Dmitry Glukhovsky - Soumrak

Glukhovsky, zná­mý autor popu­lár­ní­ho a oce­ňo­va­né­ho posta­po­ka­lyp­tic­ké­ho romá­nu Metro 2033, kte­rý se dokon­ce dočkal i nemé­ně slav­né video­her­ní adap­ta­ce, při­chá­zí „na svět“ s dal­ší kni­hou. Soumrak.

Autor nás vyve­de z pochmur­ných tune­lů met­ra budouc­nos­ti do prak­tic­ky takřka stej­ně pochmur­né sou­čas­nos­ti, v níž nám hlav­ní hrdi­na této pub­li­ka­ce - Dmitrij Alexejovič - žije bíd­ný osa­mo­ce­ný život. Jednoho dne se mu však dostá­vá do rukou pop­ný špa­něl­sky psa­ní ruko­pis (Dmitrij je pře­kla­da­tel), kte­rý jej vel­mi pohl­tí (a spo­lu s hlav­ním hrdi­nou jis­tě i nejed­no­ho čte­ná­ře). Rukopis naby­de ovšem zce­la jiné­ho význa­mu, když vyjde naje­vo, že udá­los­ti v něm (rok 1562 na Yucatanu) jsou úzce pro­vá­zá­ny s mos­kev­skou sou­čas­nos­tí, a to tak, že cel­kem fatál­ně...

Někde jsem četl, že kni­ha Soumrak je jakousi rus­kou odpo­vě­dí na Dana Browna. Chyba!! Glukhovsky se nesna­ží psát něja­ký laci­ně popu­lár­ní kon­spi­rač­ní pří­běh (i když to tak v urči­tých pasá­žích kni­hy může vypa­dat), jed­ná se o jiný lite­rár­ní žánr a vsa­dím se, že zhru­ba posled­ních čty­ři­cet stran kni­hy nedá lec­ko­mu jen tak spát... Kniha roz­hod­ně nepat­ří mezi titu­ly, jejichž vyús­tě­ní lze snad­no před­ví­dat. Přesto však na kon­ci prak­tic­ky vše do sebe krás­ně zapad­ne.

A musím také při­znat, že už dlou­ho jsem neče­tl nato­lik smut­nou kni­hu. Ne, žád­ná dojem­ná smrt pej­ska při­vá­za­né­ho k bou­dě tam není, tady je smut­né cel­ko­vé pro­stře­dí, vyzně­ní. Sledovat puto­vá­ní špa­něl­ských conquis­ta­do­rů ješ­tě jde, ale když se děj zase vrá­tí do Moskvy, tak pod vším tím popi­sem postup­ně se roz­pa­da­jí­cí­ho svě­ta - v momen­tě, kdy na hodi­nách je vidět „za pět minut dva­náct“ - vytrysk­ne oprav­do­vá bez­na­děj. To je moment, kdy si kni­hu - navzdo­ry tomu vše­mu - musí­te zami­lo­vat (nemu­sí­te, ale tak­to napsa­né to zní lépe...).