Čtvrtstoletí Samotářů

Samotáři jsou mimo jiné zají­ma­ví tím, že se dá jen těž­ko určit, kdo z výše zmí­ně­né sed­mič­ky je hlav­ní rolí. Červenou nití pří­bě­hu je vztah Hanky (Jitka Schneiderová) a Petra (Saša Rašilov), kte­ří se na začát­ku fil­mu roze­jdou, aby se na kon­ci opět dali dohro­ma­dy. U obou postav je však něja­ké to „ale“, proč je spor­né, zda je za hlav­ní role pova­žo­vat. Hanka je tvr­do­hla­vá hys­ter­ka, ke kte­ré si divák obtíž­ně­ji budu­je vztah, a  Petr, kte­rý pra­cu­je jako mode­rá­tor v rádiu, může ved­le ostat­ních muž­ských postav lehce zani­kat (jak­ko­liv já se v něm vidím, zejmé­na v tom, že mám ten­den­ci si ze své­ho psa­ní dělat psy­cho­a­na­lý­zu, zvlášť na Panáčkovi, když mě opus­til kole­ga Scalex, tak jsem čte­ná­řům říkal, že jim budou muset sta­čit moje „nahráv­ky matek“). V titul­cích je jako prv­ní uve­de­na Makedonka Vesna (Labina Mitevska), kte­rá do Česka při­je­la hle­dat své­ho otce, kte­ré­ho nikdy nevi­dě­la. Do děje však tato dív­ka s hlu­bo­ký­ma oči­ma zasa­hu­je mini­mál­ně a povět­ši­nou zůstá­vá pozo­ro­va­tel­kou z jiné kul­tu­ry. Nevýraznější posta­vou je jed­no­znač­ně věč­ně zhu­le­ný Jakub (Jiří Macháček), kte­rý je záro­veň i suve­rén­ně nej­vět­ším hláš­ka­řem fil­mu, avšak od Filmové aka­de­mie si Macháček odne­sl Českého lva pou­ze za ved­lej­ší roli. V témže cere­mo­ni­á­lu byl za hlav­ní roli nomi­no­ván Ivan Trojan (pora­zil jej teh­dy Bolek Polívka ali­as Josef Čížek z na Oscara nomi­no­va­né dra­me­die Musíme si pomá­hat Jana Hřebejka), kte­rý ztvár­nil psy­cho­pa­tic­ké­ho léka­ře Ondřeje, pato­lo­gic­ky zami­lo­va­né­ho do Hanky, kte­rou neu­stá­le pro­ná­sle­du­je, jeli­kož se však jed­ná o člo­vě­ka rodin­ně i mate­ri­ál­ně zajiš­tě­né­ho, není Ondřej pro cílov­ku nej­lep­ším objek­tem k iden­ti­fi­ka­ci. Jako deus ex machi­na do děje vstu­pu­je kame­ra­man a zaměst­na­nec ces­tov­ní kan­ce­lá­ře Robert (Mikuláš Křen), kte­rý napo­mů­že roz­cho­du Hanky a Petra, avšak z celé sed­mič­ky se jed­ná o nejmé­ně sym­pa­tic­kou posta­vu, obzvlášť k Vesně se zacho­vá vylo­že­ně hnus­ně. S urči­tos­tí může­me říct, že hlav­ní rolí není Lenka (Dana Sedláková), man­žel­ka Ondřeje a kole­gy­ně Roberta, kte­rá před­sta­vu­je „povo­lá­ním man­žel­ku“.

Jiří Macháček v roz­ho­vo­ru pro DVTV pro­zra­dil, že na pokyn reži­sé­ra natá­čel pod vli­vem mari­hu­a­ny.

Dvě z hlav­ních postav si musí­me pro­brat podrob­ně­ji pod lupou, jeli­kož si zaslou­ží hlub­ší roz­bor. První z nich nemů­že být nikdo jiný než Macháčkův Jakub, kte­rý je pro mno­hé hlav­ním sym­bo­lem, stal kul­tov­ní posta­vič­kou a jeho hláš­ky zná teh­dej­ší mlá­dež nazpa­měť. Svým způ­so­bem ten­to noto­ric­ký hulič zasti­ňu­je nejen ostat­ní posta­vy, ale i váž­něj­ší vzta­ho­vou lin­ku fil­mu, čímž vzdá­le­ně při­po­mí­ná Bohuše Stejskala (Bolek Polívka) z Dědictví aneb Kurvahošigutentag (1992), kte­rý rov­něž svý­mi hláš­ka­mi v této nesmr­tel­né lido­vé kome­dii upo­za­dil chy­ti­lov­ské memen­to. Z jiné­ho úhlu pohle­du pak Jakub při­po­mí­ná seri­á­lo­vé­ho Ozzáka (Martin Dejdar) z kul­tov­ní­ho novác­ké­ho sit­co­mu Comeback, kte­rý si uta­hu­je z bar­bar­ských meta­lis­tů, kte­ří jej při­ja­li za svou iko­nu. Zrovna tak Jakub si zís­kal na pře­lo­mu milé­nia mno­ho fanouš­ků, kte­ří se rov­něž oddá­va­li zaká­za­ným byli­nám, jež vní­ma­li jako for­mu pro­tes­tu pro­ti kon­for­mis­mu, přes­to­že na jeho posta­vě je demon­stro­vá­no, kam až pře­hna­né hule­ní může vést, když Jakub zapo­me­ne na svou hol­ku Alici, kte­rá odje­la za tetou do Německa, a začne cho­dit s Hankou, kte­ré tak osu­do­vě ublí­ží. Zajímavostí je, že Macháček mno­hé scé­ny oprav­du natá­čel pod vli­vem, aby to půso­bi­lo auten­tic­ky.

Druhou posta­vou, kte­ré se podí­vá­me na zou­bek, je Ondřej, kte­rý byl pře­kva­pi­vě vůbec prv­ní fil­mo­vou rolí Ivana Trojana (teh­dy mu bylo 36 let), v té době již uzná­va­né­ho her­ce Dejvického diva­dla. V jeho posta­vě je demon­stro­ván kon­flikt, kte­rý se pere v člo­vě­ku, kte­rý již zalo­žil rodi­nu a je uzná­va­ným neu­ro­chi­rur­gem, přes­to však není v živo­tě šťast­ný. Setkání s Hankou po letech v něm pro­bu­dí jeho hor­ší já, kte­ré nedo­ká­že rozu­mo­vě kon­t­ro­lo­vat a cho­vá se tak jako psy­cho­pat. Jeho inte­li­gent­ní man­žel­ka Lenka při­jde na dob­rý kom­pro­mis, jak si Ondřeje udr­žet, ale záro­veň mu nebrá­nit ve štěs­tí, když mu dovo­lí, aby doma cho­dil pře­vle­če­ný za insta­la­té­ra (v tom­to přestro­je­ní pro­ná­sle­do­val Hanku). V prv­ních letech Trojanovy fil­mo­vé kari­é­ry jej role Ondřeje vyslo­ve­ně zaška­tul­ko­va­la a násled­ně dostá­val podob­ně vyši­nu­té posta­vy, jaký­mi byl napří­klad schi­zofre­nic­ký Zdeněk z Ondříčkova násle­du­jí­cí­ho fil­mu, čer­né kome­die Jedna ruka net­les­ká (2003), „šíle­ný“ Petr z adap­ta­ce diva­del­ní hry Dejvického diva­dla Příběhy oby­čej­né­ho šílen­ství (2005) Zdeňka Zelenky nebo obec­ní blá­zen Václav Vingl, kte­rý před­sta­vo­val ztřeš­tě­něj­ší a nebez­peč­něj­ší ver­zi Otíka z Vesničky stře­dis­ko­vé, v dra­ma­tu Václav (2007) Jiřího Vejdělka.

Role psy­cho­pa­tic­ké­ho neu­ro­chi­rur­ga Ondřeje vystře­li­la Ivana Trojana k vel­ké fil­mo­vé kari­é­ře.

Trojana a Macháčka tak Samotáři vystře­li­li do prv­ní herec­ké ligy. Z dal­ších her­ců se do popře­dí více dosta­la Jitka Schneiderová, dlou­ho­le­tá člen­ka stu­dia Ypsilon, kte­rou jsme do té doby moh­li znát pře­de­vším z tele­viz­ních pohá­dek. Oproti tomu Saša Rašilov byl coby vnuk slav­né­ho prvo­re­pub­li­ko­vé­ho her­ce v té době již hoj­ně obsa­zo­va­ný ve fil­mu i v tele­vi­zi. Labina Mitevska se vrá­ti­la do Makedonie, kde se etablo­va­la jako hereč­ka a pro­du­cent­ka arto­vých fil­mů. Mikuláš Křen a Dana Sedláková zůsta­li v očích divá­ků her­ci jed­né role, násled­ně hrá­li pře­váž­ně epi­zod­ní posta­vy, jak­ko­liv Křen hrál něko­lik ště­ků i v zahra­nič­ním fil­mu. U Sedlákové výjim­ku potvr­zu­jí­cí pra­vi­dlo tvo­ří tele­viz­ní film 10 způ­sobů lás­ky (2008).

Z ved­lej­ších rolí domi­nu­jí zejmé­na Hančini rodi­če, kte­ří před­sta­vu­jí kari­ka­tu­ry malo­měš­ťá­ků. Matka (Hana Maciuchová) je nesne­si­tel­ná hys­ter­ka, kte­rá Hanku za její život neu­stá­le srá­ží, a otec (František Němec) je typic­ký čes­ký pod­pan­toflák. Generační kon­flikt je tu zachy­cen v parád­ní scé­ně s návště­vou japon­ských turis­tů, kte­ří chtě­jí vidět typic­kou čes­kou rodi­nu, za což rodi­če dosta­nou od ces­tov­ní kan­ce­lá­ře sluš­ně zapla­ce­no. Můžeme tu zachy­tit sati­ric­ký tón pra­ný­řu­jí­cí zis­kuchti­vost star­ší gene­ra­ce. Z rodi­čů ostat­ních postav pozná­me ješ­tě Robertovou mámu (Emma Černá), kte­rá si libu­je ve sbí­rá­ní sta­rých krá­mů, avšak záro­veň je těž­ce nemoc­ná, při­čemž na večír­ku po jejím pohřbu v Robertově bytě se ode­hra­je zásad­ní scé­na, ve kte­ré Ondřej Hanku nej­pr­ve napad­ne a násled­ně ji (pod vli­vem zele­ných koláč­ků) spo­leč­ně s Jakubem i sebou zapá­lí. Z epi­zod­ních postav sto­jí za zmín­ku dea­ler (Zdeněk Suchý), kte­rý Jakubovi pro­dá­vá mari­hu­a­nu, za což jej pokry­tec­ky kri­ti­zu­je, aby mu násled­ně nabí­dl koka­in, ředi­tel Rádia 001 (David Matásek), kte­rý spí­lá Petrovi za to, že v éte­ru pří­liš pro­sa­zu­je sám sebe a pro­sti­tut­ka v podá­ní Tatiany Vilhelmové (dnes Dykové), kte­rá v Ondříčkově debu­tu Šeptej (1996) ztvár­ni­la hlav­ní roli.

Takto dnes (po rekon­struk­ci) vypa­dá dům v praž­ských Záběhlicích, ve kte­rém byd­le­li Hančini rodi­če.

Výraznou slož­kou, bez kte­rou si dnes Samotáře neu­mí­me před­sta­vit, je jejich soun­d­track. Jeho hlav­ní duší se stal věhlas­ný hudeb­ník a pro­du­cent Jan P. Muchow, kte­rý při­spěl nejen dvě­ma instru­men­tál­ka­mi (Dva živo­čiš­né dru­hy a Ráno), ale i pří­spěv­ky od něko­li­ka jeho pro­jek­tů. Dvě pís­ně (Dumb It a závě­reč­ná For That Moment) pochá­ze­jí z reper­toá­ru Muchowovy domov­ské kape­ly Ecstasy of Saint Theresa, jeden pří­spě­vek (Que pasa) je tu od kape­ly Colorfactory, kte­rá vytvo­ři­la vět­ši­nu pís­ní k Šeptej (včet­ně hitu It’s Always You), v němž si Muchow rov­něž zahrál, a také nový pro­jekt The Loners, on nějž pochá­zí nej­zná­měj­ší píseň ze soun­d­trac­ku Lucky Boy a dvě dal­ší pís­ně (So Beautiful a Never). Na soud­trac­ku však najde­me i trac­ky od zahra­nič­ních for­ma­cí z okra­je main­stre­a­mu, kon­krét­ně Moloko (Day For Night, kte­rá zazní ve chví­li, kdy nám Vesna před­sta­vu­je bar­man­skou spe­ci­a­li­tu jmé­nem bodyshot) a Morcheeba (Over And Over). Obě tyto kape­ly nejsou zce­la nezná­mé ani main­stre­a­mo­vé­mu pub­li­ku, Moloko zhru­ba v té době bodo­va­lo se sin­g­ly Sing It Back a The Time Is Now (dru­hý jme­no­va­ný zazněl o tři roky poz­dě­ji i v Jedna ruka net­les­ká) a Morcheeba při­šla na pod­zim téhož roku s mega­hi­tem Rome Wasn’t Built In A Day a o dva roky poz­dě­ji měla dal­ší hit­pa­rá­do­vý zářez s bala­dou Otherwise. Na soun­d­track při­spěl i poz­děj­ší porot­ce slo­ven­ské SuperStar Laco Lučenič se sklad­bou Chladná (ako zmrz­li­no­vý pohár), při­čemž to není jedi­ný jeho pří­spě­vek, tím dru­hým je archiv­ní kou­sek Ja, ty a moj brat od legen­dár­ní slo­ven­ské kape­ly Modus (kte­rou Lučenič tvo­řil spo­leč­ně s Marikou Gombitovou, Mekym Žbirkou a Jánem Lehotským). Dalšími inter­pre­ty ze samo­tář­ské­ho soud­trac­ku jsou Qhm Square, Fake Dead nebo Stephunk T.

Samotáři byly ve své době v čes­kém fil­mu vel­kým zje­ve­ním. Kromě toho, že se v zápla­vě retro­fil­mů jed­na­lo o jeden z mála sním­ků ze sou­čas­nos­ti, doká­za­li pro­po­jit nezá­vis­lý wibe před­cho­zí­ho Šeptej s divác­ky atrak­tiv­ním humo­rem. Tehdejší dospí­va­jí­cí mlá­de­ži se tre­fi­li do noty, jeli­kož při­šli v době, kdy naše gene­ra­ce zača­la pozná­vat vel­ký svět (včet­ně nej­růz­něj­ších zaká­za­ných bylin). Velký podíl na kul­tov­nos­ti měl z pozi­ce scé­náris­ty i Petr Zelenka, kte­rý o tři roky dří­ve stál za nemé­ně kul­tov­ní­mi povíd­ko­vý­mi Knoflíkáři, jež záro­veň reží­ro­val. Vážnější vzta­ho­vá linie fil­mu sice zůstá­vá lehce ve stí­nu, avšak ji může­me pova­žo­vat za nad­ča­so­vou, jeli­kož mlad­ší gene­ra­ce Z je ješ­tě více samo­tář­ská než mile­ni­á­lo­vé. Ondříček o tři roky poz­dě­ji na téže vlně humo­ru navá­zal v Jedna ruka net­les­ká, kte­rá však byla divá­ky i kri­ti­ky při­ja­ta roz­po­ru­pl­ně­ji. Následoval lehce zapo­me­nu­tel­ný Grandhotel (2006) a poté už se syn legen­dár­ní­ho kame­ra­ma­na Miroslava Ondříčka vrh­nul na váž­něj­ší téma­ta v kri­ti­kou vel­mi oce­ňo­va­ných sním­cích, jaký­mi bylo kri­mi­nál­ní dra­ma Ve stí­nu (2012) nebo živo­to­pis­ný Zátopek (2021), kte­ré pro­lo­žil dvojdíl­ným tele­viz­ním fil­mem Dukla 61 (2018) pojed­ná­va­jí­cím o nej­vět­ší důl­ní kata­stro­fě dru­hé polo­vi­ny 20. sto­le­tí. Pro naší gene­ra­ci však jeho tvor­bu budou vždy na prv­ním mís­tě sym­bo­li­zo­vat kul­tov­ní Samotáři.

Zdroj: Wikipedie, ČSFD, Aktuálně.cz, Youtube; Foto: © Lucky Man Films, s.r.o.