveň nadčasovým) snímkem, to si řekneme v následujících odstavcích.

Samotáři jsou mimo jiné zajímaví tím, že se dá jen těžko určit, kdo z výše zmíněné sedmičky je hlavní rolí. Červenou nití příběhu je vztah Hanky (Jitka Schneiderová) a Petra (Saša Rašilov), kteří se na začátku filmu rozejdou, aby se na konci opět dali dohromady. U obou postav je však nějaké to „ale“, proč je sporné, zda je za hlavní role považovat. Hanka je tvrdohlavá hysterka, ke které si divák obtížněji buduje vztah, a Petr, který pracuje jako moderátor v rádiu, může vedle ostatních mužských postav lehce zanikat (jakkoliv já se v něm vidím, zejména v tom, že mám tendenci si ze svého psaní dělat psychoanalýzu, zvlášť na Panáčkovi, když mě opustil kolega Scalex, tak jsem čtenářům říkal, že jim budou muset stačit moje „nahrávky matek“). V titulcích je jako první uvedena Makedonka Vesna (Labina Mitevska), která do Česka přijela hledat svého otce, kterého nikdy neviděla. Do děje však tato dívka s hlubokýma očima zasahuje minimálně a povětšinou zůstává pozorovatelkou z jiné kultury. Nevýraznější postavou je jednoznačně věčně zhulený Jakub (Jiří Macháček), který je zároveň i suverénně největším hláškařem filmu, avšak od Filmové akademie si Macháček odnesl Českého lva pouze za vedlejší roli. V témže ceremoniálu byl za hlavní roli nominován Ivan Trojan (porazil jej tehdy Bolek Polívka alias Josef Čížek z na Oscara nominované dramedie Musíme si pomáhat Jana Hřebejka), který ztvárnil psychopatického lékaře Ondřeje, patologicky zamilovaného do Hanky, kterou neustále pronásleduje, jelikož se však jedná o člověka rodinně i materiálně zajištěného, není Ondřej pro cílovku nejlepším objektem k identifikaci. Jako deus ex machina do děje vstupuje kameraman a zaměstnanec cestovní kanceláře Robert (Mikuláš Křen), který napomůže rozchodu Hanky a Petra, avšak z celé sedmičky se jedná o nejméně sympatickou postavu, obzvlášť k Vesně se zachová vyloženě hnusně. S určitostí můžeme říct, že hlavní rolí není Lenka (Dana Sedláková), manželka Ondřeje a kolegyně Roberta, která představuje „povoláním manželku“.

Jiří Macháček v rozhovoru pro DVTV prozradil, že na pokyn režiséra natáčel pod vlivem marihuany.

Dvě z hlavních postav si musíme probrat podrobněji pod lupou, jelikož si zaslouží hlubší rozbor. První z nich nemůže být nikdo jiný než Macháčkův Jakub, který je pro mnohé hlavním symbolem, stal kultovní postavičkou a jeho hlášky zná tehdejší mládež nazpaměť. Svým způsobem tento notorický hulič zastiňuje nejen ostatní postavy, ale i vážnější vztahovou linku filmu, čímž vzdáleně připomíná Bohuše Stejskala (Bolek Polívka) z Dědictví aneb Kurvahošigutentag (1992), který rovněž svými hláškami v této nesmrtelné lidové komedii upozadil chytilovské memento. Z jiného úhlu pohledu pak Jakub připomíná seriálového Ozzáka (Martin Dejdar) z kultovního nováckého sitcomu Comeback, který si utahuje z barbarských metalistů, kteří jej přijali za svou ikonu. Zrovna tak Jakub si získal na přelomu milénia mnoho fanoušků, kteří se rovněž oddávali zakázaným bylinám, jež vnímali jako formu protestu proti konformismu, přestože na jeho postavě je demonstrováno, kam až přehnané hulení může vést, když Jakub zapomene na svou holku Alici, která odjela za tetou do Německa, a začne chodit s Hankou, které tak osudově ublíží. Zajímavostí je, že Macháček mnohé scény opravdu natáčel pod vlivem, aby to působilo autenticky.

Druhou postavou, které se podíváme na zoubek, je Ondřej, který byl překvapivě vůbec první filmovou rolí Ivana Trojana (tehdy mu bylo 36 let), v té době již uznávaného herce Dejvického divadla. V jeho postavě je demonstrován konflikt, který se pere v člověku, který již založil rodinu a je uznávaným neurochirurgem, přesto však není v životě šťastný. Setkání s Hankou po letech v něm probudí jeho horší já, které nedokáže rozumově kontrolovat a chová se tak jako psychopat. Jeho inteligentní manželka Lenka přijde na dobrý kompromis, jak si Ondřeje udržet, ale zároveň mu nebránit ve štěstí, když mu dovolí, aby doma chodil převlečený za instalatéra (v tomto přestrojení pronásledoval Hanku). V prvních letech Trojanovy filmové kariéry jej role Ondřeje vysloveně zaškatulkovala a následně dostával podobně vyšinuté postavy, jakými byl například schizofrenický Zdeněk z Ondříčkova následujícího filmu, černé komedie Jedna ruka netleská (2003), „šílený“ Petr z adaptace divadelní hry Dejvického divadla Příběhy obyčejného šílenství (2005) Zdeňka Zelenky nebo obecní blázen Václav Vingl, který představoval ztřeštěnější a nebezpečnější verzi Otíka z Vesničky střediskové, v dramatu Václav (2007) Jiřího Vejdělka.

Role psychopatického neurochirurga Ondřeje vystřelila Ivana Trojana k velké filmové kariéře.

Trojana a Macháčka tak Samotáři vystřelili do první herecké ligy. Z dalších herců se do popředí více dostala Jitka Schneiderová, dlouholetá členka studia Ypsilon, kterou jsme do té doby mohli znát především z televizních pohádek. Oproti tomu Saša Rašilov byl coby vnuk slavného prvorepublikového herce v té době již hojně obsazovaný ve filmu i v televizi. Labina Mitevska se vrátila do Makedonie, kde se etablovala jako herečka a producentka artových filmů. Mikuláš Křen a Dana Sedláková zůstali v očích diváků herci jedné role, následně hráli převážně epizodní postavy, jakkoliv Křen hrál několik štěků i v zahraničním filmu. U Sedlákové výjimku potvrzující pravidlo tvoří televizní film 10 způsobů lásky (2008).

Z vedlejších rolí dominují zejména Hančini rodiče, kteří představují karikatury maloměšťáků. Matka (Hana Maciuchová) je nesnesitelná hysterka, která Hanku za její život neustále sráží, a otec (František Němec) je typický český podpantoflák. Generační konflikt je tu zachycen v parádní scéně s návštěvou japonských turistů, kteří chtějí vidět typickou českou rodinu, za což rodiče dostanou od cestovní kanceláře slušně zaplaceno. Můžeme tu zachytit satirický tón pranýřující ziskuchtivost starší generace. Z rodičů ostatních postav poznáme ještě Robertovou mámu (Emma Černá), která si libuje ve sbírání starých krámů, avšak zároveň je těžce nemocná, přičemž na večírku po jejím pohřbu v Robertově bytě se odehraje zásadní scéna, ve které Ondřej Hanku nejprve napadne a následně ji (pod vlivem zelených koláčků) společně s Jakubem i sebou zapálí. Z epizodních postav stojí za zmínku dealer (Zdeněk Suchý), který Jakubovi prodává marihuanu, za což jej pokrytecky kritizuje, aby mu následně nabídl kokain, ředitel Rádia 001 (David Matásek), který spílá Petrovi za to, že v éteru příliš prosazuje sám sebe a prostitutka v podání Tatiany Vilhelmové (dnes Dykové), která v Ondříčkově debutu Šeptej (1996) ztvárnila hlavní roli.

Foto: DJ Vlado / © Lucky Man Films, s.r.o.

Takto dnes (po rekonstrukci) vypadá dům v pražských Záběhlicích, ve kterém bydleli Hančini rodiče.

Výraznou složkou, bez kterou si dnes Samotáře neumíme představit, je jejich soundtrack. Jeho hlavní duší se stal věhlasný hudebník a producent Jan P. Muchow, který přispěl nejen dvěma instrumentálkami (Dva živočišné druhy a Ráno), ale i příspěvky od několika jeho projektů. Dvě písně (Dumb It a závěrečná For That Moment) pocházejí z repertoáru Muchowovy domovské kapely Ecstasy of Saint Theresa, jeden příspěvek (Que pasa) je tu od kapely Colorfactory, která vytvořila většinu písní k Šeptej (včetně hitu It’s Always You), v němž si Muchow rovněž zahrál, a také nový projekt The Loners, on nějž pochází nejznámější píseň ze soundtracku Lucky Boy a dvě další písně (So Beautiful a Never). Na soudtracku však najdeme i tracky od zahraničních formací z okraje mainstreamu, konkrétně Moloko (Day For Night, která zazní ve chvíli, kdy nám Vesna představuje barmanskou specialitu jménem bodyshot) a Morcheeba (Over And Over). Obě tyto kapely nejsou zcela neznámé ani mainstreamovému publiku, Moloko zhruba v té době bodovalo se singly Sing It Back a The Time Is Now (druhý jmenovaný zazněl o tři roky později i v Jedna ruka netleská) a Morcheeba přišla na podzim téhož roku s megahitem Rome Wasn’t Built In A Day a o dva roky později měla další hitparádový zářez s baladou Otherwise. Na soundtrack přispěl i pozdější porotce slovenské SuperStar Laco Lučenič se skladbou Chladná (ako zmrzlinový pohár), přičemž to není jediný jeho příspěvek, tím druhým je archivní kousek Ja, ty a moj brat od legendární slovenské kapely Modus (kterou Lučenič tvořil společně s Marikou Gombitovou, Mekym Žbirkou a Jánem Lehotským). Dalšími interprety ze samotářského soudtracku jsou Qhm Square, Fake Dead nebo Stephunk T.

Samotáři byly ve své době v českém filmu velkým zjevením. Kromě toho, že se v záplavě retrofilmů jednalo o jeden z mála snímků ze současnosti, dokázali propojit nezávislý wibe předchozího Šeptej s divácky atraktivním humorem. Tehdejší dospívající mládeži se trefili do noty, jelikož přišli v době, kdy naše generace začala poznávat velký svět (včetně nejrůznějších zakázaných bylin). Velký podíl na kultovnosti měl z pozice scénáristy i Petr Zelenka, který o tři roky dříve stál za neméně kultovními povídkovými Knoflíkáři, jež zároveň režíroval. Vážnější vztahová linie filmu sice zůstává lehce ve stínu, avšak ji můžeme považovat za nadčasovou, jelikož mladší generace Z je ještě více samotářská než mileniálové. Ondříček o tři roky později na téže vlně humoru navázal v Jedna ruka netleská, která však byla diváky i kritiky přijata rozporuplněji. Následoval lehce zapomenutelný Grandhotel (2006) a poté už se syn legendárního kameramana Miroslava Ondříčka vrhnul na vážnější témata v kritikou velmi oceňovaných snímcích, jakými bylo kriminální drama Ve stínu (2012) nebo životopisný Zátopek (2021), které proložil dvojdílným televizním filmem Dukla 61 (2018) pojednávajícím o největší důlní katastrofě druhé poloviny 20. století. Pro naší generaci však jeho tvorbu budou vždy na prvním místě symbolizovat kultovní Samotáři.