Marco Bellocie je významný italský režisér, který ke svým mnoha režisérským oceněním získal v Obecním domě jedno další, čímž je cena Kristián za přínos kinematografii. Režisér zavtipkoval, že v Itálii se o ceně za celoživotní dílo, říká, že je to další hřebíček do rakve. „Já ale ještě nekončím, stále točím a chystám se na nové projekty, “ řekl s humorem. Do svých filmů promítá dění současné politiky, tajemné zákoutí katolické církve, ale taky korupci či nebezpečnou sílu moci. Politika je jeho velkým tématem, ale na otázku zda by vstoupil do parlamentu rychle bez dlouhého přemýšlení odpovídá, že není na to vhodná osoba a asi by nebyl dobrým politikem, a nemá v úmyslu se o to ani nepokoušet.
Pravidelný návštěvníci Febiofestu, mohou znát jeho snímek Spící Krása (2012), který popisuje skutečný příběh mladé holky ležící v komatu, pro kterou se rodiče snaží vyjednat Eutanázii, což přes zamítnutí soudu i tehdejšího výrazný nesouhlas premiéra Silvia Berlusconiho, je téměř nemožný úkon. A její smutný osud rozdělí tehdy společnost na dva nesmiřitelné tábory.
„Politická situace v Itálii, je stejná jako v České Republice či kdekoliv v Evropě. Mladý lidé již nemají o zlepšení politické situace a dění v něm zájem. Pominula doba studentů filmových škol, kteří měli o politické dění v minulosti skutečný zájem a točili silné politické filmy.Ty současný na politiky jen nadávají, že to jsou zloději a převlékají kabát. Na druhou stranu ale se objevuje celá řada mladých začínajících režisérů, který se některým politickým tématům věnují. Nejvíce například současné problematice imigrace a přistěhovatelství. Která se Itálie, kterou obestírá ze všech stran moře týká poměrně hodně.“ Odpověděl na otázku, proč se už netočí tolik politické filmy jako dříve.
Film Dobrý den, noci, který vypráví příběh politika Alda Mora z roku 1978, který byl kvůli své vytvořené politické alianci s komunisty, nepohodlný politikům v opozici a dostal se do sváru s ostatním politiky. Vše vyvrcholilo unesením kdy byl uvězněn na dlouhých 55 dnů v panelákovém bytě a poté bohužel i zemřel. „Když jsem se rozhodl, vytvořit tento film o jeho zavraždění, nepojal jsem to jako jako historický snímek. Film se nedrží přesné realitě skutečných událostí těch dnů.“
Na Febiofestu se promítá jeho nejnovější film Krev mé krve (2015) a také jeho z prvních filmů Pěsti v kapsách (1965).
Nejnovější komentáře