Diana - 60 %

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Je 31.srpna 1997 a prin­cez­na Diana spo­leč­ně se svým pří­te­lem Dodim opouš­tí paříž­ský hotel Ritz. Doprovází je něko­lik přá­tel, ochran­ka a jejich řidič. Jejich ces­tu dál ale už nesle­du­je­me, pro­to­že ji zná­me z novi­no­vých titul­ků a tak víme, co bude násle­do­vat.

Následující děj fil­mu nás vra­cí o dva roky zpát­ky. Tehdy žila Diana odlou­če­ně od své­ho man­že­la, prin­ce Charlese, v sou­kro­mém zám­ku v Londýně. Stále byla prin­cez­nou z Walesu, ale záro­veň chtě­la žít jako ostat­ní mla­dé ženy. Měla svou prá­ci, ale v osob­ním živo­tě se jí moc neda­ři­lo. Během jed­né z cha­ri­ta­tiv­ních akcí se potká­vá v nemoc­ni­ci s pákistán­ským chi­rur­gem Hasnatem Khanem a je jím okouz­le­na. Má o něj vidi­tel­ně zájem, ten ale zpo­čát­ku neje­ví pří­liš vel­ké nad­še­ní. Diana ale ví, co chce, a tak mezi nimi vznik­ne vztah. Ten je ale od počát­ku skry­tý před blíz­ký­mi a hlav­ně spo­leč­nos­tí. Diana mys­lí i na budouc­nost, ale jedi­nou mož­nos­tí, jak být ofi­ci­ál­ně s Hasnatem, je žít v cizi­ně. Tehdy ale oba nara­zí na rea­li­tu a spo­leč­nost, kte­ré jim jejich spo­leč­nou budouc­nost zne­mož­ňu­jí.

Předlohou k fil­mu Diana byla kni­ha Kate Snell Diana: její posled­ní lás­ka a auto­rem scé­ná­ře je pak Stephen Jeffreys (Libertin). Ten se dokon­ce s prin­cez­nou Dianou kdy­si setkal a roz­ho­vor mezi nimi mu pak slou­žil jako inspi­ra­ce při tvor­bě fil­mu. Za kame­rou stál Rainer Klausmann (Proti zdi), stři­hu se ujal Hans Funck (Poslední dny Sophie Scholl) a hud­bu měl na sta­ros­ti David Holmes (Dannyho par­ťá­ci). Na reži­sér­ské žid­li pak seděl Oliver Hirschbiegel, kte­rý se do pově­do­mí divá­ků zapsal fil­mem o Adolfu Hitlerovi (Pád tře­tí říše).

Důležitým fak­tem pro reži­sé­ra bylo výběr hlav­ní milost­né dvo­ji­ce - Diany a Hasnata. Dobrým tahem bylo obsa­ze­ní Naomi Watts (21 gra­mů) do role Diany. Nejen že je posta­vě prin­cezně fyzic­ky vel­mi podob­ná, ale je jí i blíz­ká věkem. Watts tuto roli zvlád­la skvě­le, hlav­ně mimi­ku, ges­ta a veš­ke­ré pro­je­vy prin­cez­ny na veřej­nos­ti. Scéna roz­cho­du Diany s pří­te­lem je pak nato­lik emo­tiv­ní a reál­né, že se ani nechce věřit, že tako­vá moh­la být i prin­cez­na Diana. Partnerem Wattsové je pak Naveen Andrews (Anglický paci­ent), kte­rý své posta­vě léka­ře dává punc exo­ti­ky, tajem­na a mož­ná i muže snů mno­ha žen.

Režisér Hirschbiegel nena­to­čil živo­to­pis­né dra­ma, ale krát­ký pří­běh o ženě, kte­rá byla nej­slav­něj­ší na svě­te. Zároveň ale měla i svůj sou­kro­mý život, do kte­ré­ho nechtě­la dát nahléd­nout veřej­nos­ti. Do toho­to živo­ta nás reži­sér nechá sice tro­chu nahléd­nout, ale záro­veň dává divá­kům pro­stor pro vlast­ní názor a pozná­ní. Je ale ško­da, že není ve fil­mu zachy­cen Dianin život v šir­ším obdo­bí, aby více vynik­li někte­ré sou­vis­los­ti a sku­teč­nos­ti. Vypadá to, že se Diana kro­mě cha­ri­ta­tiv­ní prá­ce a taj­né­ho milost­né­ho živo­ta nestý­ka­la s dal­ší­mi čle­ny rodi­ny a přá­te­li, což se mi zdá nere­ál­né. Naopak oce­ňu­ji, že se reži­sér neza­bý­val brit­skou krá­lov­skou rodi­nou a nechal ji tak pou­ze ve vzpo­mín­kách Diany. Zajímavé pak je, že oba posled­ní part­ne­ři Diany nejsou typic­ký­mi před­sta­vi­te­li ang­lic­ké aris­to­kra­cie.

Jednotlivé zábě­ry a stři­hy vytvá­ří ply­nu­lý pří­běh, dokres­le­ný pří­jem­nou hud­bou. Dějová lin­ka je sice jed­no­du­chá, ale od počát­ku jas­ná. Touha jedin­ce najít si své mís­to ve svě­tě je pocho­pi­tel­ná pro divá­ky bez ohle­du na spo­le­čen­ské posta­vě­ní a národ­nost.